Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv devatenáctý

 Tak s křídly přede mnou stál rozpjatými
 ten krásný obraz, který v sladkém plese
 ty svorné duše činil blaženými.
 
 Jak rubín každá, který zažehne se,
 zář slunce ohněm v nich tak mocně plála,
 až odleskem se v mojím oku třese.
 
 Co třeba nyní, aby ruka psala,
 hlas neřek’, inkoust k tomu nedostačil,
 ba obraznost to nikdy nepojala.
 
 Neb svatý zobák ptáka mluvit ráčil
 a v hlase Já a Můj jsem slyšel zníti,
 kde smysl My a Náš by říci značil.
 
 Děl: „Milosrdný že jsem byl v svém žití
 a spravedlivý, přišel jsem v tu slávu,
 již ani touhou nelze převýšiti.
 
 A upomínku zanechal jsem v davu,
 že lidé vůle zlé mne přece chválí,
 ač nesledují při tom mého mravu.“ —
 
 Tak z mnoha uhlů, jež se ohněm pálí,
 zář jedna sálá, jak mi z toho světla
 těch duší lásky jeden zvuk se valí.
 
 Dím: — „Květy věčné, v kterých stále kvetla
 a kvete radost, z nichž jen jedna vůně
 na místě vůní všech vás ke mně letla,
 
 Ó vyplňte mi, po čem srdce stůně,
 to prázdno, jež mne dlouho trápí hlady,
 chléb pro něž nenašel jsem v světa lůně!
 
 Vím dobře, božská Spravedlnost tady
 když jiné říše zrcadly si dělá,
 též vám bez šláře ukáže své vnady.
 
 Vy víte, kterak mysl má jest bdělá
 ku naslouchání, znáte pochybnosti,
 kterými záhy sestár’ jsem tak zcela.“ —
 
 Jak sokol když se čepičky své zhostí,
 hne hlavou, křídly v potlesk sobě tluče,
 chtě ukázat se v svoji spanilosti:
 
 Tak onen obraz zřel jsem, dělat ruče,
 jenž z pochval božské milosti byl spjatý,
 tož písní, již zná rajský host jen, zvuče.
 
 A začal: — „Ten na mezi světa svatý
 jenž točil kružidlem, tam rozeznával
 ruch žití zjevný všem i nepojatý,
 
 Tak vtisknouti své síly nemoh’ nával
 do vesmíru, by nezůstalo déle
 nedostižné slovo, jež tu dával.
 
 A důkaz toho, první v pýše smělé
 jenž nejvyšší byl tenkrát ze všech tvorů,
 že světla nečekal, pad, zkrušen cele.
 
 Tak menší každá bytost beze sporů,
 jak vidíš, jesti vasa dobra malá,
 jež, sobě mírou, nemá jinde vzorů.
 
 Tož musí vaše patření, jež sálá,
 jen toho ducha jeden paprsk býti,
 kterého, plnit vše, jest péče stálá,
 
 Dle vlastní bytnosti přec tak nesvítí,
 by všeho stvořeného za hranicí
 svůj pravý původ mohlo cele zříti.
 
 Tak světa vašeho zrak pátrající
 jen tak se v božskou spravedlnost noří,
 jak lidské oko v moře tůň se tmící;
 
 Dno u břehu to stihne, ne však v moři,
 kde není břehů, přec dno tam se skrývá
 a hloubka nad ním pouze závoj tvoří.
 
 A není světla nad to, které splývá
 k nám z jasu, jenž se nikdy nezakalí,
 vše jiné tma, stín těla a jed bývá.
 
 Víc závoj tobě dál se neodhalí,
 jenž ukrýval ti spravedlnost živou,
 v otázkách po němž byl jsi neustálý.
 
 Ty řekneš: Ind kde vlnou teče divou,
 se zrodil člověk, nikdo neřek’ jemu
 o Kristu, aniž psal, a cestou křivou
 
 On v žití nejde a zákonu všemu
 vždy vyhoví, kam rozum najde cestu,
 on v žití, v řeči nedá místa zlému;
 
 A bez viny když zemře (...)
(......)