Prolog
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj zhruba ve vzdálenosti stopadesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž jsou formy života vzešlé z opic tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, co na ní žijí, je většinu času nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.
A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek.
Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo na stromy vůbec kdy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.
A tak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě prozměnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Tentokrát měla pravdu, dokonce by to bylo fungovalo a ani by kvůli tomu nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.
Jenže než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, Země byla naneštěstí nečekaně demolována, aby udělala místo nové hyperprostorové dálnici, a myšlenka byla ztracena, zdánlivě navždy.
Toto je příběh oné dívky.
