Douglas Adams

RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU
(Stopařův průvodce po galaxii 2)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 17

Stopařův průvodce po Galaxii poznamenává, že Postižená oblast, plutoniová rocková kapela z gagrakackých myšlenkových zón, je všeobecně považována nejen za nejhlasitější rockovou kapelu v Galaxii, ale i za nejhlasitější randál vůbec. Stálí návštěvníci koncertů soudí, že nejkvalitnějšího poslechu je možno dosáhnout v mohutných betonových bunkrech asi padesát pět a půl kilometru od pódia. Hudebníci sami hrají na své nástroje prostřednictvím dálkového ovládání z dobře izolované kosmické lodi, která zůstává na oběžné dráze planety (velmi často úplně jiné).

   Jejich písně jsou vcelku prosté. Většinou jsou to variace na známé téma: bytost - hoch se setkává s bytostí - dívkou pod stříbřitým měsícem, který však náhle, z důvodu, jenž není uspokojivě vysvětlen, vybuchuje.

   Mnohé světy už skupině zakázaly činnost na své půdě, někdy z důvodů uměleckých, častěji však prostě proto, že zvuková technika kapely porušuje tamní smlouvy o omezení strategických zbraní.

   To však nicméně nezabránilo jejich výdělkům, aby nepřekračovaly hranice čiré hypermatematiky. Jejich vedoucí účetního výzkumu byl nedávno jmenován profesorem neomatematiky na univerzitě v Maximegalonu, jakožto projev ocenění jeho Obecné i Speciální teorie daňových přiznání Postižené oblasti, jež dokazují, že předivo časoprostorového kontinua je nejen zakřivené, ale přímo uhnuté.

 

   Ford se odpotácel ke stolu, kde seděli Zafod, Arthur a Trillian a čekali, až vypukne ta psina.

   "Musím něco sníst," vypravil ze sebe Ford.

   "čau, Forde," zaradoval se Zafod. "Tak co, mluvil jsi s tím rámusníkem?"

   Ford neurčitě zakymácel hlavou.

   "S Cikorkou? Jo vlastně jsem s ním mluvil."

   "Co povídal?"

   "Nic moc. On totiž..."

   "Copak?"

   "On je totiž na rok mrtvej, kvůli úlevám na daních. Musím si sednout," dodal a posadil se.

   Přistoupil k nim číšník.

   "Přejete si jídelní lístek, nebo se chcete seznámit s naším dnešním hlavním chodem?"

   "Hmm?"

   "Hmm?"

   "Hmm?" užasli postupně Ford, Arthur a Trillian.

   "Tak jo," rozhodl Zafod, "počkáme si na příchod chodu."

 

   V malém pokojíku v jednom z ramen komplexu restaurantu přistoupil hubený, vyčouhlý muž k oknu a odhrnul záclonu. Do tváře mu pohlédlo zapomnění.

   Jeho tvář se nevyznačovala žádnou zvláštní krásou, snad proto, že zapomnění do ní hledělo už tolikrát. Byla to příliš dlouhá tvář, s očima zapadlýma, převislými víčky, propadlými tvářemi a dlouhými tenkými rty, které při pootevření odhalily zuby podobné čerstvě natřenému arkýřovému oknu. I ruce svírající záclonu byly dlouhé a vyzáblé, navíc studené. Zlehka spočívaly na záhybech záclony a působily dojmem, že nebude-li je hlídat jako ostříž, odkradou se někam do kouta a provedou tam něco nepředstavitelného.

   Spustil záclonu a příšerný svit, jenž si do té chvíle pohrával na jeho rysech, si odešel pohrávat na něčem zdravějším. Muž slídil po maličkém pokojíku jako kudlanka, uvažující, má-li strávit večer na modlitbách. Nakonec se usadil na rozvrzané židli u stolku z prken položených na kozách a listoval několika archy papíru popsanými vtipy.

   Ozvalo se zazvonění.

