Hermann Hesse
překlad: Gabriela Veselá a Jiří Veselý

POD KOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

První kapitola

Pan Josef Giebenrath, překupník a obchodní agent, se nevyznačoval žádnými přednostmi nebo vlastnostmi, jimiž by předčil své spoluobčany Měl podobnějako oni rozložitou, zdravou postavu, obstojný komerční talent, spjatý s upřímnou, srdečnou úctou k penězům, dále obytný domek se zahrádkou, rodinný hrob na hřbitově, trochu osvícený, zplanělý vztah k církvi, přiměřený respekt k Bohu a vrchnosti a slepou podřízenost vůči železným zákonům měšťanské konvence. Leckdy vypil skleničku, ale nikdy se neopil. Kromě toho se pouštěl do ne zcela čistých obchodů, ale nikdy přitom nepřekračoval hranice toho, co bylo formálněpovoleno. Huboval na chudší lidi, že jsou to hladové krky, bohatším pak říkal náfukové. Byl členem měšťanského spolku a každý pátek chodil k Orlu koulet kuželky, dále pak vždy, když se peklo, a také na ragú a zabíjačkové polévky. Při práci kouřil laciné doutníky, po jídle a o nedělích jemnější druh.

Jeho vnitřní život byl životem maloměšťáka. To, co snad měl v sobě citlivého, už dávno pokryl prach a obsahovalo to sotva víc než tradiční, drsný smysl pro rodinu, pýchu na vlastního syna a příležitostný rozmar dávat nalít chudým. Jeho duševní schopnosti nepřesahovaly vrozenou, přísně vymezenou vychytralost a vypočítavost. Jeho četba se omezovala na noviny, a k tomu, aby pokryl svou potřebu uměleckých požitků, mu postačovalo každoroční ochotnické představení měšťanského spolku a mezitím návštěva nějakého cirkusu.

Byl by si mohl s libovolným sousedem vyměnit jméno a byt, aniž se něco změnilo. Také to, co uchovávala jeho duše nejhlouběji, nikdy neuhasínající nedůvěru ke každé nadřazené síle a osobnosti a instinktivní, ze závisti pramenící nepřátelství vůči všemu nevšednímu, svobodnějšímu, jemnějšímu, duchovnímu, sdílel se všemi ostatními tatíky města.

Ale už dost o něm. Jen náramný ironik by dokázal vypodobit tento plochý život a jeho neuvědomělou tragičnost. Tento muž však měl jediného syna, a o něm budeme hovořit.

Hans Giebenrath byl bezpochyby nadané dítě; postačilo podívat se na něj, jak byl jemný a od ostatních odlišný. Malé hnízdo ve Schwarzwaldu jinak podobné figurky nevykazovalo, nikdy odtud nevyšel člověk, který by dokázal pohlédnout, nebo dokonce působit za hranice nejužšího domova. Bůhví odkud chlapec vzal ty vážné oči, to bystré čelo a tu noblesu v chůzi. Zdědil to snad po matce? Ta už léta byla po smrti, a dokud žila, nikdo na ní nepozoroval nic nápadného, než že byla stále stonavá a ustaraná. Otec v úvahu nepřicházel. A tak tedy skutečně jednou přeskočila tajemná jiskra shora do starého hnízda, odkud po osm či devět staletí vzcházelo mnoho zdatných občanů, ale ještě nikdy talent nebo génius.

Moderně školený pozorovatel by byl mohl s poukazem na neduživou matku a na majestátní věk rodu hovořit o hypertrofii inteligence jako o symptomu nastávající degenerace. Ale město bylo tak šťastné, že v něm lidé tohoto druhu nežili, a jen ti mladší a chytřejší mezi úředníky a učiteli měli díky článkům v tisku nejasnou představu o existenci “moderního člověka”. Tam ještě bylo možné žít a být vzdělaný, a přitom nevědět, co pravil Zarathustra; manželství byla solidní a často šťastná a celý život měl nenapravitelně staromódní ráz. Ti zazobaní měšťané, žijící v teplíčku, z nichž někteří se za posledních dvacet let stali z řemeslníků továrníky, sice před úředníky smekali a vyhledávali s nimi kontakt, mezi sebou jim ale říkali škrabáci z Nemanic. Je zvláštní, že přesto neznali větší ctižádost, než dát syny na studia a posléze je proměnit v úředníky. Bohužel to zůstalo skoro vždy jen krásným, nesplněným snem, protože už latinskou školou potomkové procházeli většinou jen s velkým vzdycháním a s několikerým propadnutím.

O nadání Hanse Giebenratha se nedalo pochybovat. Učitelé, ředitel školy, sousedé, městský farář, spolužáci a kdokoli jiný přiznávali, že kluk má chytrou hlavu a vůbec je něco zvláštního. To rozhodlo o jeho budoucnosti. Ve švábských končinách totiž existuje pro nadané chlapce, jsou-li jejich rodiče zámožní, jen jediná úzká cestička: po zemské zkoušce do semináře, odtud do tűbingenského kláštera a pak buď na kazatelnu, nebo za katedru. Rok co rok se vydávají tři až čtyři tucty švábských synků na tuto tichou, jistou cestu, vyhublí, přepracovaní, nově konfirmovaní, procházejí na státní útraty rozličnými oblastmi humanitního vědění a nastupují o osm či devět let později druhou, většinou delší část životní cesty, kdy mají státu splatit ono dobrodiní, jehož se jim dostalo.

Za několik týdnů se měla konat zemská zkouška. Tak se říká každoroční hekatombě, při které si “stát” vybírá duchovní výkvět země a po dobu jejíhož trvání z městeček a vesnic směřují vzdechy, modlitby a přání četných rodin k metropoli, v jejímž klíně zkouška probíhá.

