Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv sedmý

 Když veselý a ctný ten pozdrav sladký
 se opakoval tři- a čtyřikráte,
 děl Sordel: „Kdo vy jste?“ a ustoup’ zpátky.
 
 „Než slávy Boha hodné duše svaté
 se cestou k této hoře obrátily,
 mne Oktavian pohřbil, již mne znáte.
 
 Jsem Virgil, jenž po nebi proto kvílí,
 že víry neměl jsem, ne pro zlo jiné.“ —
 Tak odpověděl jemu vůdce milý.
 
 Jak ten, kterému z nenadání kyne
 věc, jíž se diví, věří, váhá zase,
 teď „Jest“ ted „není“ s retů jemu splyne:
 
 Tak Sordel byl, v sklopené oka řase
 cit pokory plál, hned se vrátil k němu,
 jej objal tam, kde v úctě objímá se.
 
 „Ó slavo Latia, děl, kterým k všemu
 se vhodnou zjevila řeč naše býti,
 ó věčná chloubo ty rodišti mému:
 
 Čí milostí neb zásluhou tě zříti
 smím? Rač mi (hoden-li jsem naslouchati),
 jdeš z pekla, z které sluje, povědíti?“ —
 
 „Já všemi knihy říše žalné bráti
 se musil,“ pravil, „nebe mne sem vedlo,
 jím přicházím, jím zříš mne tady státi.
 
 Ne pro skutky, leč pro jich opak zbledlo
 mi ono Slunce, po němž ty mřeš touhou,
 za nímž se pozdě poznání mé zvedlo.
 
 Je místo dole bolestné tmou pouhou,
 ne mučením, tam nezní utrpení,
 ne křik, jen vzdech tam slyšet nocí dlouhou.
 
 Tam s nevinnými dětmi v odsouzení
 dlím, s těmi dětmi, jež zub smrti schvátil,
 než dostalo se jim křtu očištění,
 
 A s každým, který v žití neošatil
 se třemi ctnostmi božskými, hřích mina,
 jinými všemi sebe obohatil.
 
 Leč můžeš-li a víš-li, z toho klína
 skal která cesta vede nejrychleji
 tam, pravý Očistec kde započíná?“ —
 
 On: „— Cesta zde jest volná, bez veřejí,
 smím chodit kol i výš kam zrak se dívá;
 jak mohu, půjdu, kam tvé nohy spějí.
 
 Leč viz, kterak již den se připozdívá,
 a vystupovat nelze v noční době;
 na dobrý nocleh pomýšlet nám zbývá.
 
 Zde na pravo jsou duše v skalní kobě:
 tam, chceš-li, k nim tě dovedu a tuším,
 je poznati, že bude milo tobě.“ —
 
 „Jak,“ Virgil děl, „dopřáno není duším
 jít v noci výš? zda jiný v tom jim brání,
 či nestačí jich síla stezkám tužším?“ —
 
 A dobrý Sordel prst svůj k zemi sklání
 řka: „Ani přes tu rýhu dál se bráti,
 věř, nemůžeš, když slunce v zapadání:
 
 Ne, jiná snad že moc by bránila ti,
 jít výš, než to jen právě, že jdeš v šeru,
 čímž vůli tvoji brzy mdloba schvátí.
 
 Ty ovšem v jiném moh’ bys jíti směru
 a kolem bloudě obcházet svah tmavý,
 co zatím slunce jinou blaží sferu.“ —
 
 Tu jako udiven můj mistr praví:
 „Nuž, veď nás k místu, kde nám radost kyne,
 jak pravil jsi, a odpočinek smavý.“ —
 
 A sotva trochu dál se noha šine,
 já poznávám, jak vrch se níží stále,
 jak na zemi zde ve údolí stinné.
 
 „Tam,“ pravil onen stín, „tam půjdem dále,
 kde jako ve zátoku (...)
(......)