   Odložil tenkou složku a zvedl se. Chabým gestem přejel několik z asi miliónu duhových flitrů, pokrývajících jeho sako, a vyšel ze dveří.

   Světla v restaurantu potemněla. Kapela zrychlila tempo. Jediný bodový reflektor proťal temnotu schodiště vedoucího přímo doprostřed pódia.

   Po schodišti vyhopsala vyčouhlá, duhově zářivá postava. Muž vtrhl na scénu, křepce přistoupil k mikrofonu a jediným máchnutím vyzáblé paže ho sejmul ze stojanu. Chvíli tak stál a ukláněl se vlevo i vpravo, děkoval za potlesk a předváděl divákům své arkýřové okno. Zamával známým v publiku, přestože tam žádné neměl, a čekal, až potlesk utichne.

   Pozvedl ruku a usmál se. Usmíval se nejen od ucha k uchu - vypadalo to, že úsměv prostě přesahuje jeho tvář.

   "Děkuji vám, dámy a pánové!" volal. "Děkuji mnohokrát. Opravdu vám děkuji!"

   Zíral do publika a pomžikával.

   "Dámy a pánové, vesmír, jak víme, existuje už nějakých sto sedmdesát tisíc miliónů miliard let, a skončí asi tak za půlhodinku. Takže vítejte v Miliwayově Restaurantu na konci vesmíru!"

   Gestem vyčaroval další salvu spontánního potlesku a jiným pohybem ji uťal.

   "Dnes večer budu vaším společníkem," oznámil. "Jmenuji se Max Quordlepleen..." (Tohle už všichni znali - proslavil se svým výstupem po celé Galaxii. Říkal to ovšem proto, že to vždycky vyvolalo novou vlnu potlesku, který pak se skromným úsměvem, máchnutím ruky, odmítal.) "... a přicházím přímo z opačného konce času, kde jsem konferoval show v Baru u velkého třesku, a mohu vám říct, že jsme tam prožili, dámy a pánové, velmi zajímavý večer. Vás dnes budu provázet oním historickým okamžikem, koncem historie samé!"

   Další poryv potlesku rychle utichl. Světla ještě více potemněla. Na všech stolech se samy od sebe zapálily svíčky. Hosté, zahaleni tisíci mihotavými světélky a miliónem intimních stínů, vydechli úžasem. Ztemnělým restaurantem proběhl závan vzrušení. Ohromný zlatý dóm se zvolna sešeřil, až docela potemněl a zmizel.

   Max tlumeným hlasem pokračoval:

   "Tak tedy, dámy a pánové, svíčky jsou rozsvíceny, kapela tiše hraje a dóm nad našimi hlavami, chráněný silovým polem, se ztrácí. Už je úplně průhledný a odhaluje nám temnou a pochmurnou oblohu, obtěžkanou pradávným svitem rudě naběhlých hvězd. Řekl bych, že dnes večer tady prožijeme senzační apokalypsu!"

   Teď utichlo i jemné povrzávání kapely. Úžas a šok se zmocnil všech přítomných, kterým se podívaná naskytla poprvé.

   Dovnitř dómu proudilo obludné, hrůzné světlo,

   ohyzdné světlo,

   žhnoucí vražedné světlo,

   světlo, jež by zohavilo i peklo.

   Vesmír spěl ke konci.

   Po několik nekonečných vteřin se restaurant mlčky pohupoval běsnící prázdnotou. Konečně Max znovu promluvil:

   "Ti z vás, kdo vždycky doufali, že jednou uvidí světlo na konci tunelu..., tady je!"

   Kapela znovu ryčně spustila.

   "Děkuji, dámy a pánové," vykřikoval Max, "za okamžik se k vám opět vrátím. Zatím vás ponechám ve velmi schopných rukou Ríši Vynulovaného a jeho Kataklyzmatického komba. Tak prosím, dámy a pánové, pěkný potlesk pro Ríšu a jeho chlapce!"

   Děsivá vřava na obloze pokračovala.

   Publikum začalo váhavě tleskat a po chvíli se vrátilo k všední konverzaci. Max se vydal na obvyklou túru kolem stolů. Vykládal a poslouchal vtipy, řval smíchy - vydělával si na živobytí.

   Ke stolu Zafoda Bíblbroxe přistoupil ohromný přežvýkavec - mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu s velkýma vodovatýma očima, malými rohy a výrazem, jenž by se dal nazvat vstřícným úsměvem.

   "Dobrý večer," zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. "Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?" zafunělo a zavrtělo kýtami, aby se mohlo pohodlněji usadit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky.

   Jeho pohled byl opětován výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace v případě Forda Prefecta, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě hladovým pohledem.

   "Třeba kousek ramínka?" navrhlo zvíře. "Dušeného na víně, s bílou omáčkou?"

   "Ehm, vašeho ramínka?" šeptl Arthur zděšeně.

   "Jistěže mého, pane," zabučelo zvíře pokojně. "Cizí bych přece nemohlo nabízet."

   Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno.

   "Taky roštěnka je moc dobrá," brumlalo zvíře. "Dopřálo jsem jí dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa." Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvykovat. Spolklo přežvýkanou píci a pokračovalo:

   "Nebo byste si snad ze mě dali guláš?"

   "Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?" zašeptala Trillian Fordovi.

   "Já?" podivil se Ford. Měl skelný pohled. "Nemyslím si nic."

   "To je naprosto příšerné!" rozčilil se Arthur. "Nic horšího jsem nikdy neslyšel."

   "Oč jde, pozemšťané?" optal se Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.

   "Prostě nemíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!"

   "Pořád lepší, než jíst zvíře, které se nechce dát sníst," poznamenal Zafod.

   "O to přece nejde," protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. "No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom... ehm..."

   Vesmír běsnil ve smrtelných křečích.

   "Nejspíš si dám jen salát," zamumlal.

   "Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká - vykrmuju se už celé měsíce."

   "Hlávkový salát," vyjádřil se Arthur důrazně.

   "Hlávkový salát?" podivilo se zvíře a nesouhlasně na Arthura vyvalilo oči.

   "Chcete snad říct, že bych si neměl dávat salát?"

   "Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte."

   Dobytče se decentně uklonilo.

   "Tak tedy, sklenici vody, prosím," nedal se Arthur.

   "Koukni," vložil se do věci Zafod, "chceme jíst, a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím, ale rychle. Nejedli jsme už pět set sedmdesát šest tisíc miliónů let."

   Zvíře se s jistými obtížemi zvedlo. Vydalo mírné zabučení.

   "Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn," dodalo, "jen si odskočím a picnu se."

   Ještě se obrátilo a přátelsky mrklo na Arthura:

   "Netrapte se, pane. Udělám to humánně," ujistilo ho a beze spěchu se odkolébalo do kuchyně.

   Za pár minut přiběhl číšník se čtyřmi obrovskými kouřícími bifteky. Zafod a Ford se na ně bez nejmenšího zaváhání hladově vrhli. Trillian chvíli váhala, načež pokrčila rameny a pustila se do své porce.

   Arthur zíral do talíře a bylo mu lehce nevolno.

   "Hele, pozemšťane," obrátil se k němu Zafod se zlomyslným úšklebkem na tváři, která se zrovna necpala. "Co tě žere?"

   A kapela vyhrávala.

   Všude po celém restaurantu lidé a bytosti odpočívali a bavili se. Vzduch byl plný hovorů o všem možném, mísících se s vůněmi exotických bylin, výstředních pokrmů a záludných vín. Nekonečný počet kilometrů všemi směry spěla katastrofa veškerenstva k fascinujícímu vyvrcholení.

   Max mrkl na hodinky a za doprovodu fanfáry se vrátil na pódium.

   "A teď, dámy a pánové," hlaholil rozjásaně, "užíváte si všichni posledních okamžiků skvělé zábavy?"

   "Ano," volali lidé toho typu, který vždycky volá ano, když se jich komici ptají, jestli si užívají skvělé zábavy.