Hans Giebenrath byl jediným adeptem, jehož obmyslelo městečko vysláním k trýznivé soutěži. Byla to velká pocta, rozhodně však nebyla zadarmo. Na školní výuku, trvající denně až do čtyř hodin, se napojovala zvláštní hodina řečtiny u ředitele, o šesté hodině byl pak pan městský farářtak laskav, že Hansovi dával opakovací hodiny z latiny a náboženství, a dvakrát do týdne se ještě po večeři konala jednohodinová výuka u učitele matematiky. V řečtině byl kladen hlavní důraz vedle nepravidelných sloves hlavně na vyjádření rozmanitých větných vazeb, v latině to znamenalo získat stylistickou jistotu a obratnost a jmenovitě znát množství prozodických jemností, v matematice spočívala hlavní váha na komplikovaných příkladech z trojčlenky. Ta je sice, jak často učitel zdůrazňoval, pro další studium a pro život na pohled k ničemu, ale právějen na pohled. Ve skutečnosti je to prý velmi důležité, ba důležitější než mnohé hlavní předměty, protože tak se pěstuje schopnost logicky uvažovat, a to je základem veškerého jasného, střízlivého a úspěšného myšlení.

Aby však nedocházelo k duševnímu přetěžování a aby se snad nezapomnělo pro cvičení rozumové na výchovu citovou a aby cit nevyprahl, směl Hans každého rána hodinu před začátkem výuky navštěvovat vyučování pro konfirmanty, kde z Brenzova katechismu a z podnětného memorování a z deklamování otázek a odpovědí pronikal do mladých duší osvěžující dech náboženského života. Bohužel si útěšné hodiny sám kazil a připravoval se tak o jejich požehnání. Tajně si totiž vkládal do katechismu popsané lístečky, řecká a latinská slovíčka a cvičení, a zabýval se skoro celou hodinu těmito světskými vědami. A přece nebylo jeho svědomí natolik otupělé, aby nepociťoval ustavičnou trapnou nejistotu a tichý pocit strachu. Kdykoli mu děkan stanul nablízku, nebo dokonce vyslovil jeho jméno, pokaždé se přikrčil, a kdykoli musel odpovídat, zalil mu čelo pot a rozbušilo se mu srdce. Odpovědi však byly dokonale správné, stejnětak při rozpravách, a na to pan děkan hodně dal.

Úkoly, které se přes den od lekce k lekci kupily, ať šlo o psaní nebo memorování, opakování nebo přípravu, šlo zvládat doma v pozdních večerních hodinách při útulném svitu lampy. Tato tichá práce, obestřená požehnaným domácím klidem, jemuž třídní učitel připisoval obzvláště hluboký a podpůrný vliv, trvala v úterý a v sobotu obvykle jen do deseti hodin, jinak ale do jedenácti, do dvanácti a někdy i déle. Otec trochu bručel nad nadměrnou spotřebou petroleje, přece jen však na tohle studování pohlížel s pyšným uspokojením. Pro případné chvíle volného času a pro neděle, jež přece tvoří sedmý díl našeho života, se naléhavě doporučovalo věnovat se četběněkterých autorů, kteří se ve škole nečetli, nebo opakovat si gramatiku.

“Ovšem s mírou, s mírou! Jednou, dvakrát za týden jít na procházku je nutné a dělá to zázraky. Za pěkného počasí si lze vzít s sebou do přírody i knihu - však uvidíš, jak snadno a s radostí se venku na čerstvém vzduchu dá učit. A vůbec, hlavu vzhůru!”

Hans tedy dle možnosti držel hlavu vzhůru, využíval od nynějška k učení i procházek a chodil tiše a plaše, s nevyspalou tváří a s modrými kruhy pod unavenýma očima.

“Co si myslíte o Giebenrathovi; ten přece při zkoušce projde?” řekl jednou třídní učitel řediteli.

“Ale ano, ale ano,” přitakal vesele ředitel, “to je jeden z těch velice chytrých; jen se na něho podívejte, vypadá přímo oduševněle.”

V posledních osmi dnech se tohle oduševnění eklatantně zvýraznilo. V hezké, jemné chlapecké tváři plály hluboce zasazené, neklidné, smutně zářící oči, na pěkném čele se rýsovaly jemné, ducha prozrazující vrásky, a beztak tenké a vyzáblé ruce visely dolů s unavenou grácií, připomínající Botticelliho.

A už to nadešlo. Nazítří časně ráno měl odjet s otcem do Stuttgartu, aby tam při zemské zkoušce předvedl, zda je hoden vejít úzkou klášterní branou do semináře. Právě se byl rozloučit s ředitelem.

“Dnes večer,” řekl nakonec obávaný vládce neobvykle mírně, “už nesmíš nic dělat. Slib mi to. Musíš zítra přijet do Stuttgartu naprosto svěží. Jdi se ještě na hodinku projít a pak včas na kutě. Mladí lidé spánek potřebují.”

Hanse překvapilo, že místo množství rad, jichž se obával, zažil tolik blahovůle, a oddechl si, když vyšel ze školní budovy. Vysoké lípy se na kostelním kopci v horkém slunečním svitu pozdního odpoledne matněleskly, na tržišti šplouchaly a třpytily se obě velké kašny, nad nepravidelnými řadami střech shlížely blízké modročerné kopce s jehličnatými lesy. Chlapec měl pocit, jako by to všechno už dlouho neviděl, a všechno mu připadalo neobyčejně krásné a lákavé. Bolela ho sice hlava, ale dnes se už nic učit nemusel.

Pomalu se loudal přes tržiště, kolem staré radnice, Trhovou ulicí a okolo nožířství k starému mostu. Tam se procházel chvíli sem a tam a posléze se usadil na široké zábradlí. Týdny a měsíce tu chodil dennodenněčtyřikrát a nedopřál si pohledu na malou gotickou kapličku u mostu, ani na řeku, ani na propust, jez a mlýn, ani na louku u koupaliště a na břehy zarostlé vrbami, kde ležela jedna koželužna vedle druhé, kde řeka byla hluboká, zelená a tichá jako jezero a kde se skloněné, útlé vrbové větve dotýkaly hladiny.

Teď ho zase napadlo, kolik půldnů i celých dnů tu strávil, jak často tu plavala ponořoval se a vesloval a chytal ryby. Ach, to rybaření! To už se také skoro odnaučil a zapomněl, a v předešlém roce tak hořce brečel, když mu to kvůli přípravě na zkoušku zakázali. Ach, rybaření! To bylo přece to nejhezčí po všechna dlouhá školní léta. Postávání ve stínu řídkého vrboví, šumění blízkého mlýnského náhonu, hluboká, klidná voda! A jak si hrají světla na řece, jak jemněpoškubává dlouhá udice, to vzrušení, když ryba zabere, a pak, když se vytahuje, a ta zvláštní radost, když člověk drží studenou, tlustou, mrskající se rybu v ruce!

