Douglas Adams

RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU
(Stopařův průvodce po galaxii 2)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 31

Několik dní po přistání v hornaté zemi narazili na pobřeží. Táhlo se napříč od jihozápadu na severovýchod a zaujalo je svou monumentální nádherou - hluboká majestátní údolí a vznosné ledové fiály - fjordy.

   Další dva dny se šplhali přes skály a ledovce a s posvátnou bázní hleděli na tu krásu.

   "Arthure!" vyjekl náhle Ford.

   Stalo se to odpoledne druhého dne. Arthur seděl na vysoké skále a pozoroval hřmící moře, tříštící se o skalní výspy.

   "Arthure!" křikl Ford znovu.

   Arthur zapátral, odkud přichází Fordův hlas, v prudkém větru sotva slyšitelný. Ford se vydal prozkoumat jeden ledovec. Tam ho také Arthur našel, schouleného u paty souvislé stěny z modrého ledu. Byl rozčilením bez sebe. Vzrušeně vzhlédl k Arthurovi.

   "Podívej!"

   Arthur se podíval. Viděl souvislou stěnu z modrého ledu.

   "Ano, ledovec. Už jsem se na něj díval."

   "Ne," opravil ho Ford. "Díval ses, ale neviděls. Jen se podívej pořádně."

   Ford ukazoval kamsi do hlubin ledového masívu.

   Arthur se tam pozorně zadíval, viděl však jen nezřetelné stíny.

   "Běž kousek dál a podívej se znova," naléhal Ford.

   Arthur šel kousek dál a podíval se znova.

   "Nic," pokrčil rameny. "A co bych měl vlastně vidět?"

   Vtom to uviděl.

   "Vidíš to?"

   Arthur to viděl.

   Jeho rty začaly něco říkat, ale mozek se rozhodl, že k tomu ještě není co říct, a dal jim příkaz ke sklapnutí. Pak se mozek začal potýkat s tím, co mu hlásily oči, ale přitom zapomněl dávat pozor na ústa, která se následkem toho zase okamžitě otevřela. Mozek vrátil čelist do správné polohy, jenže neuhlídal levou ruku, která začala bezcílně bloumat po okolí. Mozek se chvíli snažil zvládnout levou ruku, aniž zároveň povolil čelist, a současně se pokoušel přemýšlet, co je to vlastně ukryto v ledu, a dohromady to všechno zřejmě způsobilo, že se nohy odporoučely a Arthur se beze slova sesul na zem.

   To, co vyvolalo všechny zmíněné neurologické komplikace, byla spleť stínů asi půl metru pod povrchem ledovce. Při pohledu ze správného úhlu se stíny změnily v písmena cizí abecedy, asi metr vysoká. Pro ty, kteří podobně jako Arthur neznali magrathejské písmo, se nad písmeny vznášela ještě načrtnutá tvář.

   Byla to stará tvář, pohublá a distinguovaná, ustaraná, ale nikoli nelaskavá.

   Tvář muže, který vyhrál Velkou cenu za návrh pobřeží, na němž teď stáli.