   "Báječné!" vykřikoval Max. "Absolutně báječné! A zatímco kolem nás zuří fotonové bouře v děsivých smrštích a chystají se rozervat zbytky rudě žhnoucích sluncí, vy se jistě pěkně usadíte a budete se mnou vychutnávat to, co určitě bude nám všem připadat jako nesmírně vzrušující, absolutní podívaná."

   Odmlčel se a jiskřícíma očima pozoroval publikum.

   "Věřte, dámy a pánové - po tomhle už není nic."

   Znovu se odmlčel. Dnes večer mu načasování vycházelo s dokonalou přesností. Tuhle show dělal už nesčíslněkrát, večer co večer. Ne že by výraz večer v nejzazším bodě času něco znamenal. Bylo jen nekonečné opakování konečného okamžiku - restaurant se zvolna pohupoval za hranici nejkrajnější výspy času a zase zpátky. "Dnes večer" to přesto dobře klapalo, měl publikum v hrsti. Ztišil hlas, takže diváci museli napínat uši, aby slyšeli.

   "Tohle je skutečně naprostý konec. Mrazivá pustina, v níž zanikne celý majestát stvoření. Tohle, dámy a pánové, je to příslovečné 'ono'."

   Ještě více ztišil hlas. V tichu, jež nastalo, by si neodvážila odkašlat ani moucha.

   "Po tomhle," pokračoval tiše, "už není nic. Prázdnota. Neexistence. Zapomnění. Absolutní nic..."

   Oči mu znovu zajiskřily - nebo snad zamrkal?

   "Nic... samozřejmě až na bohatou nabídku dezertů a skvělý výběr likérů z Aldebaranu!"

   Kapela podtrhla jeho zvolání břesknou frází. Max si přál, aby to nedělali - nepotřeboval to. Umělec jeho formátu nic takového nepotřebuje. Dokázal si udělat hudební nástroj z publika. Teď se úlevou smálo. Max pokračoval.

   "Alespoň pro jednou," volal vesele, "nemusíte mít strach z ranní kocoviny - prostě proto, že žádné ráno už nebude!"

   Zářivě se usmíval na šťastné, rozesmáté publikum. Pohlédl vzhůru na oblohu, prodělávající rutinní smrtelnou křeč jako pokaždé. Jeho pohled však utkvěl jen zlomek vteřiny. Spoléhal, že obloha nezklame, tak jako jeden profesionál spoléhá na druhého.

   "A teď," dodal a rázoval hrdě po scéně, "možná že riskujeme oslabení oné báječné atmosféry zániku a nicoty, která zde dnes večer panuje, ale přesto bych rád mezi námi přivítal některé hosty."

   Vytáhl z kapsy papír.

   "Máme tu dnes večer..." Zdvihl ruku, aby ztišil jásot. "Máme tu skupinu ze zanzelkvazérského bridgeového klubu Flamarion zpoza Prustopádniny Qvarnu... Jsou tady?"

   Zezadu se ozval souhlasný jásot. Max předstíral, že neslyší, a rozhlížel se, jako by jmenované hosty hledal.

   "Jsou tady?" zeptal se znovu, aby vyvolal hlasitější jásot. Jako vždy uspěl.

   "Á, tady jsou. Tak hoši, poslední hlášky - a žádné švindlování! Nezapomínejte, že tohle je velice slavnostní okamžik."

   Dychtivě hltal smích.

   "A máme tu také, máme tu... skupinu nižších božstev ze síní (sgardu?"

   Zprava se ozvalo zahřmění a nad scénou se zablesklo. Skupinka vlasatých mužů v helmicích, tvářících se velmi samolibě, pozvedla sklenice směrem k Maxovi.

   Vyřízené veličiny, pomyslel si.

   "Opatrně s tím kladivem, pane," zavtipkoval.

   Božstva znovu předvedla svůj trik s bleskem. Max jim věnoval poněkud nucený úsměv.

   "A za třetí... za třetí skupina ze Svazu mladých konzervativců Siria B... jsou tady?"