Ulovil leckterého šťavnatého kapra, a běličky a parmy i delikátní línky a malé pestré okouny. Dlouho se díval přes hladinu a při pohledu na celý zelený ohyb řeky se zasnil a rozesmutněl a měl pocit, že ty krásné, nevázané, zdivočelé klukovské radosti jsou ty tam. Mechanicky vytáhl z kapsy kus chleba, hnětl z něho velké a malé kuličky, házel je do vody a pozoroval, jak se potápějí a jak je ryby hltají. Nejprve přišli malí karasové a hořavky, lačně sežrali menší kousky a ty velké potom hladovými tlamičkami pošťuchovali křížem krážem před sebou. Pak se pomalu a opatrně přiblížila větší bělice, jejíž tmavý, široký hřbet se jen slabě odlišoval ode dna, obezřetně obeplula chlebovou kuličku a ta zmizela v náhle otevřené kulaté tlamě. Z línětekoucí vody stoupala vlhká, teplá vůně, několik světlých obláčků se nezřetelně zrcadlilo v zelené ploše, ve mlýně sténala kruhová pila a oba jezy šuměly chladněa v hlubokých tónech. Chlapec myslel na nedávnou konfirmační neděli, při které se přistihl, jak si uprostřed té slávy a pohnutí v duchu opakoval jakési řecké sloveso. I jindy se mu v poslední doběčasto stávalo, že se mu myšlenky proplétaly, a také ve škole, místo aby myslel na práci, kterou měl před sebou, myslel na tu, která předcházela nebo která byla v očekávání. Zkouška mu ležela v hlavě.

Roztržitě vstala nemohl se rozhodnout, kam jít. Pořádně se ulekl, když ho silná ruka popadla za rameno a přátelský mužský hlas ho oslovil.

“Pozdrav tě pánbůh, Hansi, půjdeš kousek se mnou?”

Byl to obuvnický mistr Flaig, u něhož se v minulosti občas večer zastavil, v poslední době však už nikoli. Hans s ním šel a naslouchal zbožnému pietistovi, byt ne pozorně. Flaig mluvil o zkoušce, popřál chlapci štěstí a dodával mu kuráž, hlavním smyslem celé věci ale bylo poukázat na to, že taková zkouška je přece jen něco povrchního a náhodného. Propadnout, to prý není žádná hanba, to se může stát i tomu nejlepšímu, a pokud by se to přihodilo jemu, pak ať pomyslí, že Bůh má s každou duší své zvláštní úmysly a vede ji vlastní cestou.

Hans neměl vůči tomu muži docela čisté svědomí. Cítil k němu a k jeho jisté, imponující osobnosti úctu, slyšel ale o Hodinkovém bratrstvu spoustu posměšků a sám se jim tolik nasmál, často v rozporu se svým lepším já; kromě toho se styděl za svou zbabělost, protože od jisté chvíle se vyhýbal ševci skoro bojácně, to kvůli jeho pichlavým otázkám. Od té doby, co se stal chloubou učitelů a sám trochu zpychl, pohlížel na něho mistr Flaig často podivně a zkoušel ho pokořit. Myslel to dobře, ale chlapcova duše se mu pomalu vymykala, protože Hans prožíval rozkvět chlapeckého vzdoru a jemně vycítil, když se někdo nepříjemně dotkl jeho sebevědomí. Teď kráčel vedle hovořícího a ani nevnímal, jak ten na něho shlíží starostlivě a laskavě.

V Korunní ulici potkali městského faráře. Švec pozdravil odměřeně a chladně a měl najednou naspěch, protože městský farář byl příliš moderní a říkalo se o něm, že prý nevěří ani na vzkříšení. Duchovní vzal nyní chlapce s sebou.

“Jak se daří?” ptal se. “Jsi jistěrád, že už se to blíží.”

“Ano, to je dobře.”

“No, drž se! Však víš, že všichni do tebe vkládáme všechny své naděje. V latině od tebe očekávám obzvláštní výkon.”

“Ale jestli propadnu…” řekl Hans plaše.

“Propadneš?!” Duchovní se úplně vylekaně zastavil. “Propadnout prostě nemůžeš. To je zcela vyloučeno! To jsou mi myšlenky!”

“Myslím jen - mohlo by se to přece stát…”

“Ne, nemůže, Hansi, to se nemůže stát; to buď docela klidný A teď - pozdravuj tatínka a hodně odvahy!”

Hans hleděl za ním; pak se ohlédl po ševci. Cože ten to říkal? Na latiněprý tolik nezáleží, když má člověk srdce na pravém místě a žije v bázni boží. Tomu se to mluví. A teď ještě farář! Tomu by už nikdy nemohl přijít na oči, kdyby propadl.

Sklíčeněse plížil domů a do malé, svažující se zahrádky. Tam stál zpuchřelý, dávno nepoužívaný zahradní altánek; v něm si kdysi z prken udělal ohrádku a po tři roky v ní měl králíky. Předešlého podzimu mu je sebrali, to kvůli zkoušce. Na rozptýlení již nezbýval čas.

Ani na zahraděuž dlouho nebyl. Prázdná ohrádka byla na spadnutí. Kameny, z kterých odkapávala voda, se v koutě zdi zbortily, malé dřevěné vodní kolo leželo pokrouceno a polámáno vedle vodovodního potrubí. Vzpomínal na dobu, kdy tu všecko stavěl a řezal a měl z toho radost. To je už dva roky - celá věčnost. Zvedl kolečko, trochu je ohnul, posléze je rozlomil a odhodil za plot. Pryčs tím, je to všechno dávno pryč a to tam. Přitom si vzpomněl na spolužáka Augusta. Ten mu pomáhal to vodní kolo postavit a spravovat králíkárnu. Po celá odpoledne si tu hráli, stříleli prakem, zlobili kočky, stavěli stany a svačili syrovou mrkev. Pak ale vypuklo to předhánění. August ze školy před rokem vystoupil a začal se učit mechanikem. Od té doby se ukázal jen dvakrát. Samozřejmě ani on už neměl čas.

