Roger Zelazny

PODVRŽENEC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1.

Když Pán Rondovalu uviděl, že do čela hlavní skupiny útočníků dokulhal starý Mor, uvědomil si, že doba jeho panování je u konce.

Den rychle mizel za bouřkovými mračny, padal hustý studený déšť a bouře se s každým úderem hromu, s každým oslňujícím zablesknutím přibližovala. Jenže Det Morson, Pán na Rondovalu, rozkročený na hlavním balkonu pevnosti Rondoval, ještě nebyl připraven k ústupu. Otřel si tvář černým šátkem a prsty si prohrábl vlasy. Teď byly lesklé a bílé jako sníh, s výjimkou širokého černého pruhu, který se mu táhl od čela až po zátylek.

Zpoza širokého pásu vytáhl nádherně vyřezávanou kouzelnou hůl a pozvedl ji mírně nad výši očí, na délku paže před sebe. Dýchal zhluboka a mluvil tlumeným hlasem. Mateřské znaménko tvaru draka, které měl na vnitřní straně pravého zápěstí, zapulzovalo.

Cestu nepřátel tam dole náhle překřížila zářící čára, vyšlehly z ní plameny a výhružně jim zaplápolaly vstříc. Muži sice uskočili zpět, ale kentaurští lučištníci se zastrašit nedali a vypustili jeho směrem mračno šípů. Vítr je odvál stranou a Det se zasmál. Pozvedl hůl o něco výše, zazpíval svou válečnou píseň a ve vzduchu, na zemi i pod ní se gryfové, bazilišci, draci a démoni připravili k poslednímu útoku.

Tam dole však starý Mor pozvedl svou hůl a plameny začaly pohasínat. Det potřásl hlavou v lítosti nad takovým mrháním talentem.

Pak Pán Rondovalu pozvedl hlas a země se otřásla. Baziliškové vylezli ze svých doupat a postoupili do míst, odkud mohli upřít pohledy na jeho nepřátele. Shůry se snesly harpyje, vrhly se na útočící, ječely, zatínaly do nich drápy a zasypávaly je trusem. Z boků zaútočili vlkodlaci. Vysoko na útesech zaslechli jeho volání draci a rozepjali kožnatá křídla…

Jenže jak plameny uhasínaly, harpyje padaly pod šípy kentaurů a bazilišci, zaplavení jasnou září z Morovy hole, se s pevně zavřenými víčky převraceli na záda a umírali. Když se draci – nejchytřejší ze všech stvoření – už jen váhavě spouštěli ze svých výšin a i pak se vyhýbali přímému střetu s nepřátelskou hordou, jež se dala znovu na postup, věděl Det, že se karta obrací. Supi se snášejí, aby se uhnízdili v jeho domě a historie ho, takříkajíc, přistihla se staženými kalhotami. Už neexistoval žádný způsob, jak by využil svých sil, neboť starý Mor kontroloval každou z magických ústupových cest a co se týkalo únikových cest fyzických, ty už dávno zatarasili dobyvatelé.

Potřásl hlavou a sklonil žezlo. Tady už není naděje na vyjednávání, ani na čestnou kapitulaci, ba dokonce ani na jakoukoliv jinou kapitulaci. Nepřátelé prahli po jeho krvi a on náhle pocítil akutní anémii. S poslední kletbou a posledním pohledem na hordu nepřátel ustoupil z balkonu do budovy. Stále ještě zbývalo trochu času, během nějž hodlal dát do pořádku pár záležitostí a připravit se na poslední okamžik. Zavrhl nápad podvést nepřátele tím, že by spáchal sebevraždu. To by bylo na jeho vkus příliš krotké. Raději jich ještě pár vezme s sebou.

Setřásl z pláště dešťovou vodu a pospíchal chodbou. Utká se s nimi v přízemí.

Hromy mu teď duněly prakticky přímo nad hlavou. Za každým oknem, které míjel, se oslnivě blýskalo.

 

Paní Lydia z Rondovalu, černé vlasy rozpuštěné na zádech, obešla roh chodby a ještě stačila zahlédnout stín, který vklouzl do jednoho z výklenků, v nichž byly umístěny dveře. Chvatně odříkala všeobecné zaklínadlo na ochranu před většinou nadpřirozených bytostí, které se mohly pohybovat v prostorách hradu, a rychle se vydala dále chodbou.

