Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv třicátý prvý

 Tak tedy v tvaru bílé, zářné růže
 mně zjevila se armáda ta svatá,
 již krví Kristus snoubil sobě úže.
 
 Leč tlupa, která v letu blahém vzňatá
 zříc pěje slávu Toho, který nítí
 v ní lásku s dobrotou, jež vrchovatá,
 
 Jak hučící roj včel pospíchá v kvítí,
 hned pelem obtížit se, hledá práci,
 a hned se opět v sladké dílo řítí,
 
 Tak v obrovské té květině se ztrácí,
 již tolik listů zdobí, a pak spěje
 tam, kde vždy její Láska dlí, se vrací.
 
 Na tváři všem se živý oheň chvěje,
 pár křídel zlatých, vše pak jiné bílé,
 že v kráse také sníh se nezaskvěje.
 
 Od stopne k stupni v květině tu čile
 jak nesli se, mír s žárem roznášeli,
 jichž nabyli u nejvyššího cíle.
 
 Leč tíseň perutí, jež kol se chvěly,
 tož mezi květem, mezi nebes výší,
 ta zření netlumila ni lesk skvělý;
 
 Neb svaté světlo všehomíra říší
 vše proniká, jak zásluha kde kyne,
 že v odpor jemu pranic nepřispíší.
 
 Ta obec v tiši jisté, pohostinné,
 tak plna starých jako nových tvorů,
 svůj zrak i lásku v jediný bod šine.
 
 Ó trojí světlo, planouc v jejich zoru
 v jediné hvězdě, jež je všecky zkájí,
 ó pohleď na náš život plný sporu!
 
 Když barbaři, již doma jsou v tom kraji,
 jejž Elice svou září denně jímá,
 ve víru za synem, jejž kochá v taji,
 
 Se žasem třásli, hrdé stavby Říma,
 když zřeli s Lateranem, pokud čníval
 nad všecka díla lidí; což já, mdlýma
 
 Jenž očima se z lidského teď díval
 ku božskému, jenž z času do věčnosti
 a z Florencie v obec ctnou jsem splýval,
 
 Ký úžas teprv duše moje hostí!
 Ba, mezi žasem, plesem, neviděti
 a neslyšet, mi bylo líbezností!
 
 A jako poutník jme se rozhlížeti
 po chrámu, k němuž za svým slibem kráčel,
 a doufá, jak vše bude vyprávěti:
 
 Tak světlem bloudě, jehož lesk mne smáčel,
 já nechal po stupních své těkat zraky,
 jichž let se k výši, dolů, kolem stáčel.
 
 Já viděl tváře a v nich lásky znaky,
 v nich cizí jas a vlastní usmívání
 a posuňky, jež plné ctnoty taky.
 
 Tvar celý Ráje se již znenadání
 v mém oku objevil, jež těkající
 se v žádnou částku pevně neuklání;
 
 A proto s tužbou nově hárající
 jsem obrátil se rychle k paní svojí,
 by srovnala mé spory zápasící.
 
 Kdos jiný odvetou mou touhu kojí;
 já tušil Beatrici a zřel kmeta,
 jenž stál tu v těchto oslavených kroji.
 
 Po tváři jeho, v jeho zraku zkvétá
 ples dobrotivý, posuňky měl vlídné,
 jak něžný otec. Hned s rtů mojich slétá:
 
 „Kde jest má paní?“ v řeči málo klidné.
 On: „Přání tvoje bych přivedl k cíli,
 mne slala z místa mého; ji zrak zhlídne,
 
 Když v kruhu třetím trochu dál se schýlí,
 od stupně nejvyššího, v křesle zase,
 jež její zásluhy jí ustrojily —“
 
 Bez odvety již můj zrak pozvedá se;
 ji zřel jsem, korunu kol sebe měla,
 svit (...)
(......)