Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Již byla chvíle, steskem domů v dáli kdy touží plavci, kdy jim srdce svírá den, sladkým soudruhům kdy s bohem dali; Jež láskou raní poutníka, když vtírá se v jeho ucho zvuk dálného zvonu, jenž zdá se oplakávat den, jenž zmírá. Sluch přestal všemu naslouchati tónu, neb duši vstávat zřel jsem v této době, by umlkli, si přála v ruky sklonu. I sepjala a zvedla dlaně obě zrak upírajíc k východu, jak chtěla by říci Bohu: — „Klid můj pouze v tobě!“ — Te lucis ante tak oddaně zněla jí hymna z úst a takým sladkým zvukem, že zcela duše má se zapomněla. A všichni, kdo tu s těchto duší plukem, ti za ní zpívali tu píseň celou, zrak vzpjavše k hvězdám za svých srdcí tlukem. Za pravdou, čtenáři, spěj myslí bdělou, neb tak jest nyní tenký závoj její, že pronikneš jej snadno duší vřelou. Já zřel ctné davy ty, jak obracejí zrak tiše výš jak v čekání, v té chvíli tak pokorní a bledí v obličeji. A zřel jsem, shůry jak se na zem chýlí dva andělové s meči plamennými, jež bez hrotů a otupeny byly A s listy v jaře právě rozvitými šat jejich barvu měl i jejich křídla a šat se chvěl, v zad spěl, kdy třásli jimi. Nad námi jednoho má duše zhlídla, co druhý slétl ku druhému kraji, že v středu byla toho lidu sídla. Jich plavé hlavy ještě rozeznají mé oči, ale v tvářích tak se matou, jak síly přesilám, když podléhají. „— Jdou z lůna Marie sem stráží svatou,“ děl Sordel, „stříci dol ten mečů ranou před blížící se zmijí jedovatou.“ — Já, nevěda, kterou by přišla stranou, jsem obrátil se a pak v strnulosti jsem tisk’ se družných plecí pod ochranou A Sordel: „Spějme zatím v dol, jenž hostí ty velké stíny, do řeči se dáti a uvidět vás, potěší je dosti.“ — Tři kroky sotva moh’ jsem v dál se bráti, a byl jsem tam; jeden se na mne díval a tvářil se tak, jak by chtěl mne znáti. Již byla chvíle, v které vzduch se stmíval, však ne tak, že by to, co mezi mými a jeho zraky jevilo se, skrýval. On ke mně spěl, já k němu kroky svými. „Ctný soudce Nino, nevíš, jak mne blaží, že nebyls mezi duchy prokletými! Jak možno uvítat jej, duch se snaží; on ptal se: „Rci, jak dlouho, co jsi přistál vod spoustou hory této u zápraží?“ — „Ó smutným dolem, kde jsem nářků vystál, jsem ráno přistál a jsem v prvním žití, ač cestou vždy jsem k druhému se chystal.“ — Mou odpověď jak uslyšeli zníti, hned Sordel a ten druhý ustoupili jak lid, jejž náhlé udivení chytí. Tu jeden hned se ku Virgilu chýlí, k jinému druhý, jenž tam seděl, s křikem: „Viz, Konrade, co učinil Bůh milý!“ — A ke mně: „Tím tě zapřísahám díkem, jejž tomu dlužen jsi, který tak tají své první proč, že ztrácíš tam brod mžikem, Až za (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