   Skupina švihácky oblečených odrostlých štěňat si začala vzájemně házet klacíky, a pak je začala házet i na scénu. Nesrozumitelně ňafali a štěkali.

   "Ano, je to ale jen a jen vaše chyba," pokáral je Max. "Uvědomujete si to?"

   "A konečně...," opět zklidnil publikum a nasadil slavnostní výraz. "A konečně tu dnes večer máme skupinu věřících, a to velmi hluboce věřících, z Církve nového příchodu Velkého Proroka Zarquona."

   Asi dvacet asketicky oděných věřících sedělo až u samého kraje. Nervózně usrkávali minerálku a nijak se hodokvasu neúčastnili. Rozladěně mžourali do světel reflektorů.

   "Tady jsou," hlásil Max. "Sedí tu, trpělivost sama. Řekl vám, že přijde znovu, a nechal vás čekat hodně dlouho. Tak doufejme, že si pospíší, protože už mu zbývá jen osm minut!"

   Skupina Zarquonových stoupenců seděla s přísným výrazem a nedala se zkrušit salvami zlomyslného smíchu.

   Max publikum mírnil.

   "Ale vážně, lidi, teď opravdu vážně - nic ve zlém. Neměli bychom si dělat legraci z tak hluboké víry. Prosím tedy potlesk pro Velkého Proroka Zarquona..."

   Obecenstvo poslušně zatleskalo.

   "... ať už je kdekoliv!"

   Max poslal vzdušný polibek skupině s kamennými výrazy a vrátil se do středu pódia. Přitáhl si vysokou stoličku a usadil se na ní.

   "Je to opravdu báječné," repetil neúnavně, "vidět vás tu dnes večer. Nebo snad ne? Ale ano, absolutně báječné. Zvlášť proto, že mnozí z vás přicházejí znovu a znovu, což považuju za skutečně fantastické - sledovat tady neodvratný zánik všeho, a pak se vrátit domů, do své vlastní historické doby..., založit rodinu, usilovat o novou a lepší společnost, vést strašlivé války kvůli tomu, co vám připadá správné..., to člověku skutečně dodá víry v budoucnost všech forem života. Ovšem až na to," mávl rukou směrem k bitevní vřavě kolem dokola, "že žádnou budoucnost nemají..."

   Arthur se obrátil k Fordovi - tohle mu jaksi nešlo do hlavy.

   "Poslyš, jestli má vesmír skutečně skončit..., copak se nesvezeme s ním?"

   Ford na něj upřel pohled třípangalakticko-megacloumákového typu, jinými slovy pohled značně rozkolísaný.

   "Hele, když jednou vlezeš do týhlenctý knajpy, octneš se v neuvěřitelný časový smyčce, chráněný silovým polem. Aspoň myslím."

   "Aha," řekl Arthur. Znovu obrátil pozornost k talíři polévky, kterou se mu podařilo vymámit z číšníka namísto bifteku.

   "Koukni," vykládal Ford. "Předvedu ti to."

   Popadl ze stolu ubrousek a začal se s ním zoufale potýkat.

   "Hele," začal znovu. "Představ si, jo, že tohle je vesmír, odehrávající se v čase, jo? A tahle lžíce je transdukční modus na křivce hmoty..." Poslední slova mu dala hodně zabrat. Arthura hrozně mrzelo, že ho musí vyrušit.

   "To je moje lžíce," upozornil.

   "No dobrý," nedal se vyrušit Ford. "Představ si, že teda třeba tahle lžíce..." Našel na tácku s přísadami malou dřevěnou lžičku. "Tahle...," snažil se úporně, ale nedařilo se mu vzít lžičku do ruky. "Ne, tak radši tahle vidlička..."

   "Necháš mou vidličku!" obořil se na něj Zafod.

   "Dobrý, dobrý," konejšil ho Ford. "Tak dejme tomu, že... dejme tomu, že tahle sklenice je vesmír odehrávající se v čase..."

   "Ta, cos ji shodil na zem?"

