Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Jak sedmihvězdí to prvního nebe, bez východu jež svítí, bez západu a vyjma vinou, mhou neskrývá sebe, A každému zde věrnou dává radu, by povinnosti dbal, jak ve vln víru tam řídí hvězda u kormidla vládu, Se zastavilo; dav ten, v srdci víru, jenž kráčel mezi ním a Nohem spolu, se k vozu obrátil co k svému míru. A jeden z nich jak s nebe poslán dolů, „Veni sponsa de Libano“ tak v pění po třikrát zvolal, za ním všickni v kolu. Jak svatí při andělské trouby znění se náhle vztyčí každý ve své skrýši, jich nový hlas se v allelujah změní: Na božském voze pozvedlo se k výši sto jiných hned ad vocem tanti senis tož sluhů, poslů z ráje věčných říší. I zpívali: „Benedictus qui venis“ a do kola kol házejíce kvítí: „Manibus o date lilia plenis!“ Já viděl již, co mladý den se nítí, jak strana východní plá v růží roji a nebe jasnou veselostí svítí A Slunce tvář se zvedá ve závoji, že moh’ jsem dlouho v páry jemné řase naň upírati zřítelnici svoji. Pod mrakem květin, jichž déšť rozlétá se z andělských rukou stále svěží, nový výš stoupá, a klesaje rozprchá se. V závoji bílém, věnec olivový na skráni, v plášti zeleném zřím paní, jak oheň háv ji šatil purpurový. Můj duch, jenž v teskném žití putování tak dlouhý čas se bez ní v temno řítil a nezachvěl se v sladkém omdlévání, Ač její tvář svým okem nezachytil, přec tajnou silou, která z ní se lila, zas nesmírnou moc staré lásky cítil. Jak oči moje tato jala síla, tak mohutná, jež, sotva z dětství šatů jsem vykročil, mé srdce poranila, Já s úctou v levo obrátil se v chvatu, s tou úctou, s kterou k matce běží dítě, když bojí se, neb žal má nebo ztrátu, Bych Virgilu řek’: „Drachmu krve stěží bys našel ve mně, jež se nezachvěla, tak staré lásky žár zas cítím svěží.“ Však darmo kolem zřítelnice zřela, mne Virgil opustil, nejsladší, drahý, ten, jemuž vzdala se má duše celá. Vše, pramáti co ztratila tak záhy, nic nezmohlo, zas v slzách moje líce, již dříve pozbavené slzí vláhy. — „Ó Dante! Virgila že nemáš více, to neplač, pro meč jiný nechť se rodí slz proudy a tvé rosí zřítelnice! —“ Jak admirála, jenž na přídě lodi a hned na zadku pozorně se dívá a ku práci lid povzbuzuje chodí, Na levém kraji vozu co zaznívá zvuk jména mého (nutností jen hnaný jsem psal je čtenáři!), kde květů splývá Déšť, ženu vidím státi, nad ní stkaný ten oblak z květů andělských, ta oči mně obrací vstříc z druhé břehu strany, Leč tak, pro závoj, který se jí točí se skrání, Minervy spjat listím celý, že moje oko nezcela ji zočí. Cos pyšně královského v sobě měly posuňky její, jak ten, který líčí jen chladnost řeči tlumí příval vřelý. — „Jen na mně hleď, zříš ovšem (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
