Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv třináctý

 Teď představ si, kdo toužíš pochopiti,
 co viděl jsem tu, a při řečí mojí
 jak pevná skála hleď to v mysli míti.
 
 Hvězd patnáct, jež se různě nebem pojí,
 mu dodávají takový lesk svěží,
 že hustý vzduch proniknou září svojí;
 
 Vůz představ si, jenž v klínu nebes leží,
 ať den ať noc tam svoji záři leje,
 a nezmizí, voj ať si kam chce běží;
 
 Nechť rohu ústí před tebou se skvěje;
 jenž začíná, kde osa končí v kolu,
 kol které první sféra v rej svůj spěje;
 
 V dvě koruny si všecky představ spolu
 a jaké Minosa dceř učinila,
 když smrti dech juž ucítila v bolu;
 
 Zář obou v sobě aby zasvítila
 a obě tak se kolem otáčely,
 v před jedna, druhá v sled by zabočila,
 
 Pak budeš stín as míti pouze ztmělý,
 pravého zhvězdění druhého víru,
 jímž kol bodu, kde stál jsem, nyní spěly.
 
 Ta rychlost našich představ předčí míru,
 jak nejprudšího nebe otáčení
 spád Chiany, která se plíží v míru.
 
 Na místo Baccha neb Paeana pění
 tří Osob božská přirozenost zněla,
 a v jedné z tří jest s lidskou ve spojení.
 
 Juž míra tance, zpěvu došla zcela
 a k nám se svatá obrátila světla,
 od péče k péči šťastná pouť jich spěla.
 
 Jich mlčení (je svorná zář v rej pletla)
 to světlo přerušilo, jehož zvěstí
 řeč o chuďasu božím ke mně sletla:
 
 — „Slyš, jeden snop když vymlácený jesti
 a zrní čisté v sýpce, láska svatá
 hned jiný mlátit nutí v moje štěstí.
 
 Mníš, v prsa, z kterých kosť ta byla vzata,
 jež zázrakem se stala krásnou ženou,
 pro jejíž chuť svět stihla taká ztráta,
 
 A rovněž v hruď tak kopím probodenou,
 že hříchů všech je miska vyrovnána
 před tím i potom vinou usmířenou.
 
 Že světla byla taká spousta hnána,
 co lidské přírodě snést dovoleno,
 tou Silou, již jim žití schopnost dána:
 
 Tož divíš se, co výš mnou pověděno,
 když děl jsem, nového že nemá sobě
 to dobro v pátém světle uzavřeno.
 
 Teď oči otevři, co řeknu tobě,
 a uzříš, jako kruh se k středu hodí,
 má řeč s tvou vírou že jsou v shodě obě,
 
 Co neumře i co se pro smrt rodí,
 jak odlesk idey té zříš se chvěti,
 již pouze z lásky nebeský Pán plodí.
 
 Neb živé Světlo, ze Světla jež letí,
 se od něho, věř, oddělí tak málo,
 jak Láska, která v svazku tom je třetí.
 
 Své paprsky svou dobrotou jen spjalo
 jak ve zrcadlech v nebi devaterém,
 ač věčně v sobě jedno pozůstalo.
 
 A klesá takto zvolna k stupni, v kterém
 až ku posledním schopnostem se žene,
 a nahodilé tvoří tímto směrem;
 
 Zvu takto všecky věci narozené,
 jež nebe kroužíc volá ku životu,
 ať semenem již nebo bez semene.
 
 Vosk jich a kdo jej taví na hodnotu
 se stejnou neváží, tož pozaskvívá
 se víc neb míň duch tvůrčí skrze hmotu,
 
 Na stromu téhož druhu rovněž bývá
 žeň různá lepších a hned horších plodů,
 z vás (...)
(......)