Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv šestý

 Od zary společnost když vstane, s žlučí
 kdo prohrál zbude, vrhy vše opáčí
 a mrzutý se lépe hráti učí.
 
 Však za vítězem každý druhý kráčí,
 ten napřed jde, ten ze zadu jej chytí,
 ten se strany se o vzpomínku tlačí.
 
 On sem i tam poslouchá, dál se řítí;
 ten, komu ruka dá, jej nechá v klidu,
 tak tlačenice chytře můž’ se zbýti.
 
 Já takto byl jsem v hustém tomto lidu,
 sem tam se obraceje v tváře sklonu,
 tu slibuje, jsem opustil jich bídu.
 
 Tu Aretinský, jenž se dočkal skonu
 v divého Tacca pážích, a tam jiný,
 jenž utopil se při divokém honu.
 
 Tu ruce natahuje mezi stíny
 lkal Novello a z Pisy ten, jímž v půtku
 svých citů Marzucco byl přehrdinný.
 
 Zřím Orsa hraběte, pak duši v smutku,
 již závist prý a podvod vzaly z těla,
 jak říkala, ne břímě hříšných skutků:
 
 Mním Petra z Broccie. Zde by pozor měla
 dát paní z Brabantu, když ještě živa,
 by v horším stádu jednou neprodlela.
 
 Jak volný byl jsem těchto všech, jichž chtivá
 řeč prosila, by prosil jiný za ně,
 by nebesa jim byla milostivá.
 
 „Ó světlo mé“, já začal odhodlaně,
 „v tvém díle zřejmo jest, že modlitbami
 se obměkčiti nedá víc soud Páně.
 
 A přec ti o tom vedli hovor s námi,
 rci, marnou jest jich naděj? či tvá slova
 jsou nepojata mými myšlénkami?“ —
 
 On: „Věř, má báseň zřejmý smysl chová
 a jejich naděj není liché zdání,
 když zdravě uvážíš, co děl jsem znova.
 
 Hrot soudu tímto v dol se neuklání,
 neb nahradí žár lásky v malé době,
 co pykat má zde dlouhé prodlévání.
 
 Kde větu onu děl jsem, temnou tobě,
 tam k Bohu modlitbou se nedoletlo,
 jí uleviti nedalo se zlobě.
 
 Však nedej, by tě břímě pochyb hnětlo,
 než k oné dojdeš, která mezi tmavým
 tvým rozumem a pravdou dá ti světlo.
 
 Zda chápeš, nevím: Beatrici pravím,
 ty uzříš ji na výši této hory
 hleď, jak se s hory hrnou stínů sbory.“ —
 
 — „Ó drahý vůdce dál! co vše mi spory;
 již mdlobou necítím jak dřív, pojď dále,
 stát šťastnou s lásky obličejem smavým.“ —
 
 „Jak stačí den, my půjdem neustále,“
 on odpověděl, „a jak vydržíme,
 leč jinak všecko jest, než myslíš. V mále
 
 To slunce, které za tím svahem dříme,
 své šípy neláme již na tvém těle,
 ty uzříš zas je, než tam dostoupíme.
 
 Však viz tu duši, sedí osaměle
 tak jediná a obrací k nám oči,
 ta nejbližší nám cestu poví.“ — Směle
 
 Ó duše lombardská, pouť naše kročí,
 jak bez hnutí ty stála’s pohrdlivá,
 jak vážně, klidně oko tvé se točí!
 
 Nic neřekla ta duše zádumčivá,
 jít nechala nás, stále na nás zřela,
 jak ležící lev, jenž se v dálku dívá.
 
 Šel Virgil k ní a jeho slova zněla,
 by cestu nejkratší nám ukázala,
 leč k jeho prosbě sotva slova děla,
 
 Na naši vlast a stav se vyptávala.
 — „Mantova“… začal sladký vůdce milý,
 a duše, která v zadumání stála,
 
 Již s místa vstává, již se k němu chýlí.
 — „Jsem, Mantovanský, Sordello“ dí v pýše,
 „tvé země syn“ — a objali se chvíli.
 
 Ó služko Italie, (...)
(......)