Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv devátý

 Co barvu bázně zřel na tváři mojí,
 jež vznikla jeho návratem, tu milý
 můj mistr potlačil hned novou svoji.
 
 Jak ten, kdo naslouchá, stál pevně chvíli,
 neb černým vzduchem v husté mlhy řase
 zrak nadarmo do větší dálky pílí.
 
 „Zde nutno zvítěziti ve zápase.
 Jak ne — vždyť slíbila," on začal znova,
 „než pomoc přijde, jak mně dlouho zdá se."
 
 Já pozoroval, kterak svoje slova,
 jež započal, hned novou řečí skrýval,
 jež sporný smysl s první v sobě chová.
 
 Však stejně velký strach mi v hrudi zbýval
 tou řečí, jejímž slovům zlomkovitým
 jsem horší smysl, než snad měla, vlíval.
 
 „Zda k závitkům té smutné škeble skrytým
 smí z prvního kdos kruhu sestoupiti,
 kde beznaděj jest pouze trestem lítým?"
 
 Tak ptám se. On: „Jen zřídka smí to býti,
 by duše některá sem vejít směla
 tou cestou, kterou nyní já chci jíti.
 
 Jest pravda, duše má sem jednou spěla,
 jsouc od Erichtho krutě zaklínána,
 jež stíny nazpět volávala v těla.
 
 Mne opustila krátce těla schrána,
 pro ducha byl jsem poslán za zdi skrejši,
 kde kruhu Jidáše se klene brána.
 
 Ten kruh jest nejnižší a nejtemnější
 a nejvíc vzdálen nebes od obzoru,
 jenž vše objímá; tož se ukonejši!
 
 To bahniště, jež sálá dechy moru,
 kol obklopuje město pruhem tmavým.
 kam vniknouti nám nelze bez odporu."
 
 A více řekl, než co tuto pravím;
 neb zcela zrak můj utkvěl udivený
 na velké věži s cimbuřím kol žhavým.
 
 Na jednom místě náhle povztyčeny
 tři zkrvácené fúrie zřím v žasu:
 tvář, posnňky, vše měly jako ženy.
 
 Jim visely zelené hydry z pasů
 a kolem spánků divokých jak stužky
 zřím cerasty a hady místo vlasů.
 
 Můj průvodce, jenž dobře znal ty služky
 té královny ve říši věčných stonů,
 „Viz," pravil, „Erinye, divé družky!
 
 Na levé straně Hegeru zříš, onu
 zvem' Alecto, jež pláče u pravice,
 a v středu jejich vidíš Tisifonu."
 
 I ztichlť. Ty ňadra nehty drápajíce
 tak bily se a tak divoce řvaly,
 že za básníka v strachu skryl jsem líce.
 
 „Pojď, Meduso! Ať zkamení!" tak lkaly
 a na mne zřely zlosti ve záchvatu;
 „My na Theseu špatnou pomstu vzaly!
 
 „Jen obrať se a zavři oči v chvatu,
 neb Gorgo zjeví-li se mezi nimi,
 pak naděje vší vzdej se ku návratu!"
 
 Tak mistr děl, mne obrátil a mdlými
 jak dlaněmi bych nemohl zrak skryti,
 mne ještě objímaje zakryl svými.
 
 Ty, jehož zdravé srdce všecko cítí,
 jen uvaž zde to přísné naučení,
 jež pod závojem divné básně zní ti!
 
 Tu vycházel však z kalné vody vření
 tak silný rachot, hrůzyplné řevy,
 že oba břehy pohnuly se v chvění,
 
 Ne jinak jako (...)
(......)