   "To že jsem udělal?"

   "Jo."

   "Tak dobře," snažil se Ford dál. "Tohle nechme být. Totiž... totiž, hele, a víš ty vlastně... víš ty vlastně, jak vesmír začal, abysme to vzali popořádku?"

   "Asi ne," přiznal se Arthur a přál si, aby nebyl nikdy začal o ničem podobném.

   "No dobrý," vykládal Ford. "Představ si tohle, jo? Máš prostě vanu. Jo? Velkou kulatou vanu. Z ebenu."

   "Kde ji vezmu?" namítl Arthur. "Obchodní dům Harrods zničili Vogoni."

   "To je jedno."

   "Říkáš ty."

   "Poslouchej."

   "Tak dobře."

   "Máš tu vanu, chápeš? Představ si, že máš vanu. Ebenovou. A ta je kónická."

   "Kónická?" nevěřil Arthur. "Ale jaká..."

   "Pšt!" okřikl ho Ford. "Prostě kónická. A co uděláš? Naplníš ji jemným bílým pískem, jo? Nebo cukrem. Jemnej bílej písek, respektive cukr. Cokoliv. To je jedno. Cukr je taky dobrej. A když je plná, vytáhneš špunt... posloucháš mě?"

   "Poslouchám."

   "Vytáhneš špunt, takže ten písek začne vířit a vyteče. Vyteče tou ďourou ven."

   "Chápu."

   "Nechápeš. Nechápeš vůbec nic. Ještě jsem nedošel k tý fintě. Chceš znát tu fintu?"

   "Pověz mi ji."

   Ford se na chvíli zamyslel. Snažil se vzpomenout.

   "Ta finta je v tom, že to nafilmuješ."

   "Dobrý," pochválil Arthur.

   "Vezmeš kameru a nafilmuješ to."

   "Dobrý."

   "Ale to eště není to. Už si vzpomínám. Finta je v tom, že pak přetočíš film v promítačce... zpátky!"

   "Zpátky?"

   "Jo. Přetočit zpátky. To je určitě vono. A pak sedíš a koukáš. A ono to začne spirálovitě proudit nahoru a ven z tý ďoury, až je vana plná."

   "Takhle začal vesmír?" zeptal se Arthur.

   "Ne. Ale člověk si při tom bezvadně odpočine."

   Ford zašmátral po stole.

   "Kde mám skleničku?"

   "Na podlaze."

   "Aha."

   Ford začal pátrat po sklenici, přičemž převrhl židli a srazil se s maličkým zeleným číšníkem, který právě nesl k jejich stolu přenosný telefon.

   Ford se číšníkovi omluvil a vysvětlil mu, že se to všechno stalo jen proto, že je tak strašně opilý.

   Číšník pravil, že všechno je úplně v pořádku a že chápe.

   Ford poděkoval číšníkovi za laskavé pochopení, pokusil se ho zatahat za ofinu, ale asi o deset centimetrů minul a spadl pod stůl.

   "Pan Zafod Bíblbrox?" zjišťoval číšník.

   "Jo, copak?" vzhlédl Zafod od třetího bifteku.

   "Máte tu telefon."

   "Cože?"

   "Telefon, pane."

   "Pro mě? Tady? Kdo může vědět, že tu jsem?"

   Jeden z jeho mozků pracoval na plné obrátky. Druhý se láskyplně obíral jídlem, které Zafod stále ládoval do druhé hlavy.

   "Promiňte, nebude vám vadit, když budu pokračovat?" řekla hlava zabývající se jídlem a pokračovala.

   Šlo po něm už tolik lidí, že ztratil přehled. Měl si odpustit ten okázalý příchod. Ale doprčic, proč? pomyslel si vzápětí. Jak má člověk poznat, že se baví, když ho přitom nikdo nevidí?

   "Možná že někdo z hostů upozornil Galaktickou policii," spekulovala Trillian. "Všichni viděli, jak jsi přišel."

