Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv třináctý

 Snad šest tisíc mil od nás v různém plání
 začíná šestá hodina a stíny
 své tento svět již v rovnou plochu sklání,
 
 Střed nebes když se ztrácí do hlubiny,
 a taký jest, že mnohou hvězdu schvátí,
 svit kteréž k nám až neproniká siný:
 
 A slunce nejjasnější služka pláti
 kdy začne, nebe tak se uzavírá,
 že z hvězd se i ta nejkrásnější ztratí:
 
 Tak onen triumf nebes zvolna zmírá
 kol Bodu toho, jenž mne zraku zbavil,
 jenž tím se zdá být uzavřen, co svírá.
 
 Ten triumf zvolna, pozvolna se strávil;
 jat zjevu zmizením i lásky chvěním
 jsem u své paní zrakem svým se stavil.
 
 Co o ní pověděl jsem již svým pěním,
 bych v jednu chvátal chválu zahrnouti,
 by málo bylo, jak ji nyní cením.
 
 Neb krása, k níž jsem mohl oko pnouti,
 vše meze přesahá, ba řek’ bych krátce,
 ji celou lze jen v Tvůrci obsáhnouti.
 
 V tom, vyznávám, jsem přemožený sladce,
 víc nežli komik aneb tragéd cítí
 se přemoženým v úlohy své látce.
 
 Neb jako paprsk slunce v zraku vznítí
 mohutné chvění, tak vzpomínka milá
 na úsměv ten mou duši v zmatek řítí.
 
 Od prvního dne, když mně objevila
 se v žití její tvář, až k této chvíli
 má báseň vždycky za ní pospíšila.
 
 Však její krása tak se do mne chýlí,
 že ustávám, ji píseň nevypraví,
 jak umělci, nedojde k svému cíli.
 
 A proto o ní podati vám zprávy,
 to rád již přenechávám troubě jiné,
 má končí již svůj úkol namáhavý,
 
 A vůdčím hlasem, posuňkem mi kyne:
 — „My vyšli jsme již z největšího těla,
 náš krok se v nebes pouhé světlo šine,
 
 Ve světlu umu, které rozechvěla
 jen láska plesná dobru ku věčnému,
 slasť, jež kdy v slasti sotva rovné měla.
 
 Tu Ráje obě vojska zraku tvému
 se objeví a jedno v takém tvaru,
 v němž dostaví se jednou k soudu obecnému. —“
 
 Jak zraku duchové při silném žáru
 se rozprchnou, že oko sílu ztratí,
 i mohutné zřít předměty, tak v čáru
 
 Zřím kolem sebe živé světlo pláti,
 to v planoucí svůj závoj vše mi tají,
 že kolem nic jsem nemoh’ rozeznati.
 
 — „Vždy láska, která toto nebe skájí,
 tak počíná zde vždycky k jejich blahu,
 že svícny světlům upraví, v nichž plají.“ —
 
 A sotva krátkých slov těch slyším vláhu,
 již cítím, kterak nad svou silou z místa
 jsem povznešen a nad svojí též snahu.
 
 A zraku bystřina mi náhle čistá
 se otevřela, tak že každé světlo
 má zornice již pojmouti se chystá.
 
 Jak řeka světlo před mým zrakem letlo
 a plálo leskem ve dvou břehů loubí,
 na kterých jaro divuplně kvetlo.
 
 A z řeky vidím jiskry plát, jak snoubí
 se s květy v jejich padajíce kalich,
 jak rubíny, jež zlato živé vroubí.
 
 Ve vůních jakby zpity neustálých
 zpět klesaly v to zřídlo, jedny výše
 a druhé dolů ve hrách neskonalých.
 
 — „Ta touha, jež tě rozpaluje tiše
 co vidíš, abys o tom nabyl zvěsti,
 čím roste výš, tím líbí se mi spíše.
 
 Leč musíš doušek této vody vznésti
 k svým rtům, než (...)
(......)