Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
Co svěží listí zrak můj pronikavý tak pronikal, jak dělati má v zvyku, kdo s ptáků chytáním svůj život tráví, Jenž víc než otec byl mi, pravil v mžiku: — „Pojď synu, čas, jenž uložen jest k pouti, nám dlužno strávit v lepších věcí cviku. —“ Já spěchal zrak i krok svůj pozvednouti za mudrci, již spolu hovořili, že jsem moh’ lehce za nimi se hnouti. V tom slyším hlasy, zpívají a kvílí: Mé rty, ó Pane! tak tklivými zvuky, že ples i bolest srdce mé hned sdílí. — „Ó sladký otče, jakých duchů pluky to lkají?“ děl jsem. Pravil: — „To jsou stíny, jdou rozvázat své uzly a své muky. —“ A jako cestou poutníci když jiný neznámý potkají lid, naň jen plaší se ohlédnou, však dál krok nutí líný: Rychlejší poutí stíhal zde pouť naši dav zbožných duší, v chvatu mih’ se kolem, zřel mlčky na nás, v očích jejich straší Tma z hlubých děr, a tvář rozryta bolem tak bledá a tak zhublá, dle jich kosti tvar měla kůže v obličeji holém. Tak nezmořen byl hladu ukrutností na kostru Erisichthon v oné době, kdy nejvíc bál se jeho divokostí. „Hle, město ztrativše,“ já pravil k sobě, „tak Jerusalemští as vyhlíželi, když Marje v děcko zobák zatla.“ — V mdlobě Jak bez kamenů prsteny tak zely jim důlky oční, a kdo v lidské tváři čtou omo, zde by M až příliš zřeli. Kdo uvěřit by moh’, že touhou daří tak nesmírnou je vůně této vody a vůně jablek? V duši mé se sváří Mé myšlénky, nemohou dojít shody, proč zhublé tak jsou s šupinatou kůží ty ubožáků odsouzené rody? Tu obrátí se jeden stín, se vzmuží, z děr hlavy upře na mne zrak a křičí: „— Ach, jaká milost ke mně se to druží!? —“ Já nepoznal bych jeho tahy, líčí však jeho hlas, co v jeho obličeji trest těžký jemu pustoší a ničí. Tou jiskrou opět vzplály zřetelněji mé vzpomínky na znetvořené tahy, zřím oči Foresa jak na mně tkvějí. — „Kéž hnusný svrab můj nezleká tě záhy, jenž moji kůži suchým strupem bělí, ni bez masa že kostroun jsem tu nahý, By tvoje rety pravdy zvěst mi děly, o tobě, duších, s nimiž krok tvůj kráčí, kéž hovor tvůj to všecko se mnou sdělí!“ — — „Tvou tvář, pro mrtvou truchlil jsem již v pláči, (já odvětil), když zřím tak zohavenou, to neméně mne k naříkání tlačí. Mou k řeči nenuť duši udivenou, mluv ty, kdo svlíká vás jak stromy zima, jak mluvit, když mám mysl přeplněnou? —“ I pravil: „Poslyš, radou věčnou dřímá za námi v stromu, v zřídlu síla divá, jež tráví mne a divuplně jímá. A celý zástup, jenž tu v pláči zpívá, ten v hladu, v žízni hledá posvěcení, neb hltavost dřív týrala jej (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky