Douglas Adams

STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII
(Stopařův průvodce po galaxii 1)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 20

Pět postav se zvolna ploužilo zpustlou krajinou. Neurčitá šeď se střídala s nijakou hnědí, a některé partie byly dokonce ještě nezajímavější. Jako vyschlý močál, zbavený někdejší vegetace a pokrytý tlustou vrstvou prachu. Navíc tu bylo dost zima.

   Zafoda scenérie zjevně deprimovala. Chmurně rázoval stranou od ostatních a po chvíli se jim ztratil z očí za mírnou vyvýšeninou.

   Vítr bodal Arthura do očí i uší, řídký zatuchlý vzduch mu svíral hrdlo. Nejvíc však trpěla jeho mysl.

   "Fantastický...," řekl a vlastní hlas mu zněl hluše. Řídká atmosféra špatně nesla zvuk.

   "Já tvrdím, že je to opuštěná díra," ozval se Ford. "V psí boudě bych se bavil líp." Narůstalo v něm podráždění. Copak se ze všech planet ve slunečních soustavách Galaxie - z nichž spousta je vzrušující, exotická a kypící životem - musel po patnácti letech vyhnanství vyskytnout v téhle díře, kde není ani stopy po čemkoliv, třeba jen po stánku s buřty! Sehnul se a sebral ze země hromadu studeného bláta, ale neobjevil pod ní nic, co by stálo za překonání vzdálenosti tisíců světelných let.

   "Ty mi nerozumíš," vedl Arthur svou. "Tohle je skutečně poprvé, kdy stojím na povrchu jiné planety... celý neznámý svět...! Akorát škoda, že je to taková díra."

   Trillian se schoulila, otřásla a zamračila. Byla by přísahala, že koutkem oka zahlédla sotva postřehnutelný nečekaný pohyb. Když však tím směrem pohlédla, spatřila jen jejich loď, tiše a nehybně stojící o nějakých sto metrů dál.

   Ulevilo se jí, když o vteřinu později uviděli Zafoda, jak na ně mává z vrcholu terénní vlny, aby šli blíž.

   Zdálo se, že ho něco vzrušilo, ale co říká, neslyšeli. Atmosféra byla příliš řídká a vítr příliš silný.

   Když se přiblížili k vyvýšenině, zjistili, že tvoří kruhový kráter o průměru asi sto metrů. Svah v okolí vnějšího valu byl poset černými a červenými hroudami. Začali jednu z nich zkoumat. Byla vlhká a jakoby gumová.

   Vtom s hrůzou pochopili, že je to čerstvé vorvaní maso.

   Na vrcholku valu čekal Zafod.

   "Podívejte," ukázal dovnitř kráteru.

   Uprostřed ležela rozpláclá mršina onoho osamělého vorvaně, jenž nežil ani tak dlouho, aby mohl být zklamán svým osudem. Ticho přerušovaly jen slabé bezděčné stahy Trillianina hrdla.

   "Pohřbívat ho asi nemá cenu, co?" zamumlal Arthur a hned si přál, aby to neřekl.

   "Jdeme," řekl Zafod a vykročil do kráteru.

   "Cože, tam?" Trillian neskrývala znechucení.

   "Jo," řekl Zafod. "Musím vám něco ukázat."

   "Vidíme," řekla příkře Trillian.

   "Ale tohle ne. Něco jiného. Pojďte."

   Všichni tři trochu váhali.

   "Tak, pojďte," naléhal Zafod. "Našel jsem cestu dovnitř."

   "Dovnitř?" zhrozil se Arthur.

   "Do nitra planety. Je tu podzemní chodba. Pod nárazem vorvaně pukla... a my do ní tudy vlezeme. Tam, kam lidská noha nevkročila pět miliónů let, přímo do hlubin času..."

   Marvin si začal ironicky prozpěvovat.

   Otřásajíce se hnusem sestupovali za Zafodem do kráteru a usilovně se snažili nevidět jeho nebohého původce.

   "Život," pronesl chmurně Marvin, "si můžeš hnusit nebo ho ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu."

