Douglas Adams

STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII
(Stopařův průvodce po galaxii 1)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3

Tento čtvrtek se v ionosféře, mnoho kilometrů nad povrchem planety, něco tiše pohybovalo, a to něco navíc nebylo samo - plulo tu ve skutečnosti několik desítek obrovských, masivních žlutých objektů deskovitého tvaru, velkých jako panelák a tichých jako ptáci. Přesunovaly se bez nejmenší námahy, koupaly se v elektromagnetických paprscích vysílaných hvězdou Sol a dávaly si na čas. Zatím se jen řadily a připravovaly.

   Planeta hluboko pod nimi téměř neměla tušení o jejich přítomnosti, a právě tak to v této chvíli chtěli. Obrovité žluté objekty zůstaly zcela nepovšimnuty observatoří Goonhilly, a když míjely Cape Canaveral, přístroje tam ani nepíply. I Woomera a Jodrell Bank zíraly přímo skrz ně. Byla to tak trochu škoda, protože přesně po tomhle tu celá léta pásli.

   Jediný, kdo to vůbec zaregistroval, byla malá černá skříňka zvaná senzomatický subéterový přijímač. Tiše si pro sebe pomrkávala, zahnízděná ve tmě uvnitř kožené brašny, kterou Ford Prefect obvykle nosil přes rameno. Fordova brašna obsahovala totiž docela zajímavé věci - každý pozemský fyzik by valil oči. Právě proto se jimi Ford nechlubil. Maskoval obsah několika ohmatanými scénáři, které údajně studoval. Kromě senzomatického subéterového přijímače tu měl také elektronický palec - krátký a tlustý černý váleček s hebkým, matným povrchem a několika vypínači a ciferníky na jednom konci. Dále přístroj, který vypadal jako mohutná elektronická kalkulačka. Měl asi stovku drobných plochých tlačítek a obrazovku velkou zhruba deset čtverečních centimetrů, na níž se mohla v mžiku objevit kterákoliv z miliónů 'stránek'. Přístroj vypadal k bláznění složitě, což byl jeden z důvodů, proč na plastikovém obalu zářil vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE. Druhý důvod spočíval v tom, že tento přístroj ve skutečnosti byl ta nejpozoruhodnější kniha, jakou kdy vydal mamutí koncern nakladatelství v Malém medvědu - Stopařův průvodce po Galaxii. Tato kniha existovala ve formě mikrosubmezonového elektronického komponentu i proto, že kdyby vyšla v normální podobě, potřeboval by hvězdný stopař několik nepohodlně velkých budov, aby ji v nich mohl vláčet s sebou.

   Nejspodnější vrstva Fordovy brašny obsahovala několik propisovaček, poznámkový blok a velký ručník z obchodního domu Marks and Spencer.

 

   Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí.

   Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.

   Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou 'ztratil'. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

   Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: 'Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.' (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).

 

   Ve svém hnízdě na ručníku ve Fordově brašně začal senzomatický subéterový přijímač pomrkávat o něco rychleji. Mnoho kilometrů nad povrchem planety postupovaly obrovité žluté objekty v rozvinuté rojnici. V Jodrell Banku se právě rozhodli, že je na čase trochu si dáchnout u šálku čaje.

 

   "Máš sebou ručník?" oslovil Ford nečekaně Arthura.

   Arthur, bojující s třetím pivem, se k němu poslušně otočil:

   "Cože? Proč? Ne... měl bych ho snad mít?" Už dávno se přestal divit. Nemělo to prostě smysl.

   Ford vydal rozladěné zamlaskání.

   "Dopij to," pobídl Arthura.

   V tu chvíli se monotónním bzukotem hospody, zvuky hrací skříně a muže vedle nich, škytajícího nad whisky, kterou mu Ford nakonec koupil, profiltroval zvenčí temný rachot, jako by se něco bořilo.

   Arthur vdechl pivo a vyskočil na nohy.

   "Co je to?" vyjekl.

   "Neboj," uklidňoval ho Ford. "Ještě nezačli."

   "Zaplať Pámbu," oddechl si Arthur.

   "To asi jenom boří tvůj dům," řekl Ford a podíval se na dno poslednímu pivu.

   "Cože?" zařval Arthur. Fordovo kouzlo bylo náhle prolomeno. Arthur se divoce rozhlédl a pádil k oknu.

   "Proboha! Taky že jo! Taky že mi boří dům! Co dělám sakra v hospodě Forde?"

   "V tomhle stadiu už je to úplně jedno. Jen je nech, ať si užijou."

   "Užijou?" vřeštěl Arthur. "Užijou!" Chvatně pohlédl z okna, aby se přesvědčil, jestli náhodou nemluví o něčem jiném.

   "Ať jdou do hajzlu i s tím užíváním!" odsekl a vyrazil z hospody, zuřivě mávaje poloprázdnou pivní sklenicí. Toho poledne si v lokálu moc přátel nenadělal.