Když míjela dveřní výklenek a nahlédla dovnitř, pochopila, proč bylo její zaklínadlo naprosto neúčinné. Spatřila tam Myšího Rukavičku – zloděje a kapsáře – malého snědého chlapíka, oděného do černého plátna a kůže – o němž se až do této chvíle domnívala, že je bezpečně uvězněn v cele pod hradem! Ten se rychle uklidnil a s úsměvem se uklonil.

„Jsem potěšen,“ prohlásil, „že vás, má Paní, na odchodu potkávám.“

„Jak ses dostal ven?“ podivila se.

„Dost těžko,“ připustil. „Ve zdejším kraji se vyrábějí dost složité zámky.“

Povzdechla si a přitiskla malý uzlík, který nesla, ještě pevněji na prsa.

„Jak se zdá,“ poznamenala, „podařilo se ti utéci přesně v okamžiku, kdy už své zlé skutky nebudeš mít možnost napravit. Naši nepřátelé právě buší na hlavní bránu.“

„Tak to je všechen ten hluk,“ svraštil čelo. „Mohu vás v tom případě poprosit, abyste mi ukázala cestu k nejbližšímu tajnému východu?“

„Obávám se, že jsou všechny zablokované.“

„Škoda,“ ušklíbl se. „A bylo by ode mne v tom případě příliš troufalé, kdybych se zeptal, kam tak spěcháte s – au! Au!“

Levou rukou si sevřel prsty pravice. Paní Lydia totiž provedla ve chvíli, kdy vztáhl ruku k uzlíku, úsporné magické gesto a on si o něj popálil prsty.

„Mám namířeno do věže,“ odpověděla mu, „neboť doufám, že se mi podaří přivolat některého draka – je-li tady ještě nějaký – a poručit mu, aby mě odnesl. Víš sám, že draci nemají rádi cizince, takže se obávám, že tudy tvoje cesta nevede. Já… je mi to líto.“

Usmál se a přikývl.

„Běžte,“ řekl. „Pospěšte si. Však já už se o sebe nějak postarám. Vždycky jsem se o sebe dokázal postarat.“

Kývla hlavou na pozdrav, on se jí uklonil a Paní Lydia vyrazila dál chodbou. Myší Rukavička si cucal popálené prsty a obrátil se směrem, odkud přišel. Už měl svůj plán. Ale i on si teď musel pospíšit.

Když se paní Lydia přiblížila ke konci chodby, začal se hrad otřásat. Dorazila k úpatí schodiště přesně v okamžiku, kdy se okno na odpočívadle nad ní vysypalo z rámu a dovnitř se začal řinout hustý déšť. Vyběhla do druhého patra a vrhla se chodbou k úpatí točitého schodiště do věže. Tu ji téměř ohlušil strašlivý úder hromu, po němž stěnami proběhlo výhružné skřípění. Ale i kdyby ho byla zaslechla, asi by se stejně pokusila vystoupit do věže.

Stála už na schodišti, když ucítila, že se věž začíná kymácet. Zaváhala. Po zdech se rozběhly pukliny. Všude kolem se sypal prach a omítka. Schodiště se začalo rozpadat…

Obrátila se zpět. Strhla si z ramen plášť, zabalila do něj uzlík, který nesla, a rychle se vydala na zpáteční cestu.

Sklon schodiště se začal měnit a teď už všude kolem zřetelně slyšela hlasité skřípění. Schody i s ní začaly klesat. Kus stropu povolil a dovnitř začala proudit voda. O něco dál uviděla dveřní oblouk, který pomalu stoupal vzhůru. Bez zaváhání se rozpřáhla a vhodila uzlík do temného otvoru.

Pak se jí svět propadl pod nohama.

 

Když se síly Jareda Klaithe hrnuly přes těla temných obránců do hlavní síně Rondovalu, vstoupil boční chodbou Pán Det s napjatým lukem v rukou. Vypustil šíp, který vmžiku proletěl Jaredovým pancířem, hradní kostí i srdcem a na místě ho srazil k zemi. Pak Pán odhodil luk stranou a od pasu vytáhl svou kouzelnou hůl. Máchl jí v širokém kruhu nad hlavou a vetřelci padali, koseni neviditelnou silou.

Jedna postava však vykročila kupředu. Samozřejmě Mor. Světélkující hůl se mu točila v rukou jako zářící kolo.