Oblačné stíny pospíchaly přes údolí, slunce se už blížilo k okraji hor. Chvilenku měl chlapec dojem, že se musí vrhnout na zem a brečet. Místo toho vynesl z kůlny sekyrku, rozháněl se útlýma rukama a rozrážel králíkárnu na sto kusů. Latěse rozlétaly, hřebíky se se skřípotem ohýbaly, vyvalilo se trochu zkaženého krmiva pro králíky, co tu zbylo ještě z loňského léta. Tloukl do toho, jako by tím mohl zabít stesk po králících, po Augustovi a po starých dětských zábavách.

“Nonononono, copak se to tu děje?” zvolal otec z okna. “Copak to děláš?”

“Dříví na podpal.”

Více už neřekl, jenom odhodil sekyru, proběhl dvorem na ulici a pak se pustil po břehu proti proudu řeky. Tam venku poblíže pivovaru byly uvázány dva vory. S takovými dříve za teplých letních odpolední často hodiny sjížděl řeku po proudu a byl jízdou po vodě, pleskající mezi kmeny, vzrušen a ukolébán zároveň. Přeskákal po holých plovoucích kmenech, svalil se na hromadu vrbového proutí a zkoušel si představit, že vor je na cestě, že proplouvá tu rychle, tu váhavě kolem luk, poli, vesniček a chladivých lesů, pod mosty a vytaženými propustěmi a že on na něm leží a všechno že je zase jako jindy, kdy ještě ze stráně nosil králíkům trávu, ze břehu u koželužen chytal ryby a kdy ho ještě nebolela hlava a neměl žádné starosti.

Znaven a rozmrzelý přišel domů k večeři. Otec byl kvůli chystané cestě ke zkoušce do Stuttgartu strašně rozčilený a ptal se ho stokrát, zdali má sbaleny všechny knihy, zdali má nachystán černý oblek, zda si ještě cestou nebude chtít říkat v gramatice, zda se cítí dobře. Hans odpovídal krátce a jízlivě, málo jedl a záhy řekl dobrou noc.

“Dobrou noc, Hansi. Dobře se vyspi! Tedy v šest ráno tě vzbudím. Nezapomněl jsi také lexigón?”

“Ne, ,lexigón’ jsem nezapomněl. Dobrou noc.”

Ještědlouho byl vzhůru beze světla ve své světničce. To bylo až dosud jediné blaho, které mu přinesl ten rozruch kolem zkoušky: vlastní pokojík, kde byl pánem a kde ho nikdo nerušil. Tady prohnízdil dlouhé večerní hodiny v boji s únavou, spánkem a s bolestí hlavy nad Caesarem, Xenofonem, gramatikami, slovníky a matematickými úkoly, houževnatě, tvrdohlavě a ctižádostivě, často i blízek zoufalství. Zde ale prožil i pár hodin, kterých si cenil více než všech ztracených chlapeckých radostí, těch několik snově zázračných hodin plných pýchy a opojení a vítězného odhodlání, při kterých se v snění a roztoužení přenášel přes školu a zkoušku a přes to všechno do okruhu vyšších bytostí. Tu začínal opovážlivě, blaženě tušit, že je opravdu něčím jiným a něčím lepším než ti naducaní, dobromyslní kamarádi, na které by snad mohl jednou shlížet s odstupem a s převahou. Také teď se nadechl, jako by ve světničce byl svobodnější a chladnější vzduch, posadil se na postel a několik hodin prosnil v polobdění, v přáních a tušeních. Pomalu mu světlá víčka zakryla velké, přepracované oči, ještějednou se otevřela, zamžikala a zase se zavřela, chlapcova bledá hlava klesla na vychrtlá ramena, útlé paže se unaveněroztáhly Usnul oblečen a mírná, mateřská ruka spánku utišila vlny v jeho neklidném dětském srdci a vyrovnala drobné vrásky na jeho hezkém čele.

Bylo to neslýchané. Sám pan ředitel se obtěžoval na nádraží, přestože bylo tak časně. Pan Giebenrath vězel v černém převlečníku a rozčilením, radostí a pýchou nemohl klidně postát; nervózně podupával kolem ředitele a kolem Hanse, nechal si popřát od přednosty stanice a od všech nádražních zaměstnanců příjemnou cestu a hodněštěstí k synově zkoušce a malý, tvrdý kufřík si přendaval tu do levé, tu do pravé ruky. Deštník chvíli držel pod paží, chvíli jej svíral mezi koleny, několikrát ho upustil, pak pokaždé postavil kufřík, aby mohl deštník zase zvednout. Vypadalo to, jako by cestoval do Ameriky, a nikoli se zpátečním lístkem do Stuttgartu. Syn se zdál být docela klidný, ale utajený strach mu svíral hrdlo.

Přijel vlak a zastavil, nastoupili, ředitel pokynul rukou, otec si zapálil doutník, město a řeka zmizely dole v údolí. Cesta byla pro oba utrpením.

Ve Stuttgartu otec najednou ožil a začal se chovat vesele, družněa světácky; naplňoval ho slastný pocit obyvatele maloměsta, který na několik dní přijel do metropole. Hans ale byl tišší a bojácnější, při pohledu na město ho zachvátila hluboká sklíčenost; cizí tváře, procovsky vysoké, nafintěné domy, dlouhé, únavné cesty, koňky a pouliční hluk ho zastrašovaly a zarmucovaly.

Přenocovali u jedné tety, a tam chlapce dočista deptaly cizí místnosti, tetina přívětivá výřečnost, dlouhé, bezúčelné vysedávání a věčné, povzbudivé domluvy otcovy. Cize a ztraceně posedával po pokoji, a kdykoli pohlédl na nezvyklé prostředí, na tetu oblečenou v městské toaletě, na tapety s velkým vzorem, stolní hodiny, na obrazy na stěně nebo oknem na hlučnou ulici, připadal si docela bezradně a zdálo se mu pak, jako by byl pryč z domova už celou věčnost a jako by všechno, co se pracně naučil, zatím úplně zapomněl.

Odpoledne si chtěl ještě jednou probrat řecké částice, ale teta navrhla procházku. Na okamžik se před Hansovým vnitřním zrakem vynořilo cosi jako zelená luka a šumění lesa a radostně přikývl. Brzy ale poznal, že i procházka je tady ve velkém městě úplně jiné potěšení než doma.

