Kapitola 1
V historii Galaxie nastal z celé řady důvodů mírný zmatek: částečně proto, že jsou mírně zmatení ti, kdo se snaží ji sledovat, ale také proto, že, ať chceme nebo nechceme, dochází k některým velmi matoucím jevům.
Jeden z problémů souvisí s rychlostí světla a s obtížemi, které se vynoří ve snaze tuto rychlost překonat. Nejde to. Rychlost světla nic nepředstihne, snad kromě špatné zprávy, která se řídí svými vlastními zákony. Na planetě Arkintofle Minor se místní Hingefrelové pokusili postavit vesmírné lodě poháněné špatnými zprávami, ale příliš se neosvědčily a kamkoli přiletěly, byly tak nesmírně nevítané, že nemělo smysl na tom místě setrvávat.
Zkrátka a dobře, jednotlivé národy v Galaxii se začaly zabývat svými lokálními zmatky a historie Galaxie jako takové byla nadlouho z větší části kosmologická.
Čímž se netvrdí, že by se lidé nesnažili. Snažili se do vzdálených končin posílat vesmírné flotily, které měly za cíl bojovat či obchodovat, jenže než se někam dostaly, trvalo to obvykle tisíce let. Před jejich příletem však byly objeveny nové způsoby cestování, využívající hyperprostoru k obelstění rychlosti světla, a tudíž - ať byly ty první flotily, pomalejší než světlo, vyslány do jakéhokoli boje - se bitvy odehrály stovky let předtím, než tam dorazily.
Členy posádek to ovšem nijak neodradilo a hrnuli se do boje podle plánu. Měli za sebou výcvik, byli připraveni, pár tisíc let se na to prospali, plahočili se takovou dálku, aby odvedli náročný úkol, a jako že je Zarkon nad nimi, byli odhodláni ho odvést. A tehdy začaly v galaktické historii první velké zmatky, protože boje propukaly znovu stovky let poté, co spory, kvůli kterým se kdysi válčilo, byly podle všeho urovnány. Ale to ještě nebylo nic proti zmatkům, kterým se historikové snažili přijít na kloub, když bylo objeveno cestování časem a boje předčasně propukaly stovky let předtím, než vůbec spory vznikly. Když se pak přidaly lodě poháněné nekonečnou nepravděpodobností a celé planety začaly nečekaně trojčit, vzdala to fakulta historie Maximegalonské univerzity s konečnou platností, zavřela se a odevzdala budovy rychle rostoucí spojené fakultě bohosloví a vodního póla, která na ně měla už léta spadeno.
Což je sice krásné, ale téměř s jistotou to znamená, že už nikdy nikdo nebude přesně vědět, odkud například přišli Grebuloni nebo co vlastně chtěli. A to je škoda, protože kdyby o nich někdo něco věděl, dala se možná odvrátit strašlivá katastrofa - anebo, když nic jiného, mohla se udát nějak jinak.
Cvak, hm.
Ohromná šedá průzkumná loď Grebulonů se tiše pohybovala černým prázdnem. Přestože letěla neuvěřitelně závratnou rychlostí, oproti blikajícímu pozadí z miliardy vzdálených hvězd se zdálo, že stojí na místě. Byla to jen nehybná tmavá tečka v nekonečné zrnitosti třpytivé noci.
Na palubě lodi bylo všechno stejné jako už několik tisíciletí, úplně tmavé a tiché.
Cvak, hm.
Tedy skoro všechno.
Cvak, cvak, hm.
Cvak, hm, cvak, hm, cvak, hm.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, hm.
Hmmm.
Hluboko v polobdícím, polospícím robomozku lodi probudil nízkoúrovňový kontrolní program další program na trochu vyšší úrovni a nahlásil mu, že po každém cvak se ozvalo pouze hm.
Kontrolní program na vyšší úrovni se ho zeptal, co by se mělo ozvat, a nízkoúrovňový kontrolní program řekl, že si přesně nevzpomíná, ale že si myslí, že by to asi mělo být něco jako vzdálený spokojený povzdech, nebo ne? Nevěděl, co znamenalo tohle hm. Cvak, hm, cvak, hm. Nic jiného se neozvalo.
Kontrolní program na vyšší úrovni to zvážil a nelíbilo se mu to. Zeptal se nízkoúrovňového kontrolního programu, co přesně kontroluje, a nízkoúrovňový kontrolní program řekl, že ani to si nepamatuje, snad jen to, že to bylo něco, co mělo každých deset let, nebo tak nějak, udělat cvak, pak povzdech, což se obvykle bez problémů dělo. Snažil se už konzultovat svou chybovou tabulku, ale nemohl ji najít, a právě proto uvedl v pohotovost kontrolní program na vyšší úrovni.
Kontrolní program na vyšší úrovni se rozhodl, že musí konzultovat svou chybovou tabulku, aby zjistil, co měl nízkoúrovňový kontrolní program vlastně kontrolovat.
Chybovou tabulku nemohl najít.
Divné.
Podíval se znovu. Objevilo se pouze chybové hlášení. Pokusil se to chybové hlášení vyhledat v tabulce chybových hlášení, ale ani tu nemohl najít. Celé to zkusil ještě jednou a věnoval tomu několik nanosekund. Potom probudil svého kontrolora funkcí v rámci sektoru.
Kontrolor funkcí v rámci sektoru odhalil problémy okamžitě. Zavolal svému styčnému kontrolorovi, který také problémy odhalil. V několika miliontinách sekundy ožily v celé lodi virtuální obvody, které ležely ladem, některé z nich roky, některé staletí. Někde se něco porouchalo, ale žádný z kontrolních programů nedokázal říct, co. Na každé úrovni chyběly ty nejpodstatnější pokyny a pokyny týkající se toho, co dělat v případě, že chybí nejpodstatnější pokyny, chyběly také.
Logickými cestami kmitaly malé softwarové moduly - agenti - a různě se seskupovaly, přeskupovaly, radily. Velmi rychle zjistily, že paměť lodi je po celé trase až k centrálnímu modulu mise v háji. Ani sebevíc dotazů nedokázalo určit, co se to vlastně stalo. Zdálo se, že i samotný centrální modul mise je pokažený.
Čímž se celý problém výrazně zjednodušil. Prostě se vymění centrální modul mise. Existuje totiž ještě jeden, zálohový, přesná kopie originálu. Z bezpečnostních důvodů musí jít o fyzickou výměnu; mezi originálním a zálohovým modulem neexistovalo naprosto žádné spojení. Až se centrální modul mise vymění, dohlédne pak na obnovu každého detailu zbytku systému a všechno bude v pořádku.
Roboti dostali instrukce, aby přinesli zálohový centrální modul mise z nedobytné, elektricky stíněné místnosti, kde ho střežili, do logické kabiny lodi a nachystali ho k instalaci.
Protože si roboti ověřovali u agentů autenticitu instrukcí, obnášelo to zdlouhavou výměnu pohotovostních kódů a protokolů. Konečně byli roboti se všemi procedurami spokojeni. Vybalili zálohový centrální modul mise z úložného pláště, vynesli ho z úložného prostoru, vypadli z lodi a odporoučeli se do prázdna.
První významná stopa k rozluštění toho, co bylo v nepořádku, byla tu.
Dalším zkoumáním se vzápětí zjistilo, co že se vlastně stalo. Meteorit prorazil do lodi velkou díru. Loď to nezaznamenala dříve, protože meteorit úhledně vyrazil tu část počítačového vybavení lodi, která měla registrovat, jestli loď zasáhl meteorit.
Prvním úkolem bylo díru zacelit. Ukázalo se, že to nejde, protože lodní senzory díru neviděly, a kontroloři, kteří měli nahlásit, že senzory nefungují pořádně, nefungovaly pořádně a dokola hlásily, že senzory jsou v pořádku. Existenci díry mohla loď vydedukovat pouze z faktu, že z ní roboti nesporně vypadli a odnesli si s sebou náhradní mozek, který by umožnil díru vidět.
Loď se pokusila o inteligentní zvážení situace, marně, a pak na momentík úplně zkolabovala. Samozřejmě že si neuvědomila, že zkolabovala, protože zkolabovala. Jen ji překvapilo, že vidí hvězdičky. Když se hvězdičky mihly potřetí, uvědomila si konečně, že určitě zkolabovala a že je čas učinit nějaká seriózní rozhodnutí.
Uvolnila se.
Pak si uvědomila, že žádná seriózní rozhodnutí ještě neučinila, a zpanikařila. Znovu na momentík zkolabovala. Když se znovu probrala, utěsnila všechny lodní přepážky; tam někde ta díra musí být.
Osvítila ji myšlenka, že ještě určitě nedorazila k cíli, ale protože už neměla ani nejmenší ponětí, kde ten cíl je a jak ho dosáhnout, nemělo ani cenu pokračovat. Vzala na vědomí útržky pokynů, které dala dohromady z žalostných zbytků centrálního modulu mise.
"Vaše !!!!! !!!!! !!!!! roční mise je !!!!! !!!!! !!!!!, !!!!! !!!!! !!!!! !!!!! !!!!!, přistání !!!!! !!!!! !!!!! bezpečné vzdálenosti !!!!! !!!!! to monitorovat. !!!!! !!!!! !!!!!..."
Všechno ostatní bylo naprosto nepoužitelné.
Ještě než loď zkolabovala nadobro, musela tyto pokyny, ve stavu, v jakém byly, předat svým primitivnějším pomocným systémům.
Musí také přivést k životu posádku.
A to mělo další háček. Zatímco se posádka oddávala dlouhému spánku, bylo duševno všech členů, včetně jejich vzpomínek, totožnosti, pochopení cíle mise, převedeno na centrální modul mise, aby bylo v bezpečí. Členové posádky neměli ani potuchy o tom, kdo jsou a co tam dělají. No budiž.
Těsně předtím, než zkolabovala definitivně, si loď uvědomila, že jí začínají vynechávat i motory.
Loď a její probranou a zmatenou posádku teď řídily pomocné automatické systémy, které prostě vyhledávaly místo k přistání bez ohledu na to, kde to místo k přistání bylo, a monitorovali vše, co bylo k monitorování.
Co se týká místa k přistání, nevybraly ho nejšťastněji. Planeta, kterou našly, byla studená a pustá, až to bolelo, a tak daleko od slunce, které by ji mohlo zahřát, že aby se na ní, nebo aspoň na dostatečné ploše, vůbec dalo žít, musely použít všechny ekoformové přístroje a životapodpůrné systémy, které měly s sebou. Poblíž byly lepší planety, ale lodní strategomat se zjevně zasekl v Lurkově módu a vybral planetu, která byla nejdále a byla nejméně nápadná, a kromě toho mu nikdo nemohl odporovat kromě vrchního stratéga. A protože všichni všechno zapomněli, nikdo nevěděl, kdo je vrchní stratég, a i kdyby ho identifikovali, nevěděl by, jak se má strategomatu postavit na odpor.
Co se však týká něčeho k monitorování, narazily na zlatý důl.