„Svou oddanost jsi věnoval nesprávné straně, starče,“ pronesl Det. „Tohle není tvůj boj.“

„Už se jím stal,“ odpověděl Mor. „Narušil jsi Rovnováhu!“

„Pchá! Rovnováha byla narušena již před tisícem let,“ opáčil Pán. „A to tím správným směrem.“

Mor zavrtěl hlavou. Hůl v jeho rukou se roztáčela rychleji a rychleji a zdálo se, že už ji ani nedrží.

„Už teď se obávám následků činů, jež jsi vyvolal,“ odpověděl. „Natož toho, co všechno by se mohlo stát, kdyby ti bylo dovoleno pokračovat.“

„Pak je to záležitost nás dvou,“ zamračil se Det, pomalu sklonil svou hůl a zamířil jí.

„To byla vždycky, nemyslíš?“ řekl Mor. Lord z Rondovalu zaváhal jen na kratičký okamžik. „Asi máš pravdu,“ připustil pak. „Nechť tedy vše padne na tvou hlavu!“

Hůl zaplála a z jejího konce vyletěl rudý paprsek podobný kopí. Když narazil do štítu, v nějž se změnila roztočená Morová hůl, starý mág se naklonil kupředu. Rudý paprsek se odrazil a udeřil plnou silou do stropu.

S duněním, jež přehlušilo i hromobití, se ze stropu uvolnily obrovské kusy zdiva, zřítily se přímo na Pána Rondovalu a v mžiku ho rozdrtily a pohřbily pod silnou vrstvou malty a kamene.

Mor se napřímil. Kolo v jeho ruce zpomalilo a opět se z něj stala hůl. Ztěžka se o ni opřel.

Ozvěna v místnosti se ztratila a stejně tak poslední zvuky bitvy venku. Také bouře si už odešla svou cestou, blesky pohasly a hřmění utichlo.

Jeden z Jaredových důstojníků, Ardel, pomalu popošel kupředu, pak se zastavil a prohlížel si hromadu trosek.

„Je po všem,“ řekl po chvíli. „Zvítězili jsme…“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Mor.

„Pořád se tu kolem potloukají zbytky jeho mužů – s nimi se musíme vypořádat.“

Mor přikývl.

„A draci? A co jeho ostatní nadpřirození služebníci?“

„Ti teď propadli zmatku,“ odpověděl Mor tiše. „Poradím si s nimi.“

„Výborně. Takže… Co je to za zvuk?“

Několik okamžiků napjatě naslouchali.

„Mohl to být nějaký trik,“ ozval se jeden ze seržantů, jménem Marakas.

„Vezmi si pár mužů, běžte a zjistěte, co to bylo. Pak se mi okamžitě hlaste.“

 

Myší Rukavička se krčil za velkým goblénem, nedaleko schodištní šachty, která mizela v temnotách. Původně měl v úmyslu vrátit se do své cely a zavřít se uvnitř. Vycházel z toho, že Detovi zajatci budou zřejmě jediné osoby v celém hradu, co mohou očekávat slušné zacházení. Podařilo se mu cestou zpátky do kobky dorazit až sem, když brána padla, útočníci se nahrnuli dovnitř a začal magický souboj. Rukavička jeho průběh pozoroval dírou vypálenou v goblénu.

Teď, zatímco se pozornost všech obracela jinam, byla ta nejvhodnější chvíle vytratit se a vrátit se dolů. Jenže… ani jemu zvědavost nedala. A tak čekal.

Skupinka vojáků, kteří se vydali za podivným zvukem, se vrátila s ukřičeným uzlíčkem. Seržant Marakas měl napjatý výraz a dítě svíral neohrabaně v rukou.

„Řekl bych, že Det chtěl to ubohé dítě obětovat v nějakém nečistém rituálu, aby si zajistil vítězství,“ zamumlal.

Ardel se naklonil kupředu, aby uzlík prozkoumal. Pozvedl malou pravou ručku a obrátil ji dlaní vzhůru.

„Ne. Tady, na vnitřní straně zápěstí, má rodinné znamení síly v podobě draka,“ zamračil se. „To je Detův syn.“

„Och.“

Ardel upřel zrak na Mora. Stařec však hleděl na dítě, hluchý a slepý ke všemu kolem.

„A co s ním mám udělat, pane?“ ptal se Marakas.

Ardel si v zamyšlení skousl dolní ret.

