Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv čtrnáctý

 Cit lásky ku rodišti tak mne schvátil,
 že rozptýlené listí kol jsem sbíral
 a tomu, který chraptil již, je vrátil.
 
 A pak jsme došli k mezi, tam, kde svíral
 se druhý pruh od třetího se děle,
 zde hrozný čin jsem spravednosti zíral.
 
 Bych všecko nové vypověděl cele:
 My k nedohledné dospěli jsme pláni,
 jež rostlin nevytrpí na svém těle.
 
 Les boluplný kolem ní se sklání,
 jak smutný onen příkop kolem něho;
 na kraji zde jsme stáli v zadumání.
 
 Tu množství písku tomu podobného
 kol půdu krylo, (kam jen oko točím),
 jejž tiskla noha Catona kdys ctného.
 
 Ó pomsto Boží, kam jen tady kročím,
 zřím, kterak musí před tebou se chvíti,
 kdo čte, co mým zde zjevilo se očím!
 
 Já nahých duší stáda musil zříti,
 jak naříkala úpěnlivě bolem,
 leč každá tresť rozsudků jiných cítí.
 
 Na zádech čásť jich ležela tu kolem,
 dál zcela skrčených jsem viděl řady,
 díl třetí sem tam chodil tímto dolem.
 
 Kdo chodili, těch více bylo tady,
 a méně těch, již na zádech zde byli,
 však jazyk jich byl pln hroznější vády.
 
 Na písčinu tu ohně vločky dštily
 tak zvolna a tak husté a tak valné
 jak hor sníh, když se větry utišily.
 
 Jak Alexandr v Indů zemi dálné
 na vojsko své zřel sypat se déšť žhavý
 a dopadati k zemi vločky palné
 
 I kázal, aby rychle vojska davy
 je zadupaly v zem, neb dřív se zkojil
 žár, pokud sám, než v tlumu poletavý:
 
 Tak věčný oheň pomalu se rojil,
 až písek vzplál jím, jako pod ocelí
 lunt vznítí se; tím bolest jejich zdvojil.
 
 Jich ruce v tanci třásly se a chvěly,
 teď zde, teď tam, bez klidu, bez ustání,
 a nové plameny vždy střásti chtěly.
 
 Dím: „Mistře můj, před kterým vše se sklání,
 jen demonů ne tlupa zarputilá,
 jichž u brány tam vstříc nám znělo lání,
 
 Ten velký kdo jest, jehož ohně síla
 se nezdá tknout, jenž leží mračen, křivý,
 vzdor jehož posud prška nezlomila?"
 
 Tu vida on, že losu jeho chtivý
 jsem vůdce svého ptal se, s křikem pravil:
 „Zde mrtvý taký jsem, jak byl jsem živý.
 
 Kováře svého kdyby Joviš znavil,
 od něhož ostrý blesk vzal rozhněvaný,
 jenž poslední den žití mého strávil,
 
 Byť na druhé též křičel na vše strany,
 zmdlel všecky v černé výhni Mongibolla:
 ,Sem! pomoz! Vulkáne můj milovaný!'
 
 Jak v bitvě u Flegry byť zevšad hřměla
 těch nejostřejších blesků na mne vřava,
 msta jeho málo radosti by měla." —
 
 Tu hlasem silným vůdce provolává,
 jejž neslyšel jsem před tím nikdy zníti:
 „O Capanee, tím, že nepřestává
 
 Tvá hrdost, větší trest se na tě řítí,
 neb sotva větší muka než tvé lání
 by vhodný trest za vztek tvůj mohla býti!"
 
 Pak s jemnějším rtem hned se ke mně sklání:
 „Toť jeden z oněch sedmi králů,
 Theby již oblehali, jenž v svém vzdorování
 
 Jak zhrdal, posud zhrdá Bohem v nebi,
 však (...)
(......)