Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv osmý

 Dál pravím: Jakmile jsme věž tu zhledli,
 dřív než jsme přišli blíže k patě její,
 jsme ku cimbuří jejímu zrak zvedli.
 
 Tu plamínky dva na kraji se chvějí,
 a jiný jim jak na znamení hoří,
 že sotva oči v takou dálku spějí.
 
 Já obrátím se ku vší vědy moři,
 dím: „Co to značí? Čemu odvět dává
 ten plamen druhý? Kdo jsou, již ho tvoří?"
 
 On: „Hleď, tam, kde se pění voda tmavá:
 tvůj není-li zrak dýmem zamlžený,
 uzříti můžeš, co se očekává."
 
 Tak žádný tetivou šíp vymrštěný
 by neprojížděl rychlou vzduchem dráhu,
 jak člunek zřel jsem dělit kalné pěny.
 
 Pak na šíji mné klad své ruce obě,
 v tvář políbil řka: „Ta buď požehnána,
 ty plamenný, jež matkou byla tobě!
 
 Však to je duše pýchou osedlána,
 zvěst dobroty nezdobí paměť její
 a proto vztekem jest i tady štvána.
 
 Co jich, již králi být se domýšlejí,
 po sobě zanechají povržení,
 jak prasata zde v močále pak tkvějí!"
 
 A já: „O mistře, k svému potěšení
 bych viděl rád, by stopil se v ty kaly.
 než projedeme tiché vod těch vření."
 
 On: „Dříve než břeh objeví se z dáli,
 jak přeješ si, má hned se tobě státi,
 je slušno splnit touhy tvé, jež vzplály."
 
 A brzy zřel jsem, jak ho začli rváti,
 co zblácených se stran všech k němu spělo,
 že musím Bohu dík a chválu vzdáti.
 
 „Na Argentino Filipa!" to hřmělo,
 až Florenťana zuby v divé zlosti
 se v jeho vlastní zatínaly tělo.
 
 Tam nechali jsme jej; již o něm dosti!
 Leč v moje ucho nářky žalu bily,
 že k předu zrak jsem napjal s dychtivostí.
 
 Můj dobrý mistr pravil: „Synu milý,
 jsme u města, které má jméno Dita,
 v němž velcí měšťané ve množství kvílí."
 
 A já: „O mistře, pravdu díš, mně svítá,
 zřím v údolu, jak mečet řada plane,
 jak z plamene by vyšla, rudě kmitá."
 
 A on: „Žár věčný, který neustane
 a z nitra plá, tak rudými je činí,
 tak v dolním pekle zříš je ohněm tkané."
 
 I vstoupili jsme ve příkopy nyní,
 jež bezútěšnou zem od jiných dělí,
 zdi z kovu zdají se být, jež ji stíní.
 
 A ne bez velké zatáčky jsme vjeli
 (...)
(......)