Šel s tetou sám, protože otec chodil ve městě po návštěvách. Trápení začalo už na schodech. V prvním patře potkali nějakou tlustou, pyšně vypadající dámu, teta se jí uklonila, a ta hned s velkou výmluvností spustila. Zastavení trvalo déle než čtvrt hodiny. Hans stál vedle, přitisknutý na zábradlí, pejsek té dámy ho očichával a štěkal na něj. Nejasně pochopil, že se mluví i o něm, protože ta cizí tlustá paní si ho opětovně přeměřovala přes cvikr shora dolů. Sotva se pak octli na ulici, teta vešla do krámu a trvalo hodnou chvíli, než zase přišla. Zatím Hans plaše postával na ulici, kolemjdoucí ho odstrkávali stranou a uličníci se mu posmívali. Když se teta vrátila z krámu, podala mu tabulku čokolády a on zdvořile poděkoval, ačkoli čokoládu neměl rád. Na dalším rohu nastoupili do koňky a pak jeli za stálého vyzvánění v přeplněném voze ulicemi a zase ulicemi, až konečnědorazili k velké aleji a parku. Tam šuměla fontána, kvetly oplocené záhony a v malém umělém rybníku plavaly zlaté rybky. Chodili nahoru a dolů, sem a tam a dokola mezi davy procházejících se lidí, a viděli mnoho tváří, elegantních i jiných šatů, jízdních kol, dětských kočárků a vozíčků pro nemocné, slyšeli změť hlasů a dýchali teplý, prašný vzduch. Nakonec se usadili na lavičce vedle jiných lidí. Teta skoro po celou tu dobu překotně mluvila, teď vzdychla, láskyplně se na chlapce usmála a vyzvala ho, aby už tu čokoládu snědl. Nechtěl.

“Pane bože, přece se nebudeš ostýchat? Ne, jen jez, jez!”

A tak tabulku čokolády vytáhl, chvilku škubal stříbrný papír a nakonec ukousl docela malý kousíček. Čokoládu neměl vůbec rád, ale neodvážil se to tetěříci. Zatímco ještěto sousto ocumlával a měl pocit, že musí zvracet, teta objevila v davu nějakého známého a vyřítila se za ním.

“Jen tu zůstaň sedět, hned se vrátím.”

Hans si oddechl, využil příležitosti a čokoládu odhodil daleko do trávy. Pak klátil nohama v taktu, zíral na to množství lidí a připadal si nešťastně. Nakonec si zase začal přeříkávat nepravidelná slovesa, ale smrtelněse ulekl, protože už skoro nic nevěděl. všechno úplnězapomněl! A zítra je zkouška!

Teta se vrátila a mezitím se dozvěděla, že letos je na zemskou zkoušku přihlášeno sto osmnáct kandidátů. Obstát může ale jen šestatřicet. Chlapci spadlo srdce úplnědo kalhot a cestou domů už neřekl ani slovo. Doma ho rozbolela hlava, nechtěl nic jíst a byl tak zoufalý, že mu otec důkladně vyhuboval, a dokonce i tetě připadal nesnesitelný V noci spal těžce a hluboce, pronásledovaly ho šeredné sny: Viděl se, jak sedí u zkoušky spolu s těmi sto sedmnácti kamarády, zkoušející se podobal tu městskému faráři doma, tu tetě, a kupil před ním hory čokolády, kterou měl sníst. A zatímco v slzách jedl, viděl ostatní, jak jeden po druhém vstávají a mizí malými dvířky. Všichni svou horu snědli, ta jeho mu ale rostla před očima, přetékala přes stůl a přes lavici a zdálo se, že ho udusí.

Nazítří ráno, když Hans pil kávu a nespouštěl hodiny z očí, aby nepřišel na zkoušku pozdě, doma v městečku na něj mnozí mysleli. Především švec Flaig; před ranní polévkou přeříkával modlitbu, rodina s tovaryši a oběma učni stála kolem stolu, a mistr k obvyklé ranní modlitbě dnes přidal slova: “Ó Pane, ochraňuj také žáka Hanse Giebenratha, který dnes skládá zkoušku, požehnej mu a dej mu sílu a dej, aťje z něho jednou správný a poctivý hlasatel Tvého Božího jména!”

Městský farář se za něj sice nepomodlil, ale při snídani řekl své ženě: “Teďjde ten Giebenrathovic na zkoušku. Z toho jednou bude něco lepšího, toho si budeme muset všímat, a tak neškodí, že jsem mu pomohl s latinou.”

Třídní učitel řekl žákům, než zahájil hodinu: “Tak, teď ve Stuttgartu začíná zemská zkouška, popřejme Giebenrathovi hodně úspěchů. Zapotřebí to sice nemá, protože takových lenochů, jako jste vy, strčí do kapsy deset.” A také žáci teď skoro všichni na nepřítomného mysleli, zejména ale ti mnozí, kteří na jeho úspěch nebo propadnutí mezi sebou uzavřeli sázky.

A protože upřímná přímluva a niterná účast snadno zapůsobí na velkou vzdálenost, pocítil i Hans, že doma na něj myslí. Sice vešel do zkušebního sálu s bušením srdce, doprovázen otcem, plaše a vylekaně poslouchal fámulovy pokyny a rozhlížel se ve velké místnosti zaplněné pobledlými chlapci jako zločinec v mučírně. Když ale přišel profesor, nařídil klid a začal diktovat text k latinskému slohovému cvičení, Hans ho s úlevou považoval za směšně lehký. Rychle a skoro s radostí si udělal koncept, pak ho pozorně a úhledně přepsal načisto a byl jedním z prvních, kdo práci odevzdali. Sice si pak spletl cestu k tetinu domu a dvě hodiny bloudil rozpálenými ulicemi sem a tam, ale jeho znovunabytou rovnováhu to podstatně nenarušilo; byl dokonce rád, že ještěna chvíli unikl tetě a otci, a když putoval cizími, hlučnými ulicemi sídelního města, připadal si jako odvážný dobrodruh. Když se konečně s námahou doptal a našel cestu domů, byl zavalen otázkami.

“Jak to šlo? Jaký to bylo? Uměls to?”

“Bylo to lehké,” řekl pyšně, “to bych dokázal přeložit už v páté třídě.”

