Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
V té hodině, kdy nemůže žár denní jsa Zemí neb Saturnem schlazen, více chlad luny zahřát a kdy v roztoužení Ku vzchodu geomanti zírajíce zří „velké štěstí“ před svítáním pláti, na cestách, od nichž noc odvrací líce: Já v snění koktavou zřel ženu státi a šilhavou, noh křivých, chromých hnátů, ve tváři bledou, strach se podívati! Já na ni zřel a jako slunce zlatu nám nocí ztuhlým vrací se zdroj síly, tak její jazyk mým pohledem v chvatu Se rozvázal, i zvedla se za chvíli a zbarvila tvář znetvořenou v svěží, jak přát jen můž’ si lásky pohled milý. A volný jazyk její jak chce běží, a zpívat začla dojemně a snivě, že odvrátit sluch doved’ bych jen stěží. — „Já sladká Sirena jsem,“ pěla tklivě, „jež plavce v moři širém k sobě láká, a kdo mne slyší, poslouchá mne chtivě. Mnou Odyssea cesta křivolaká se pomátla, blah na vždy se mnou jesti, kdo upoutat se dá mou písní ptáka.“ — A neumlkla ještě, k mému štěstí se rychle panna objevila svatá, jež onu chtěla zahanbit a splésti. „Ó Virgile! tak lkala hněvem vzňata, kdo je ta žena?“ — a on bez prodlení zrak na tu svatou upřel a blíž chvátá. A tato druhou chytla, v okamžení šat strhnouc její břich mi ukázala, ten smrděl tak, že puch mé přerval snění. Zrak odvrátil jsem. „Třikrát zavolala tě ústa má, vstaň!“ Virgil pravil, „kolem hleď, kde by brána před námi již stála!“ Já zvedl se, den rozléval se dolem a všemi kruhy této hory svaté; za sebou slunce, šli jsme dál tím polem. Já kráčel za ním dumou čelo jaté, jak myšlénky kdo nésti musí tíži, své tělo v půl oblouku mostu spjaté. V tom slyšel jsem: „Zde ku vchodu se blíží vám kroky!“ hlasem jemným tak a sladkým, jenž nikdy v žití v sluch se nám nesníží. A křídlem jako labuť bílým, hladkým, ten, který mluvil, označoval dráhu skal tvrdých průsmykem, pak letem krátkým Vzpjav křídla ovíval nás na tom prahu: „Jak šťastni jsou, děl, kteří v smutku lkají, ten smutek podá útěchy jim vláhu!“ — „Proč zraky tvé se k zemi upírají, co chceš?“ můj vůdce svážnou začal lící, jak od Anděla výš jdem po skal kraji. — „Že nohou kráčím tak se zdráhající, jest novým viděním, jež ve mně vstává, že nelze mi se myšlénky naň zříci.“ — — „Zřel’s onu babu, (on mi v odvet dává), pro kterou nad námi se slzy roní? Zřel’s, od ní jak se člověk odpoutává? Měj dosti! Ať tvá pata v půdu zvoní a oči tvé se pouze ku vnadidlu, jež vodí věčný král v sfér kruhu, kloní!“ — Jak sokol, nejdřív na své spáry k bidlu jenž dívá se, pak na hlas sokolníka se vzpne, že tamo láká jej pud k jídlu: Já učinil a noha má se smýká, kde rozpoltěná skála průchod přeje, tak daleko, až její kruh kde vzniká. Nad pátým kruhem co se krok můj chvěje, lid na zemi zřím, kterak v pláči leží a řadou tváře své do země reje. Lne k dlažbě (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