„To znaménko praví, že z dítěte bude čaroděj,“ prohlásil. „Je to rovněž jasný důkaz totožnosti. Bez ohledu na to, co tomu dítěti řeknete, až bude vyrůstat, dříve nebo později zjistí pravdu. A až k tomu dojde… Řekni mi, jak by se tobě líbilo potkat se s kouzelníkem, který ví, že neseš podíl na smrti jeho otce a zničení jeho domova?“

„Je mi jasné, co naznačujete, pane,“ kývl Marakas.

„Takže nejlepší bude, když se toho dítěte – zbavíš.“

Seržant se poněkud rozpačitě rozhlédl kolem. Pak řekl: „Co kdybychom ho poslali do nějaké vzdálené země, kde o rodu Rondovalů nikdy nikdo neslyšel?“ navrhl.

„…a kam by jednoho dne přišel poutník, který by znal tenhle příběh? Ne. Taková nejistota by byla v mnoha směrech horší než neodvratná zkáza. Bohužel, nevidím pro to maličké vůbec žádnou naději. Buď rychlý a milosrdný.“

„Pane, a nemohli bychom mu jen useknout ruku? Pořád je to lepší než smrt.“

Ardel si povzdechl.

„Síla by mu stejně zůstala,“ zavrtěl hlavou, „s rukou či bez ní. A dnes je tady příliš mnoho svědků. Ten příběh se bude vyprávět a něco takového by jen přidalo další křivdu. Ne. Jestli na to nemáš žaludek ty, pak se jistě mezi muži najde někdo, kdo by –“

„Počkejte!“

To promluvil starý Mor. Otřásl se jako někdo, kdo se právě probudil ze sna, a pokročil kupředu.

„Možná, že by tady byla jistá cesta,“ řekl, „způsob, jak ponechat dítě naživu a zajistit, aby se tvé obavy nikdy nenaplnily.“

Napřáhl dlaň a dotkl se malé ručky.

„Co navrhuješ?“ obrátil se k němu Ardel.

„Před tisíci lety,“ začal Mor zeširoka, Jsme žili ve velkých městech a ovládali mohutné stroje, právě tak jako mocnou magii –“

„Slyšel jsem ty pověsti,“ přikývl Ardel, „ale jak nám to teď pomůže?“

„Je to víc než jen pověsti. K Velké katastrofě skutečně došlo. Po ní jsme si ponechali magii a většinu ostatních věcí zavrhli. Teď už to opravdu vypadá jako legenda, ale až do dnešních dnů nám zůstala zaujatost proti nepřirozeným výtvorům techniky.“

„Samozřejmě. To je –“

„Nech mě domluvit! Má-li se naplnit podobné rozhodnutí, vyžaduje souměrnost vesmíru, aby byla zachována rovnováha. Existuje jiný svět, velmi podobný našemu, kde naopak odvrhli magii a ponechali si všechno ostatní. Tam jsme my, naše magie a způsob života, předmětem legend.“

„Kde je ten svět?“

Mor se usmál.

„Je to kontrapunkt hudby naší nebeské sféry,“ odpověděl, „posunutý o pouhý takt. Leží blizoučko, za rohem, za nějž se nikdo z nás nepodívá. Je to prostě jen jedna z odboček Zářící cesty.“

„Tyhle kouzelnické hádanky! Jak nám to pomůže? Copak se tam někdo dostane?“

„Já ano.“

„Aha. Takže…“

„Ano. Když bude dítě vyrůstat tam, zachová si život, ale jeho schopnosti nebudou prakticky nic znamenat. Budou pomíjeny, zlehčovány a racionalizovány, až se zkrátka vytratí. To dítě si najde úplně jiné místo v životě, než by si našlo tady, a nikdy ho ani nenapadne, nebude mít nejmenší podezření, co se tady událo.“

„Dobrá. Jestli nás milosrdenství vyjde tak lacino, udělej to.“

„Jenže tu je jistá cena.“

„Co máš na mysli?“

„Zákon symetrie či rovnováhy, o němž jsem hovořil – musí být zachován, má-li být ta změna stálá. Kámen za kámen, strom za strom…“

„Dítě? Chceš říci, že když odneseš tohle dítě tam, musíš přinést jedno z tamních dětí sem?“

„Ano.“

„A co si s ním počneme?“

Seržant Marakas si odkašlal.

„Já, s mojí Mel, jsme právě o dítě přišli, pane. Takže když…“

Ardel se krátce usmál a přikývl.