A jedl, protože měl pořádný hlad.

Odpoledne měl volno. Otec ho vláčel po nějakých příbuzných a známých. U jednoho z nich se setkali s černě oblečeným, plachým hochem, který přijel z Göppingenu také na zemskou zkoušku. Oba chlapce ponechali sobě samotným a ti se zvědavě a nesměle vzájemně prohlíželi.

“Jak ti připadala ta latinská písemka? Lehká, ne?” zeptal se Hans.

“Ohromně lehká. Ale to je právěto, v lehkých písemkách se většinou nadělají kiksy. Člověk nedává pozor. A skryté chytáky tam taky jistě budou.”

“Myslíš?”

“Jasně. Tak hloupí ti kantoři nejsou.”

Hans se trochu ulekl a zamyslel se. Pak se váhavě zeptal: “Máš tu ještě ten text?”

Ten druhý přinesl sešit a pak celou práci společně probírali, slovo za slovem. Vypadalo to, že ten z Göppingenu je rafinovaný latiník, aspoň použil dvakrát gramatické výrazy, které Hans ještě nikdy neslyšel.

“Co asi bude na řadě zítra?”

“Řečtina a sloh.”

Pak se ten z Gőppingenu ptal, kolik jich z Hansovy školy na zkoušku přijelo.

“Nikdo,” řekl Hans, “jen já.”

“Ach, z Gőppingenu je nás dvanáct! Tři z toho hodně chytří, dá se čekat, že se dostanou mezi první. Vloni byl na prvním místě také někdo z Gőppingenu. - Půjdeš na gymnázium, když propadneš?”

O tom se ještě vůbec nikdy nemluvilo.

“Nevím… Ne, myslím, že ne.”

“Tak? Já budu studovat v každém případě, i když teď propadnu. Matka by mě pak poslala do Ulmu.”

To Hansovi velice imponovalo. Také těch dvanáct uchazečů z Gőppingenu s těmi třemi obzvláště chytrými mu nahánělo strach. S tím se však už pochlubit nemohl.

Doma se usadil a ještějednou probíral slovesa na mi. Latiny se nebál, tam se cítil jisty’. Ale s řečtinou to bylo všelijaké. Měl ji rád, téměřjí byl nadšen, ale jen čtením. Zejména Xenofon psal velmi krásně, živě a svěže, všechno znělo radostně, hezky a mocně a mělo to veselý, svobodný duchovní náboj, a také se tomu všemu dalo snadno porozumět. Ale jakmile došlo na gramatiku nebo se muselo překládat z němčiny do řečtiny, zdálo se mu, že zabloudil do labyrintu vzájemně si odporujících pravidel a tvarů, a cítil před cizím jazykem skoro tutéž ustrašenou nesmělost jako kdysi při první lekci, když ještě ani řeckou abecedu neuměl číst.

Druhého dne přišla opravdu na řadu řečtina a pak německý sloh. Řecká písemka byla dost dlouhá a vůbec ne snadná, slohové téma bylo ošemetné a dalo se i chybně pochopit. Od deseti hodin bylo v sále dusno a horko. Hans neměl dobré pero, a když řeckou písemku přepisoval načisto, zkazil dva archy papíru. Při slohu se dostal do největších potíží, když mu troufalý soused přisunul list papíru s dotazem a dloubáním do žeber ho nutil, aby odpověděl. Kontakt se sousedem v lavici byl nejpřísněji zakázán a měl za následek nemilosrdné vyloučení ze zkoušky. Roztřesený strachem napsal na lístek: “Dej mi pokoj,” a otočil se k tazateli zády. Také bylo velice horko. Dokonce i profesor, který měl dozor a vytrvale a pravidelněchodil po sále sem a tam a ani na chvilku si neodpočinul, si několikrát otřel kapesníkem obličej. Hans se v silném konfirmačním obleku potil, rozbolela ho hlava a nakonec docela nešťasten papíry odevzdal s pocitem, že jsou plné chyb a že se zkouškou je teď asi konec.

Doma u stolu neřekl ani slovo, na všechny otázky jen krčil rameny a tvářil se provinile. Teta ho utěšovala, ale otec se rozčilil a začal být nepříjemný. Po jídle vzal chlapce do vedlejšího pokoje a pokoušel se ho ještě jednou zpovídat.

“Šlo to špatně,” řekl Hans.

“Pročjsi nedával pozor? K čertu, přece se můžeš soustředit!”

Hans mlčel, a když otec začal hubovat, zrudla namítl: “Ty přece vůbec řečtině nerozumíš!”

Nejhorší bylo, že ve dvěhodiny musel na ústní zkoušku. Z toho měl největší hrůzu. Cestou po rozpálené, horké městské ulici se mu udělalo úplně bídně a trápením a strachem i závratí sotva viděl na oči.

Deset minut seděl před třemi pány u velkého, zeleného stolu, přeložil několik latinských vět a zodpověděl položené otázky. Deset minut pak seděl před třemi jinými pány, překládal řečtinu a zase se ho na všelicos ptali. Nakonec od něj chtěli slyšet nějaký nepravidelnětvořený aorist, ale on neodpověděl.

“Můžete jít, tamty dveře vpravo.”

Šel, ale ve dveřích ho ten aorist přece jen ještě napadl. Zastavil se.

“Jděte,” zavolali na něj, “jen jděte! Nebo vám snad není dobře?”

“Ne, ale ten aorist mě teď napadl.”

Vykřikl ten tvar zpátky do místnosti, všiml si smíchu jednoho z učitelů a s rozpálenou hlavou se vyřítil ven. Pak se pokoušel rozpomenout si na otázky a na své odpovědi, ale všechno se mu pletlo. Jen opětovně viděl velkou, zelenou plochu stolu, ty tři staré, vážné pány v kabátech, rozevřenou knihu a na ní svou chvějící se ruku. Sakra, co to jen odpovídal!?

Když kráčel ulicemi, připadalo mu to, jako by tu byl již po celé týdny a nemohl se už nikdy dostat pryč. Obraz zahrady tam doma, hory s modravými jehličnatými lesy, místa na rybaření u řeky, to všechno mu připadalo velmi vzdálené, jako by to viděl kdysi dávno. Ach, kdyby tak mohl ještědnes odjet domů! Zůstávat tady nemělo přece žádnou cenu, zkoušku tak jako tak zpackal.

