Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv třicátý třetí

 Zved' hříšník ústa od svých děsných hodů
 je utíraje o vlasy té hlavy,
 jíž vaz tak zdělal ve zuřivém hlodu.
 
 Pak začal: „Chceš, hych obnovil bol dravý,
 jenž hruď mi tísní již při vzpomínání,
 dřív, nežli začnu dávat o něm zprávy.
 
 Však símě hanby moje povídání
 být má-li zrádci, jejž tu hlodám v bolu,
 mou uslyš řeč a s ní též moje lkání.
 
 Kdo jsi, já nevím, ani jak sem dolů
 jsi přišel; zdáš se z Florencie býti,
 to mním dle řeči, již mluvíme spolu.
 
 Věz, hrabě Ugolino byl jsem v žití
 ten Kuggieri arcibiskup jesti,
 věz, proč mi tak zle s ním jest sousediti.
 
 Zlým jeho úkladům já dal se svésti
 a byl jsem chycen důvěřuje jemu
 a usmrcen — v tom netřeba ti zvěsti.
 
 Leč co nemohlo dojít k sluchu tvému,
 jak děsně zoufalá smrt moje byla,
 teď slyš a suď, zda nevydal mne zlému.
 
 V té kleci díra uzounká se kryla,
 mnou věži jméno hladomorny dala,
 zde jiných ještě úpět bude síla;
 
 Ta víckrát luny svit mi ukázala
 svou skulinou, zlý sen se na mne kloní,
 jímž záclona se budoucnosti rvala.
 
 Já snil, že ten jak pán a vládce honí
 a vlka s vlčaty štve až ke chlumu,
 který Pisánským město Lurcu cloní.
 
 V psů hubených a vycvičených tlumu
 Gualandi, Sismondi, Lafranchi hnali
 se v čele druhých ve bouřlivém šumu.
 
 Po krátkém běhu s otcem syni zdáli
 se umdleni již, oči mé v snu zřely,
 jak špičáky jim psi již boky rvali.
 
 Před svítáním já vstal a osamělý
 jsem ze sna slyšel úpěti své syny,
 již se mnou byli a již chleba chtěli.
 
 Tys ukrutný, když teď jsi k pláči líný
 to cítě, co má mysl předzvídala;
 ký důvod má tě k slzám pohnout jiný?
 
 Již zbudili se, chvíle nastávala,
 kdy obyčejně chléb nám nosívali,
 leč pro náš sen teď pochybnost nás jala.
 
 Jak hrozné věže vrata zatloukali,
 já slyšel jsem a pohleď na své děti,
 leč beze slov, mně děs a hrůza jaly,
 
 Že zatěžko mně bylo zaúpěti.
 Leč oni štkali, Anselmuccio milý
 mi dél: ,Co hledíš, otče, tak, co je ti?'
 
 A přec mi slzy víčka nezrosily,
 já mlčel přes den, mlčel přes noc celou,
 až nové slunce vzplálo v ranní chvíli.
 
 Když slabý paprsk v naši zatemnělou
 paď věznici a já ve hrozné muce,
 zřel v čtyrech tvářích vlastní tvář svou celou,
 
 Tu začal jsem své obě kousat ruce,
 a oni mníce, že to u mne dělá
 po jídle touha, ihned vstali prudce!
 
 A děli: ,Bolest menší by v nás vřela,
 bys, otče, nás jed'; ty's nás masem šatil,
 nuž svlékni zase z něho naše těla.'
 
 I ztichl jsem, by větší nepochvátil
 je zármutek; dva dny jsme byli tiši.
 Že's nepukla, ó tvrdá zem! Když vrátil
 
 Se čtvrtého dne záblesk v naši skrýši,
 k mým nohoum padl schvácen Gaddo mladý,
 řka: ,Proč mi, otče, dlaň tvá nepřispíší?'
 
 Tam skonal a jak ty mne vidíš tady,
 já viděl, po sobě jak tvář jim zbledla
 od pátého dne k šestému. Bez vlády
 
 Se přes ně ruka hmatající zvedla,
 slep volal jsem je dva dni bez ustání,
 až zmohl hlad, co bolest nedovedla." —
 
 Děl, v zraku vytřeštěném divé plání,
 zas lebku bídnou chyt', ji začal rváti
 a s hltavostí psa se (...)
(......)