   V místě vorvaního pádu se půda probořila a odhalila rozsáhlou síť chodeb a galerií, teď ovšem z větší části zavalených zborceným zdivem a vorvaními vnitřnostmi. Zafod začal čistit vchod do jedné z nich, ale Marvinovi to šlo podstatně rychleji. Z temných hlubin zavanul zatuchlý vzduch, a když Zafod posvítil baterkou dovnitř, nebylo v prašném přítmí vidět téměř nic.

   "Podle legendy trávili Magratheané větší část života v podzemí," řekl s nadějí.

   "Proč," užasl Arthur. "To byl povrch tak znečistěný? Nebo snad přelidněný?"

   "To asi ne. Spíš se jim venku moc nelíbilo."

   "Víš určitě, že víš, co děláš?" Trillian nervózně nakukovala do temnot. "Už jednou na nás zaútočili..."

   "Koukni, holčičko, ručím za to, že veškerá žijící populace téhle planety se rovná nule, s výjimkou nás čtyř. Tak se uklidni a jde se. Ehm... hele pozemšťane..."

   "Arthure," napověděl Arthur.

   "Jo. Hele, buď tak laskav a vem si tady toho robota a hlídej u východu, jasný?"

   "Hlídat? Před čím? říkals přece, že tu nikdo není."

   "Nó, čistě jen kvůli bezpečnosti, chápeš?"

   "Tvé nebo mojí?"

   "Jen klid. Tak jdeme," dodal Zafod a následován Trillian a Fordem, tápavě sestupoval do podzemí.

   "Doufám, že vás potká něco hodně nepříjemného," řekl kysele Arthur.

   "Neboj. Taky že jo," ujistil ho Marvin.

   V několika vteřinách jim výprava zmizela z očí.

   Arthur se chvíli uraženě poflakoval kolem, pak ale usoudil, že vorvaní hřbitov není koneckonců nejvhodnější místo k poflakování. Marvin ho chvíli zlobně pozoroval, načež se vypnul.

 

   Zafod rychle postupoval chodbou a snažil se rostoucí nervozitu maskovat rázným vykračováním. Svítil kolem sebe baterkou. Stěny pokrývaly tmavé, na dotek studené kachlíky. Těžký vzduch zatuchle páchl.

   "Vidíte, co jsem říkal?" povzbuzoval své společníky. "Neobydlená planeta. Magrathea...," a rázoval dál špínou a odroleným zdivem, pod nímž se ztrácela kachlíková podlaha.

   Trillian to připomnělo londýnskou podzemku, přestože nebývala zaneřáděná tak systematicky.

   Místy se kachlíky na zdi střídaly s mozaikami - jednoduchými hranatými pestrobarevnými obrazci.

   Trillian se zastavila a začala jeden z nich studovat, ale nepodařilo se jí v něm najít žádný smysl.

   "Hej, Zafode," zavolala, "máš tušení, co tyhle zvláštní symboly znamenají?"

   "Asi to budou prostě jenom nějaké zvláštní symboly," utrousil Zafod. Ani se neohlédl.

   Trillian pokrčila rameny a vykročila za ním.

   V jedné či druhé stěně občas objevili dveře vedoucí do malých komůrek. Jak Ford zjistil, byly napěchovány rozbitými součástkami k počítačům. Zatáhl Zafoda dovnitř a Trillian vešla za nimi.

   "Koukni," začal, "ty myslíš, že tohle je Magrathea..."

   "Jo," opáčil Zafod. "Slyšeli jsme ten hlas, ne?"

   "Prima. Beru tedy jako fakt, že to je Magrathea - aspoň prozatím. Cos nám ale nevysvětlil, je, jak jsi ji u všech černých děr objevil. Nenašels ji přece v hvězdném atlasu."

   "Bádáním. Ve vládních archívech. Detektivní práce. Pár dobrých odhadů. Úplně prosté."

   "A pak jsi čajznul Srdce ze zlata, abys ji mohl hledat?"

   "Čajznul, abych mohl hledat spoustu věcí."

   "Spoustu věcí?" žasl Ford upřímně. "Co třeba?"

   "Nevím!"

   "Cože?"

   "Nevím, co hledám."

   "Jak to?"

   "Protože... protože... možná proto, že kdybych to věděl, tak bych to zase nebyl schopen hledat."

   "Ty seš fakt blázen."