Koupil si žemli a celé to nevydařené odpoledne se toulal po ulicích, jen aby nemusel otci odpovídat. Když konečně dorazil domů, měli už o něj starost, a protože vypadal vyčerpaně a bědně, dostal vaječnou polévku a poslali ho do postele. Zítra byly na řadě ještěpočty a náboženství, pak mohl zase odjet.

Následujícího dne dopoledne to šlo docela dobře. Hansovi to připadalo jako hořká ironie, že se mu dnes všechno dařilo, poté co včera měl v hlavních předmětech takovou smůlu. Je to už jedno, jenom pryč, domů!

“Je po zkoušce, můžeme jet domů,” hlásil u tety.

Otec chtěl ještě den zůstat. Měli jet do Canstattu a tam vypít kávu v lázeňském parku. Hans ale prosil tak úpěnlivě, že mu otec dovolil, aby odcestoval sám už dnes. Doprovodili ho k vlaku, dostal jízdenku, teta ho políbila a dala mu s sebou něco k jídlu, a teď jel domů zelenou, kopcovitou krajinou vyčerpán a bez myšlenek. Teprve když se vynořily modročerné zalesněné hory, zaplavil chlapce pocit radosti a vykoupení. Těšil se na starou služku, na svůj pokojíček, na ředitele školy, na známou nižší školní třídu a vůbec na všechno.

Naštěstí nebyli na nádraží žádní zvědaví známí, a on mohl se svým balíčkem spěchat domů nepozorovaně.

“Bylo to v Stuttgartu hezký?” zeptala se stará Anna.

“Hezké? Copak myslíš, že zkouška je něco hezkého? Jsem jen rád, že jsem zase tady. Otec přijede až zítra.”

Vypil hrnek čerstvého mléka, donesl si plavky visící před oknem a vyběhl ven, nikoli však na louku, kde se koupali všichni ostatní.

Šel daleko za město k “Váze”, kde voda plynula mezi vysokým křovím, hluboká a pomalá. Tam se svlékl, ponořil na zkoušku do chladné vody ruku a pak nohu, trochu se otřásl a potom se rychle vrhl do řeky. Pomalu plaval proti slabému proudu a cítil, jak se z něj smývá pot a strach posledních dní, a zatímco řeka chladivě objímala jeho vyzáblé tělo, jeho duše se zmocňovala s novou blažeností krásného domova. Plaval rychleji, odpočíval, plaval znovu a cítil, jak ho obklopuje blahodárný chlad a únava. Lehl si na záda a nechal se zase hnát po proudu dolů, naslouchal jemnému bzukotu večerních mušek rojících se v zlatavých kruzích, hleděl na tmavnoucí oblohu, kterou prořezávaly malé, rychlé vlaštovky a slunce mizící již za horami ji růžově ozařovalo. Když byl zase oblečen a zasněně se loudal domů, bylo už údolí plné stínů.

Šel kolem zahrady handlíře Sackmanna, kde kdysi jako malý kluk s několika jinými kradl nezralé švestky. A okolo truhláře Kirchnera, kde se povalovaly bílé klády z jedlí, pod nimiž dříve vždycky nacházel žížaly na návnadu. Šel i kolem domku inspektora Gesslera, jehož dceři Emmě by se byl přede dvěma lety na ledě tak rád dvořil. Byla nejpůvabnější a nejelegantnější školačkou ve městě, stejně stará jako on, a Hans si tenkrát po nějaký čas nepřál nic tak toužebně jako jednou s ní promluvit nebo jí podat ruku. Nikdy k tomu nedošlo, příliš se ostýchal. Pak ji poslali do nějakého penzionátu a on už se sotva rozpomínal, jak vypadala. Teď ho však tyhle klukovské příhody zase napadaly jakoby z veliké dálky, a byly tak barvité a tak zvláštně voněly předtuchou jako nic z toho všeho, co od té doby zažil. To byly ještěčasy, kdy se večer sedalo před průjezdem u Nascholdových Liese, loupaly se brambory a poslouchaly historky, kdy v neděli časně ráno chodil s vykasanými kalhotami a se špatným svědomím k dolnímu jezu na raky nebo na lov karasů, aby pak v promočených nedělních šatech dostal od otce výprask. Tenkrát bylo tolik záhadných a zvláštních věcí a lidí, na které teď už dlouho vůbec nepomyslel! Švícko s krkem nakřivo, Strohmeyer, o němž se jistotně vědělo, že otrávil svou ženu, a dobrodruh “pan Beck”, který se vším všudy zbrousil celý úřad a jemuž se říkalo “pane”, protože byl dříve bohatý a měl ekvipáž se čtyřspřežím. Hans už o nich nevěděl nic, jen si pamatoval jména, a nejasně cítil, že tento obskurní, malý život ulice je pro něj ztracen, aniž místo toho přichází něco, co by bylo živé a co by stálo za prožitek.

Protože příštího dne měl ještě volno, spal ráno dlouho a užíval svobody. V poledne šel naproti otci, ve kterém dosud blaženě přetrvávaly všechny stuttgartské požitky.

“Jestli jsi tu zkoušku udělal, smíš si něco přát,” řekl v dobré náladě. “Rozmysli si to!”

“Ne, ne,” vzdychl chlapec, “určitě jsem propadl.”

“Hlupáku! Radši si něco přej, než si to rozmyslím.”

“Chtěl bych o prázdninách zase rybařit. Smím?”

“Dobře, smíš, pokud jsi zkoušku udělal.”

Příštího dne, v neděli, přišla bouřka a liják, a Hans po celé hodiny seděl ve své světničce, četla přemýšlel. Ještě jednou přesně zvažoval své stuttgartské výkony a opět dospěl k závěru, že měl nenapravitelnou smůlu a že mohl všechno napsat mnohem lépe. Na složení zkoušky to rozhodně nebude stačit. To hloupé bolení hlavy! Pozvolna se ho zmocňovala rostoucí úzkost a nakonec ho tíživá starost zahnala k otci.

“Tati!”

“Co chceš?”

“Na něco se zeptat. Jak jsi říkal, co bych si přál. Radši to rybaření nechám být.”

“Tak? Pročpak zase?”