„Pak je to opravdu levné. Udělejme to.“

Špičkou nohy a kývnutím hlavy pak ukázal na Detovo žezlo ležící na zemi.

„A co s tou kouzelnou holí? Není nebezpečná?“ zeptal se.

Mor přikývl, pomalu se sehnul a sebral zdobenou hůl ze země. Začal jí kroutit, tahal za ni a něco si přitom nesrozumitelně mumlal.

„Ano,“ zabručel nakonec, když se mu ji podařilo rozdělit na tři části. „Nedá se zničit, ale jestliže odešlu každou z jejich částí do jednoho vrcholu Magického trojúhelníka Intu, je téměř jisté, že už ji nikdo nedá dohromady. Rozhodně by to bylo velmi obtížné.“

„Takže to uděláš?“

„Ano.“

V  té chvíli Myší Rukavička vyklouzl zpoza gobelínu a pustil se dolů po schodech. Pak se zastavil, zadržel dech a čekal, zda nezaslechne křik. Žádný se neozval. Pospíchal dál.

Když dorazil k šerému úpatí schodiště, udělal několik kroků a zastavil se. To, co viděl před sebou, nebyly chodby, nýbrž přirozeně vzniklé skalní tunely. Byl to snad ten vpravo, kterým sem na svém útěku přišel? Nebo ten bližší, co mírně zahýbal? Předtím si vůbec neuvědomil, že jsou tu tunely dva…

Odněkud shora k němu dolehl zvuk. Zvolil pravý tunel a rozeběhl se kupředu. Chodba byla stejně temná jako ta, kterou původně přišel, ale po nějakých dvaceti krocích následoval ostrý záhyb doprava, který si nevybavoval. Naneštěstí už si nemohl dovolit se vracet, protože někdo sestupoval po schodišti a kromě toho před sebou v dáli viděl světélko…

V  nevelkém výklenku tam žhnul železný koš naplněný doutnajícími uhlíky a vedle něj na zemi ležela otep dřeva. Přihodil na žhavé uhlí pár větví, zafoukal a rozdmýchal dřevo do plamene. Zakrátko už svíral v ruce planoucí větev. Vybral si z otýpky ještě pár dalších a pustil se tunelem dál.

Došel k místu, kde se chodba rozdvojovala. Otvor vlevo se zdál být o něco větší a jakoby přitažlivější. Vstoupil do něj. Tunel se po několika desítkách kroků znovu větvil. Tentokrát se pustil doprava.

Po nějaké době si začal uvědomovat, že tunel klesá, byť cítil mírný průvan. Následovaly další tři podzemní rozcestí a jedna prostornější jeskyně, z níž se rozbíhaly chodby do všech stran. U každého otvoru, kam vstoupil, si teď dělal značku oharkem pochodně. Klesání bylo čím dál strmější, chodba se klikatila sem a tam a začala se rozšiřovat. Podobala se chodbě čím dál méně.

Když se zastavil, aby si zapálil druhou pochodeň, byl si už jistý, že urazil mnohem větší vzdálenost, než když z podzemí prchal dříve. Ale z návratu měl strach. Dobrá, pomyslel si, ujdu ještě sto kroků, co se mi může stát…

A když tu vzdálenost urazil, zjistil, že stojí v ústí obrovské teplé jeskyně, která páchla něčím zvláštním, co nedokázal určit. Pozvedl pochodeň nad hlavu, ale vzdálenější části jeskyně stejně zůstaly zahaleny temnotou. Tak ještě sto kroků, řekl si…

Později, když se rozhodl dál neriskovat neznámou cestu, vrátit se a ponechat věci náhodě, uslyšel, jak se přibližuje nesmírný hlomoz. Měl jen dvě možnosti – buď se vydat na milost či nemilost přicházejícím lidem, nebo zhasnout pochodeň a ukrýt se. Vzhledem ke zkušenostem, které s lidmi měl, se začal rychle ohlížet po nějakém vhodném úkrytu.

Té noci byli všichni zbývající obyvatelé Rondovalu štváni v prostorách pobořeného hradu jako lovná zvěř a jako zvěř také pobíjeni. Mor s pomocí své magické hole začaroval draky i další magické tvory, jež by bylo obtížné zabít, a zahnal je do rozlehlých jeskyní pod hradem. Tak na ně seslal věčný spánek a jeskyně zapečetil mocnými zaklínadly.

Dobře si uvědomoval, že jeho další úkol nebude o nic snazší.