   "Myslíš, že mě chtějí zatknout po telefonu?" ušklíbl se Zafod. "Já totiž umím bejt pěkně nebezpečnej ptáček, když mě zaženou do kouta."

   "To jo," ozvalo se zpod stolu. "Ty se totiž rozsypeš tak rychle, že střepiny zasáhnou kdekoho."

   "Tak moment, jsme tu snad u posledního soudu?" rozčílil se Zafod.

   "To dneska taky uvidíme?" zeptal se Arthur nervózně.

   "Já rozhodně nemám naspěch," zamumlal Zafod. "Tak kdo je ten chytrák na telefonu?" Nakopl Forda pod stolem. "Hej chlapče, možná tě budu potřebovat."

   "Osobně jsem nebyl tomu kovovému pánovi představen, pane...," řekl upjatě číšník.

   "Kovovému?"

   "Ano, pane."

   "Říkal jste kovovému?"

   "Ano, pane. Říkal jsem, že osobně jsem nebyl tomu kovovému pánovi představen..."

   "Aha, pokračujte."

   "Byl jsem však informován, že čeká na váš návrat už značný počet tisíciletí. Zdá se, že jste odtud odešel jaksi příliš náhle."

   "Odešel?" užasl Zafod. "Nepřeskočilo vám? Vždyť jsme právě přišli."

   "Zajisté, pane," pokračoval číšník zarputile. "Ale než jste sem přišel, pane, odešel jste odsud, jak jsem vyrozuměl."

   Zafod zkusil jeden mozek, pak druhý.

   "Vy tvrdíte, že než jsme sem přišli, nejdřív jsme odešli?"

   To bude dneska dlouhý večer, pomyslel si číšník.

   "Přesně tak, pane."

   "Dejte svému psychoanalytikovi rizikový příplatek," poradil Zafod.

   "Počkej moment," vložil se do věci Ford, vynořující se opět nad úroveň stolu. "A kde vlastně jsme?"

   "Mám-li být úplně přesný, pane, jsme na Žabím světě B."

   "Ale vždyť jsme odtamtud právě odešli. Odešli jsme a šli jsme do Restaurantu na konci vesmíru."

   "Jistě, pane," číšník měl pocit, že se blíží k brance a konečně se mu podaří vsítit gól.

   "Ten druhý byl totiž vybudován na troskách prvního."

   "Aha," poznamenal Arthur bystře, "chcete říct, že jsme cestovali v čase, nikoli v prostoru."

   "Poslouchej, ty nedovyvinutej lidoope," obořil se na něho Zafod. "Běž a vyšplhej se někam na strom, buď tak hodnej."

   Arthur se naštětil.

   "A ty běž a práskni hlavama o sebe," poradil Zafodovi.

   "Ne, ne," vykládal číšník Zafodovi. "Váš opičák pochopil správně."

   Arthur koktal zuřivostí a nedokázal ze sebe vypravit souvislou větu, natožpak říct něco trefného.

   "Skočili jste v čase... tuším o pět set sedmdesát šest tisíc miliónů let dopředu, ale zůstali jste přitom na stejném místě.," vysvětloval číšník a usmíval se. Měl báječný pocit, že konečně zvítězil v souboji s něčím, co vypadalo jako nepřekonatelná nepřízeň osudu.

   "No jasně!" zvolal Zafod. "Už chápu. Řekl jsem počítači, aby nás poslal do nejbližšího místa, kde se můžeme najíst, a přesně to taky udělal. Pět set sedmdesát šest tisíc miliónů sem nebo tam, ale z místa jsme se nehnuli. Šikovný!"

   Všichni souhlasili, že to počítač udělal šikovně.

   "Ale kdo je ten chlápek na telefonu?" uvažoval Zafod.

   "Co se vlastně stalo s Marvinem?" připomněla Trillian.

   Zafod se pleskl dvěma dlaněmi do obou čel.

   "Paranoidní android! Nechal jsem ho placatit na Žabím světě B."

   "Kdy to bylo?"

