Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Ó vzpomeň, čtenáři, zda v mlhy roji kdys octnul jsi se v horách, mhou kdys zíral ne jinak než jak krtek kůží svojí. A vlhké mlhy závoj když se sbíral a zvolna tál a za ním slabou září se slunce kruh v záhyby jeho vtíral: Jen slabý obraz tobě mít se zdaří, jak já jsem viděl tady slunce v dáli, jež zapadalo právě před mou tváří. Dle kroků mistrových se moje braly, já z mraku hroužil do paprsků čelo, jež v nižších hory krajích umíraly. Ty obraznosti! kam až zaletělo tvé křídlo často s vlastní duší naší, že neslyšíme, byť sta trub kol hřmělo, Když smyslové ne, rci, kdo tebe plaší? ty světlem hýbáš se, jež v ráji tvoří se samo neb se vyšší vůlí snáší. V mé vidění se nejdřív rysy noří té bezbožné, jež v ptáka proměněna, jenž nejraději zpívá; v tomto moři Má duše byla v sebe uzavřena, že žádná forma zevnějšího světa víc nemohla jí býti obsažena. V mou obraznost v tom jako prška slétá na kříži člověk pyšný, pohrdavý, tak umřel též, kol něho lidí četa: Tož s Estherou Assverus plný slávy a s nimi Mardocheus, který v činu i v řeči vždy byl sluha boží pravý. A obraz ten tak rozplýval se v stínu, jak zjevil se, jak bublina splask’ zase, když voda zmizí, v jejímž byla klínu. V mém vidění pak dívka zjevila se. „Proč, královno, jsi v hněvu smrt si dala?“ A bolestný pláč kvílel v jejím hlase. „Bych byla já, tys na smrt pospíchala, teď Lavinii ztratila’s, já zbyla, bych nad tvým dřív, než cizím pádem lkala.“ — Jak zavřené když oči oslnila zář nová, spánek vyplašen se láme a škube, nežli zmizí jeho síla: Tak zjeveni mé zmizelo v tmě samé před světlem, jež mi šlehlo právě v líce, tak silné, jaké sotva v žití známe. Kde jsem, mé oči zřely, pátrajíce, v tom zazněl hlas k nám: „Tady vstupuje se!“ Po jiném já už neptal jsem se více. A mocná touha rázem ve mně hne se, bych toho zřel, jenž mluvil, a tak žárná, že vyplnění jen jí úkoj nese. Leč slunce zář jak bije v zrak nám parná, že jeho obraz tím nám zahaluje, tak zhasla síla má, zde byla marná. „Duch nebeský to jest, jenž ukazuje bez každé prosby cestu naší mdlobě a v světlo vlastní své se utajuje, Nám pomáhá, jak každý z nás sám sobě; kdo nouzi zří a čeká na prošení, na odmítnutí již se chystá v zlobě. Nuž za ním obraťme krok bez prodlení a hleďme stoupat dřív, než tma se schýlí; pak nešlo by to do dne navrácení.“ — Tak vůdce děl a my jsme obrátili své kroky k blízkým schodům bez váhání. Leč sotva na prvním mé kroky byly, Já cítil v obličeji náhle vání slyšel tepot křídel, hlas: Beati, pacifici, bez hněvu zlého vzplání. A noci háv již ukryl černošatý (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