   "Nechte toho, vy vandalové! Vy rozvraceči domovů! Vy pološílení Vizigóti, nechte toho, slyšíte!" řval Arthur.

   Fordovi nezbylo, než jít za ním. Rychle se obrátil k barmanovi a požádal o čtyři balíčky buráků.

   "Tady jsou, pane." Barman hodil balíčky na pult. "Dvacet osm pencí, kdybyste byl tak laskav."

   Ford byl velmi laskav - dal barmanovi další pětilibrovku a řekl mu, aby si drobné nechal. Barman pohlédl nejprve na bankovku, pak na Forda. Náhle se zachvěl. Zmocnil se ho podivný chvilkový pocit, kterému nerozuměl, protože žádný pozemšťan před ním ho ještě nezakusil. V okamžicích nejvyšší tísně každá existující forma života vydává slabý podprahový signál. Ten signál nesděluje nic jiného, než přesný a téměř dojemný údaj, jak daleko je ona bytost od místa, kde se narodila. Na Zemi prostě není možné být od svého rodiště dál než něco přes pětadvacet tisíc kilometrů, což opravdu není moc daleko, a proto jsou tyto signály tak slabé, že je nikdo nezaznamená. Ford Prefect byl v této chvíli ve značné tísni, a navíc se narodil šest set světelných let odtud, kdesi v okolí Betelgeuze.

   Barman, zasažený nesrozumitelným, šokujícím pocitem vzdálenosti, se chvíli vzpamatovával. Nevěděl, co ten pocit znamená, ale najednou se zadíval na Forda s novým respektem, téměř s posvátnou bázní.

   "Myslíte to vážně, pane," otázal se tichým šepotem, jímž dosáhl, že hospoda rázem ztichla, "že bude konec světa?"

   "Ano."

   "Dneska odpoledne?"

   Ford se vzpamatoval. Byl zase ve formě.

   "Ano," řekl zvesela. "Odhaduji to na míň než dvě minuty."

   Barmanovi se nechtělo věřit, že vede takovýhle hovor, ale pocitu, který zakusil před chvílí, přece také nemohl uvěřit.

   "A nemůžeme s tím něco udělat?" zeptal se.

   "Ne, to ne." Ford si ládoval buráky do kapsy.

   Kdosi ve ztichlém baru se chraptivě zasmál, co že to všichni blbnou.

   Muž vedle Forda už byl notně zhulákaný. Očima se šplhal vzhůru k Fordovi.

   "Myslel jsem, že až bude konec světa, máme si lehnout na zem nebo si dát papírovej pytlík na hlavu nebo tak něco."

   "Jestli chcete, tak jo," odvětil Ford nevzrušeně.

   "Aspoň nám to říkali na vojně," dodal muž a jeho oči se vydaly na dlouhou zpáteční pouť k panáku whisky.

   "A pomůže to?" zajímal se barman.

   "Ne." Ford mu věnoval přátelský úsměv. "Promiňte, už musím jít." Mávl rukou na pozdrav a vyšel ven.

   Hospoda chvíli mlčela. Pak náhle, aby se trapas dovršil, muž s chraptivým smíchem předvedl znovu své číslo. Dívka, kterou přitáhl do hospody s sebou, si ho během poslední hodiny začala z duše hnusit, a patrně by pro ni bylo ohromné zadostiučinění, kdyby tušila, že asi tak za půldruhé minuty se onen muž vypaří a zbude z něj jen obláček vodíku, ozónu a kysličníku uhelnatého. Jenomže v okamžiku, kdy k tomu došlo, měla plné ruce práce, aby se sama vypařila, takže to vůbec neocenila.

   Barman si odkašlal. Zaslechl se, jak říká:

   "Poslední objednávky, prosím."

 

   Obrovité žluté stroje klesaly a nabíraly na rychlosti. Ford o nich věděl. Takhle to tedy nechtěl.

 

   Arthur pádil ulicí. Už byl skoro u svého domu. Nevšiml si, jak se najednou ochladilo. Nevšímal si větru ani náhlého nevysvětlitelného poryvu deště. Nevšímal si ničeho kromě buldozerů plazících se po zbořeništi, které kdysi bylo jeho domovem.

   "Vy barbaři," ječel, "vysoudím na obecní radě všechny prachy do posledního halíře! Dám vás pověsit, vláčet a rozčtvrtit! A zmrskat! A uvařit... až... až... až budete mít dost."

   Ford běžel rychle za ním. Běžel opravdu hodně rychle.

   "A pak to udělám všechno znova!" řičel Arthur. "A až skončím, seberu ty kousky a budu po nich skákat!"

   Arthur si nevšiml, že řidiči prchají od buldozerů. Nevšiml si ani, že pan Prosser vytřeštěně zírá do nebe. To, čeho si všiml pan Prosser, byly obrovité žluté objekty s jekotem se snášející z mraků. Nemožně velké žluté objekty.

