Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv šestnáctý

 Již tam jsem byl, kde vody bouřně hřměly
 v kruh jiný padajíce v takém hluku,
 jak v plných úlech když se rojí včely,
 
 Tu stíny tři se od jednoho pluku
 v ráz oddělily, který táhnul břehem
 a toho deště žárnou snášel muku.
 
 I křikl každý nás dostihna během:
 „Stůj ty, který zdáš podle šatu býti
 se z vlasti naší zhouby plné zběhem!"
 
 Ach, jaké rány na jich těle zříti
 mně bylo ort plamenů na nich všady:
 i při vzpomínce hruď má bolest cítí.
 
 Můj mistr jejich povšimnul si vády, tvář
 ke mně obrátil řka: „V této chvíli
 dej pozor, k tem být zdvořilý hleď tady.
 
 A kdyby nebyl oheň, který střílí
 zde místa povaha, já řek' bych, v dáli
 spíš ty než oni že máš míti píli."
 
 Svou starou píseň začli, jak jsme stáli,
 a když nás v hlučném dostihnuli reji,
 z těl svých před námi všichni kola spjali.
 
 Jak nazí athleti se prohlížejí,
 kde vhodně by se mohli zachytnouti,
 než spolu tlukou se a porážejí:
 
 Tak každý z nich tvář svoji ke mně kroutí
 se toče v kruhu, tak že hrdlo jeho
 opačnou stále s nohami šlo poutí.
 
 „Ó jestli bída toho místa zlého,
 tvář naše spálená i naše přání"
 z nich jeden děl „zhrdnutí dojdou tvého,
 
 Kéž sláva naše tvého ducha sklání,
 bys pověděl, kdo jsi, tak jisté živé
 že nohy vláčíš pustou pekel plání.
 
 Ten, v jehož stopy kladu nohy chtivé,
 ač na něm nahém vše jest popáleno,
 byl větším, než ty v mysli tušíš snivé.
 
 Vnuk dobré Qualdrady byl, jeho jmeno
 kdys Guidoguerra; v jeho bylo žití
 dost myšlenkou i mečem dosaženo.
 
 Ten druhý, kterého zříš písek tříti,
 je Thegghiaio Aldobrandi, hlasem svým
 na světě víc měl by platen býti.
 
 A v kříži třetí s nimi zde to já jsem,
 Jacopo Rusticucci, ženou raněn,
 té pych mi nejvíc uškodil svým časem."
 
 O bych v té chvíli před ohněm byl chráněn,
 já mezi ně bych uvrhnul se dolů
 a mistrem skok ten nebyl by mi bráněn.
 
 Leč že bych sžehnutý byl od plápolu,
 má úzkost zmohla dobrou vůli moji,
 jež toužila je obejmouti spolu.
 
 Pak začal jsem: „Ne pohrdání kojí
 mou duši, žal však nad vámi ji tráví
 a brzy tak on s ní se nerozdvojí,
 
 Neb ještě co mi tento pán můj praví,
 já tušil již a pomyslil v té době,
 že takých tlum, jak vy jste, zde se staví.
 
 Jsem z vlasti vaší, jmena vaše v zdobě
 tak zářící a vaše činy v pýše
 a s láskou vždy jsem představoval sobě.
 
 Žluč opouštím, k jablkům sladkým výše
 za vůdce svého slibem chci se bráti,
 však musím sestoupit dřív v střed té říše." —
 
 „V tvých údech má-li duch tvůj dlouho vláti,"
 on odpovídal dále na to, „má-li
 tvá sláva ještě v příští věky pláti:
 
 Rci, ctnost a mužnost posud přebývá-li
 jak (...)
(......)