“Protože… Ach, chtěl jsem se zeptat, jestli…”

“Ven s tím, nech té komedie. Tak co?”

“Jestli, když propadnu, smím na gymnázium.”

Pan Giebenrath oněměl.

“Cože? Na gymnázium? Kdo ti to nakukal?” vybuchl potom.

“Nikdo. Myslím to jen tak.”

Ve tváři se mu zračil smrtelný strach. Otec to neviděl.

“Ale jdi,” řekl s bezděčným úsměvem. “To přeháníš. Na gymnázium! Myslíš si snad, že jsem komerční rada?”

Odmítnutí bylo tak rázné, že to Hans vzdal a zoufale odešel.

“To je ale kluk!” hřmělo to za ním. “No ne, něco takového! Teďchce dokonce ještě na gymnázium! No, pozdrav pámbu, však ty se jednou spálíš.”

Hans seděl půl hodiny na okenní římse, zíral na čerstvě vydrhnutou podlahu ve světnici a pokoušel se představit si, jaké by to bylo, kdyby teď doopravdy ze semináře a gymnázia a studií nebylo nic. Dali by ho jako učně do hokynářství nebo někam do kanceláře, a byl by po celý život jedním z těch obyčejných, ubohých lidí, kterými pohrdal a se kterými absolutně nic nechtěl mít. Hezký, bystrý chlapecký obličej se mu protáhl v grimasu plnou hněvu a trápení; zlostněvyskočil, odplivl si, popadl latinskou čítanku, která tam ležela, a mrskl knihou vší silou o stěnu. Pak vyběhl ven do deště.

V pondělí ráno šel zase do školy.

“Tak co?” zeptal se ředitel a podal mu ruku. “Myslel jsem, že se u mězastavíš už včera. Tak jaká byla zkouška?”

Hans svěsil hlavu.

“Tak copak? Nedařilo se ti?”

“Myslím, že ne.”

“Nu, jen trpělivost,” utěšoval ho starý pán. “Snad přijde ještě dnes dopoledne ze Stuttgartu zpráva.”

Dopoledne bylo úděsnědlouhé. Žádná zpráva nepřišla a při oběděHans div nevzlykal a sotva mohl polykat.

Odpoledne, když přišel ve dvě hodiny do třídy, třídní učitel už tam byl.

“Hansi Giebenrathe,” zvolal hlasitě. Hans předstoupil. Učitel mu podal ruku.

“Gratuluji ti, Giebenrathe. Umístil ses u zkoušky jako druhý.”

Rozhostilo se slavnostní ticho. Dveře se otevřely a vstoupil ředitel.

“Gratuluji. Tak, co říkáš teď?”

Překvapení a radost chlapce zcela ochromily.

“Nu, copak nic neřekneš?”

“Kdybych to byl věděl,” vyklouzlo mu, “tak bych byl třeba mohl být i první.”

“Jdi teď domů,” řekl ředitel, “a řekni to tatínkovi. Do školy teď už chodit nemusíš, za osm dní tak jako tak začínají prázdniny.”

Chlapci se točila hlava, když vyšel na ulici; viděl lípy a tržiště zalité sluncem, všechno jako jindy, ale všechno krásnější a významnější a veselejší. Udělal zkoušku! A byl druhý! Když pominul první příval radosti, naplnil ho vroucí pocit vděku. Teď už se nemusí městskému faráři vyhýbat. Teď může studovat! Teď se už nemusí bát ani hokynářství ani písárny!

A teď může také zase rybařit. Když přicházel domů, stál otec právě ve dveřích.

“Tak co je?” zeptal se letmo.

“Nic moc. Poslali mě ze školy domů.”

“Cože? Pročpak?”

“Protože jsem teď seminarista.”

“Safraporte, tak tys tu zkoušku udělal?”

Hans přikývl.

“Dobře?”

“Byl jsem druhý.”

To otec přece jen nečekal. Vůbec nevěděl, co říci, pořád synovi poklepával na rameno, smál se a vrtěl hlavou. Pak otevřel ústa, aby něco řekl. Ale neřekl nic, nýbrž jen zase zavrtěl hlavou.

“Prachsakra!” zvolal nakonec. A ještě jednou: “Prachsakra!”

Hans se vřítil do domu, nahoru po schodech a na půdu, prudce rozevřel skříň v prázdné mansardě, chvíli se v ní hrabal a vytahoval všelijaké krabičky a klubka provázků a kousky korku. Bylo to jeho rybářské náčiní. A teď si k tomu musí nejdříve uříznout pěkný prut. Sešel dolů k otci.

“Tati, půjč mi tvůj nožík!”

“K čemu?”

“Musím si uříznout prut, na ryby.”

Tatínek sáhl do kapsy.

“Na,” řekl rozzářeně a velkomyslně, “tady máš dvě marky, můžeš si pro sebe koupit nůž. Nechoď ale k Hanfriedovi, jdi naproti do nožířství.”

Teďto šlo ráz na ráz. Nožíř se zeptal na zkoušku, vyslechl radostnou zprávu a podal mu obzvláště krásný nůž. Po proudu řeky pod mostem bylo pěkné, štíhlé olšoví a lísky, tam si po dlouhém vybírání uřízl bezvadný, pevný, pružný prut a spěchal s ním zpátky domů.

Se zčervenalým obličejem a zářícíma očima se pustil do radostné přípravy udice, tuto činnost měl skoro stejně rád jako samotné rybaření. Seděl nad tím celé odpoledne a večer. Bílé, hnědé a zelené provázky třídil, pečlivěprohlížel, spravoval a rozmotával různé staré uzly a spletence. Vyzkoušel kousky korku a brčka všech tvarů a velikostí nebo vyřezával nové, vytepával malé kousky olova různé váhy do kuliček a opatřoval je zářezy, aby jimi šly zatěžkat provázky. Pak přišly na řadu háčky udic, kterých tu ještě byla malá zásoba. Upevnil je zčásti na čtyřnásobnou černou nit, zčásti na zbytek struny ze střívka, zčásti na spletené žíně. K večeru bylo všechno hotovo a Hans si byl teďjistý, že se nemusí v sedmi dlouhých prázdninových týdnech nudit, protože s rybářským prutem bude moci strávit celý den sám u vody.