Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Již octli jsme se na vrcholi schodů, kde podruhé vrch řez má, na té pouti, jež k očistě jest smrtelníků rodu. Kol vršku římsu vidíš se tu pnouti, jde do kola, jak u té první hory, s tím rozdílem, že dříve zde se kroutí. Ni stíny tady, ni obrazů sbory; na břehu cesty jen se kámen bělil, a jeho lesk byl sinalý a sporý. „Zde čekat někoho, by s námi sdělil, kde cesta je,“ — můj Básník rozumoval — „tu zpozdění té rady já bych želil.“ A upřeně jak slunce pozoroval, on středem učinil svou stranu pravou, kol níž čásť těla levou obracoval. „Ó sladké světlo, v jehož záři smavou mám důvěru,“ děl, „cestou novou nyní veď nás, jak slušno, cestou namahavou. Ty hřeješ svět, tys to, jež světlo činí, tvůj paprslek má vždy náš vůdce býti, s tím v spor nejdou-li důvodové jiní. As míli na zemi co musíš jíti, my ušli jsme již a to v krátké chvíli, tím vůle žárem, jenž nám v srdci svítí. My cítili jsme, letem k nám jak pílí, — však neviděli jsme jich — sbory duchů, nás lásky k stolu zval jejich hlas milý. Kol první letě v křídel lehkém ruchu, Vinum non habent zřetelným děl hlasem, dál spěl a znova hlas ten zněl nám v sluchu. A nežli dozněl v dálce: Orest já jsem, děl druhý hlas, kol mihl se a v dáli zas unikal. Já zastavil se žasem. „Co za hlasy to, Otče, děl jsem, lkaly?“ — A co jsem ptal se, zazněl tu hlas třetí: Ty milujte, již zlé vám udělali! — „Ten kruh zde závist tiskne ve objetí, — děl mistr můj — tož zde provazy biče jen z rukou lásky na vinníky letí. Znít jinak bude uzda na ty chtíče, a uslyšíš ji, dřív než odpuštění, jak myslím, před branou dostaneš klíče. Leč do vzduchu zrak upři v pevném zření a uzříš davy, jak před námi sedí dle skály v řadě v smutném seskupení. Víc nežli před tím místo odpovědi zrak zostřil jsem a zřel jsem v pláštích stíny, ti byli všickni jako kámen šedí. A učiniv krok: Pros za naše viny! ó Maria! — jsem slyšel — Michaeli! a Petře! Všickni svatí! volal jiný. I myslím, člověka svět nemá celý jejž, kdyby to zřel, co já viděl tady, by nezachvátil soucitu žal vřelý: Neb když jsem dostih’ blíže jejich řady, že posuňky jich moh’ jsem rozeznati, z mých očí tekly slzí vodopády. Šat z žíní kol jich údů zřel jsem vláti, a boky sobě byli ku podpoře a břeh všem podporou. Tak vídal státi Jsem slepce, jejichž život jedno hoře, na místech odpustků, navzájem hlavy uklánět přes sebe a ve pokoře. By zbudili spíš soucit, usedavý jich stenal pláč, však pohled na jich bídu byl její hlasatel víc naléhavý. Jak nespomáhá slunce slepých vidu, tak ani paprsk světla nebeského nevniknul ke smutnému tomu lidu. Neb víčka všech švy drátu železného tak byla sešita, jak ostřížovi se dělá, klid že není ctností jeho. Mně zdálo se, že křivdě duch můj hoví, když vidím je, kol jda, neviděn jimi, tož k rádci chtěl jsem obrátit se slovy. Však němými on pohnut zraky mými děl, na otázku moji nečekaje: — „Mluv tedy (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