   "Ani tuhle možnost zatím nemůžu vyloučit," řekl Zafod tiše. "Vím o sobě jen tolik, kolik je moje mysl schopna zjistit ve svém momentálním stavu. A ten rozhodně není dobrý."

   Dlouho mlčeli. Ford pozoroval Zafoda s rostoucími obavami.

   "Poslyš, kamaráde," začal konečně, "jestli chceš..."

   "Ne, počkej...," přerušil ho Zafod. "Něco ti povím. Já prostě většinou na všechno kašlu. Napadne mě něco udělat, řeknu si proč ne, a udělám to. Úplně jednoduchý. Rozhodnu se ukrást tuhle loď. Rozhodnu se najít Magratheu, a zas se mi to povede. Vždycky vymyslím, jak to udělat co nejlíp, to jo, ale vždycky to funguje. Je to asi jako mít galaktické sporožiro, ze kterého pořád vybíráš, přestože nic neukládáš. No a když se pak zastavím a zamyslím se - proč jsem to jen chtěl udělat? Jak jsem vlastně přišel na to, jak to mám udělat? - vždycky se mi strašně chce přestat na to myslet. Jako například teď. Stojí mě dost přemáhání o tom mluvit."

   Zafod se na chvíli odmlčel. Zavládlo krátké ticho. Pak se zamračil a pokračoval: "Zrovna dneska v noci jsem o tom zase přemýšlel. O tom, že jistá část mého mozku prostě nepracuje, jak by měla. Pak mě napadlo, že to vypadá, jako by někdo bez mého vědomí používal mého mozku, aby si jím vymýšlel dobré nápady. Když jsem dal tohle dohromady, došel jsem k závěru, že si někdo pro tenhle účel část mého mozku zablokoval, což je důvod, proč ji nemůžu používat. Zajímalo mě, jestli se to dá nějak ověřit. Udělal jsem si encefalogram. Všechny základní testy na obou hlavách - všechny testy, které jsem musel podstoupit pod kontrolou vládních zdravotníků, aby mohla být schválena moje nominace na prezidenta. Testy neukázaly nic. Alespoň nic neočekávaného. Prokázaly, že jsem chytrý, mám značnou představivost, dále že jsem nezodpovědný, nedůvěryhodný a extrovertní. Nic, co bys neuhodl. Žádné anomálie. A tak jsem začal vymýšlet další testy. Čistě náhodně. Nic. Pak jsem dokonce zkusil přiložit výsledky z jedné hlavy na výsledky z druhé hlavy a pozorovat je proti světlu. Pořád nic. Nakonec jsem z toho zblbnul, protože jsem se rozhodl, nechat to plavat prostě jako záchvat paranoie. Poslední, co jsem ještě udělal, než jsem to definitivně zabalil, bylo, že jsem vzal výsledky položené přes sebe a podíval se na ně přes zelený filtr. Vzpomínáš, že jsem byl už jako malý kluk pověrčivý na zelenou barvu? Toužil jsem stát se pilotem u průzkumníků trhu."

   Ford přikývl.

   "A taky, že to tam bylo. Jasný jak facka. Sekce uprostřed obou mozků, které měly spojení jen mezi sebou a ničím jiným okolo. Nějaký hajzl mi vypálil všechny synapse a elektronicky traumatizoval obě izolované části malého mozku."

   Ford zděšeně zíral. Trillian zbledla.

   "To ti někdo udělal?" šeptl Ford.

   "Jo."

   "Máš tušení kdo a proč?"

   "Proč můžu jen hádat. Ale zato vím, kdo byl ten hajzl."

   "Ty to víš? A jaks na to přišel?"

   "Protože vypálil své iniciály do zničených synapsí. Schválně, abych je viděl."

   Ford s hrůzou zíral na Zafoda a mráz mu běhal po zádech.

   "Iniciály? Vypálené do tvého mozku?"

   "Jo."

   "A jaké iniciály, proboha?"

   Zafod na něho mlčky pohlédl, pak odvrátil zrak.

   "Z. B.," řekl tiše.

   V tom okamžiku se za nimi s rachotem zabouchly ocelové padací dveře a do komory začal vnikat plyn.

   "Někdy ti o tom budu povídat," rozkuckal se Zafod a pak všichni tři ztratili vědomí.