Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv dvacátý sedmý

 Již vzpřímen plamen trčel bez záchvěvu,
 již domluvil a od nás šel, neb kynul
 mu ku odchodu mistr sladkých zpěvů;
 
 Když druhý plamen, jenž se za ním šinul,
 na vrchol svůj mé obě oči sklání,
 neb pomatený zvuk se z něho řinul.
 
 Jak sicilský býk, jehož první řvaní
 byl muže pláč — a to se stalo právem -
 jenž pilníkem svým zdělal jej, ve štkání
 
 Řval mučeného stonem v kovu žhavém,
 že zdálo se, ač býk byl z kovu celý,
 že bol jej protknul v pláči usedavém:
 
 Tak od počátku, že se v žáru chvěly
 bez cest a otvorů, ty zvuky bolu
 nám zmateně a v řeči ohně zněly.
 
 Kdyžcelou cestu prošly ku vrcholu,
 kterému onen chvějný pohyb daly, jejž
 dal jim jazyk skrytý ve plápolu,
 
 Tu slyšeli jsme : „O ty, k němuž valí
 se hlas můj, lombardskou jenž mluviťs řečí
 řka: Víc se neptám, pouť tvá nechť se vzdálí:
 
 Byť zpozdění mé bylo trochu větší,
 tě nemrziž, ó, postůj, promluv se mnou,
 zříš, nechť i hořím, přec mám toho péči.
 
 O, nedávno-li v tuto říši temnou
 jsi spadl s toho latinského kraje,
 jenž mých všech hříchů kolébkou byl jemnou,
 
 Zda míru, rci, neb prapor války vlaje
 ve Romagni? Já z hor byl pod Urbinem,
 kde Tiber vzniká v dálku ubíhaje."
 
 Můj vůdce v bok mne strčil vlídným kynem,
 má tvář pozorně zřela nakloněna,
 i děl: „Teď mluv, ten latinských niv synem!" —
 
 Má odpověď, jež byla připravena,
 když hned jsem začal, k němu takto spěje:
 „O duše, jež dlíš v žáru zahalená,
 
 V tvé Romagni se války žár vždy stkvěje
 a ve tyranů srdci neustává,
 však zjevný bol jsem nezřel, odcházeje.
 
 Jak před lety teď Ravenny jest sláva,
 Polenty orel vždy tam hnízdí v zdaru
 a nad Cervií křídly ještě mává.
 
 Zem dlouho obležena, statně zmaru
 jež vzdorujíc Francouzů sbila řady,
 pod vládou trvá zelených teď spárů.
 
 A z Verrucchia starý chrt a mladý,
 již Montagnovi zatopili perně,
 jak zvyk jich, zuby zatínají všady;
 
 A města na Lamonu, na Santerně
 z bílého hnízda mladé lvice řídí,
 jež strany žádné dlouho nedbá věrně,
 
 A hrad, jejž zrak tvůj na Savii vidí,
 jak leží mezi horami a luhy,
 hned po vládci, hned svobodě se pídí.
 
 Teď, prosím, nebuď tvrdší nežli druhý
 a vypravuj nám, kdo jsi v tomto mžiku,
 by nezhaslo tvé jméno bez zásluhy." —
 
 Když chvíli hučel plamen, jak měl v zvyku,
 hned sem tam jazyk ostrý pohyboval,
 a toto ke mně dechlo z jeho vzlyku:
 
 „Věř, tento plamen, kdybych víru choval,
 že osobě zní, jež se na svět vrátí,
 tak nyní on by sebou nelomcoval.
 
 Však tato tůň že všecko živé schvátí,
 tož, pravdu-li zde moje ucho slýchá,
 bez bázně, hanby chci ti odvet dáti.
 
 Byv vojákem pak vzal jsem provaz mnicha
 v té naději, že tak dost pykat (...)
(......)