   "A budu po nich skákat dál," Arthur nepřestával utíkat a řvát, "až si udělám puchýře, anebo si vymyslím něco ještě nepříjemnějšího, a pak..."

   Arthur zakopl, sletěl po hlavě, udělal kotrmelec a rozplácl se naznak. Konečně si všiml, že se něco děje. Píchl prstem k obloze.

   "Co je zas ksakru tohle?" vřískl.

   Ať to bylo cokoliv, přehnalo se to po nebi ve své obludné žlutosti, rozervalo to vzduch s rámusem vyrážejícím mozek z hlavy a hupslo to do dálky, a když se za tím zející vzduch zase zavřel, dalo to ránu, že vám zarazila uši dva metry do lebky.

   Přiletělo další něco a udělalo přesně totéž, jenomže hlasitěji.

   Těžko říct, co v tom okamžiku dělali lidé na povrchu planety, protože sami pořádně nevěděli, co vlastně dělají. Nic z toho nedávalo zrovna moc smysl - vbíhat do domů, vybíhat z domů, nezvučně skučet do toho randálu. Všude po světě ulice vybuchovaly lidmi, auta do sebe vrážela, zasažena hlukem, který se valil dál jako přílivová vlna přes hory a údolí, přes poště a oceány, a zdánlivě rozválcoval na placku, cokoliv zasáhl.

   Jen jeden člověk stál a pozoroval oblohu. Stál tam se strašným smutkem v očích a gumovými špunty v uších. Věděl přesně, co se děje. Věděl to od chvíle, kdy jeho senzomatický subéterový přijímač začal v hluboké noci pomrkával pod polštářem a kdy se s trhnutím probudil. Na tohle léta čekal. Když pak potmě a o samotě ve svém pokojíku dekódoval signály, připadalo mu, jako by mu srdce sevřela studená ruka. Ze všech možných ras v celé Galaxii, které mohly přijít s takovým pozdravem planetě Zemi, to zrovna nemuseli být Vogoni.

   Přesto však věděl, co musí udělat. Další vogonské plavidlo se mu s jekotem prořítilo nad hlavou. Ford otevřel brašnu. Odhodil scénář 'Josefa a čarovného televizního pláště', odhodil i výtisk Bohem zakletého - tam, kam míří, už je nebude potřebovat. Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno.

   Věděl, kde má ručník.

 

   Zemi zasáhlo náhlé ticho. Bylo to přinejmenším horší než předchozí hluk. Chvíli se nedělo nic.

   Obrovské lodi nehybně visely na obloze, nad všemi pozemskými státy. Visely bez hnutí, obrovité, masívní, nehybné proti obloze, ztělesněné rouhání proti přírodě. Spousta lidí utrpěla šok, když se pokoušeli pochopit, co vidí. Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam viset nemohly.

   A pořád se nic nedělo.

   Pak se ozval téměř neslyšný šepot, náhlý kosmický záchvěv zvuku pronikajícího atmosférou. Všechny hi-fi přístroje na světě, všechna rádia, všechny televizní přijímače, všechny kazetové magnetofony, všechny nízko i vysokofrekvenční reproduktory a všechny středopásmové zesilovače na celém světě se samy od sebe bez hluku zapnuly.

   Každá plechovka, každá popelnice, každé okno, každé auto, každá sklenice, každý kus rezavého plechu se rázem aktivoval jako akusticky dokonalý reproduktor.

   Zemi, těsně předtím než zanikne, mělo být dopřáno vyzkoušet nejdokonalejší způsob reprodukce zvuku, největší veřejný rozhlas, jaký byl kdy vybudován. Ale nevysílal se žádný koncert, žádná hudba, žádná znělka, pouhá zpráva.

   "Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení," řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal.

   "Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy," pokračoval hlas. "Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."

   Rozhlas umlkl.

   Děs nepochopení zachvátil přihlížející pozemšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom vypukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam.

   Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:

   "Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch."

   Rozhlas opět zmlkl, jen ozvěna se nesla krajinou. Obrovité lodi se na nebi zvolna a bez námahy obrátily. Na spodku každé z nich se objevil otvor, čtverec černé prázdnoty.

   Za chvíli se někomu někde zřejmě podařilo zmocnit se vysílačky, zaměřit vlnovou délku a odvysílat vogonským lodím zprávu, orodující za planetu. Nikdo neví, co se v ní říkalo, zato všichni slyšeli odpověď. Rozhlas znovu zlobně naskočil. Hlas zněl tentokrát hodně otráveně.

   "Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to přece jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se neobtěžujete zajímat ani o místní záležitosti, je to vaše chyba.

   Energetizujte demoliční paprsky!"

   Z černých otvorů vytrysklo světlo.

   "Taková pitomá apatická planeta," dodal hlas na stejné vlnové délce, "s tou se přece nebudu párat!" Kdosi vypnul rozhlas.

   Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

   Ozval se děsivý hrůzyplný zvuk.

   Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

   Vogonská stavební flotila odplula do inkoustové prázdnoty poseté hvězdami.