   "Asi tak před pěti sty sedmdesáti šesti tisíci miliónů let. Sem s tím výčitkometem, náčelníku večeřadla," vybídl číšníka.

   Číšníkovi se obočí chvíli zmateně potulovalo po čele.

   "Pardon?"

   "Telefon, číšníče," vysvětlil Zafod a hrábl po aparátu. "Teda vy jste tady tak nepružný, že se divím, že vám nerupnou i kšandy."

   "Zajisté, pane."

   "Haló, Marvine, jsi to ty?" zahlaholil Zafod do telefonu. "Jak to jde, chlapče?"

   Tenkému kovovému hlásku trvalo hodně dlouho, než se propracoval drátem.

   "Říkal jsem si, že bys měl vědět, že jsem hodně depresívní," ozvalo se konečně.

   Zafod zakryl mluvítko dlaní.

   "Marvin," oznámil.

   "Haló, Marvine," zahovořil opět do telefonu. "My se máme skvěle. Jídlo, pití, trocha osobní buzerace a vesmír na maděru. Kde tě najdeme?"

   Opět dlouhá pauza.

   "Nemusíš předstírat, že tě zajímám," zaskuhral nakonec Marvin. "Moc dobře vím, že jsem jen podřadný robot."

   "Nojo, nojo," uklidňoval ho Zafod, "ale kde jsi?"

   "'Dej tam zpětný chod, Marvine' - takovéhle věci mi říkají. 'Otevři vzduchotěsnou komoru číslo tři, Marvine, Marvine, mohl bys sebrat tamhleten papír?' Sebrat papír! No prosím, mozek jak planeta, a oni po mně chtějí, abych..."

   "Jo, jo," přitakal Zafod poněkud otráveně.

   "Ale já jsem na ponižování zvyklý," hučel dál Marvin. "Klidně třeba půjdu a strčím hlavu do kýblu s vodou. Chceš, abych strčil hlavu do kýblu s vodou? Mám ho tu po ruce. Počkej chvíli."

   "Éé... haló, Marvine...," snažil se ho zastavit Zafod, ale bylo pozdě. Ze sluchátka se ozývalo smutné poklinkávání a šplouchání.

   "Co říká?" zajímala se Trillian.

   "Nic," odpověděl po pravdě Zafod. "Zavolal jen proto, aby nám předvedl, jak si myje hlavu."

   "Tak," ohlásil se znovu mírně bublající Marvin. "Doufám, že vás to uspokojilo..."

   "Nojo, nojo," klidnil ho Zafod. "Tak řekneš nám už konečně kde jsi?"

   "Na parkovišti."

   "Na parkovišti?" užasl Zafod. "Co tam děláš?"

   "Parkuju. Co se asi dá dělat na parkovišti?"

   "Fajn, tak počkej, za chvíli jsme u tebe."

   Vyskočil, odhodil telefon a připsal na účet "účtujte Cikorkovi Desiatovi".

   "Pojďte," vyzval ostatní. "Marvin čeká na parkovišti. Musíme za ním."

   "Co dělá na parkovišti?" podivil se Arthur.

   "Co by dělal? Parkuje. Tralala."

   "A konec vesmíru? Zmeškáme velký okamžik."

   "Už jsem to viděl. Úplný houby," odfoukl Zafod. "Nic než ýklev kseřt."

   "Cože?"

   "Opak velkého třesku. Tak jdem. Mrskněme sebou."

   Jen málo hostů si všimlo, jak se proplétají k východu. Oči všech přítomných jako přinýtované sledovaly horor na nebesích.

   "Zajímavý úkaz můžete pozorovat v levém kvadrantu oblohy," říkal právě Max. "Díváte-li se pozorně, můžete zahlédnout hvězdnou soustavu Hastromil, jak se vypařuje do ultrafialové. Je tu někdo z Hastromilu?"

   Kdesi vzadu se ozvalo asi dvojhlasné, poněkud váhavé zajásání.

   "Teď je pozdě dělat si starosti, jestli jste náhodou nezapomněli zavřít plyn," volal Max vesele.