Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Jak v skrytu milých snětí odpočívá pták ve hnízdu svých sladkých mláďat dlouhou a celou noc, jež věci vše nám skrývá, By uzřel je, se těší milou touhou, a slídil kolem jejich po potravě, ta trudná péče je mu slastí pouhou, Na hrotu větve sedí nedočkavě, čas předbíhá, po slunci ohlédá se a zrakem visí jitra na záplavě: Tak vzpřímena má paní v celé kráse své stála, dívajíc se v onu stranu, kde slunce menším spěchem kroužit zdá se. Mně, v úvahu když zřím ji zahloubánu, jak tomu bylo, který sice kojí se nadějí, ač jiné měl v svém plánu. A dlouho netrvalo ono dvojí, já myslím čekání a myslím zření, an nebe zvolna celé v jasu stojí. A Bice děla: „V tomto okamžení, viz triumf Krista, viz tento plod zžatý z té sféry víření, v tom shromáždění. —“ A její obličej plál celý vzňatý a oči plné veselosti měla, že nepopíše duch je žasem jatý. Jak v nocích úplňku Trivia skvělá se v kruhu věčných nymf zářící směje, hloub nebes jimiž malovaná celá, Na tisíci lamp Slunce že se skvěje, jež zažíhá je, zřel jsem; stejně v žití tak se sluncem a hvězdami se děje. A živým světlem prokmitá a svítí tak mocným jasem blýskající látka, že, nesnesa ji, musil jsem tvář skrýti. Ó Bice, průvodkyně drahá, sladká…! A ona ke mně: „Teď, co tebe zmahá, jest síla, proti níž vše síla vratká. Zde Moudrost je a Moc a z nich tu sahá most, který spojil nebesa a zemi, po čemž tak dlouhá v lidstvu byla snaha.“ Jak oheň, který roste ručejemi, mrak prolomí a že má místa málo, dští na zem proti zvyku svému, němý. Ze sebe vyšel duch můj, cítil, vzplálo v něm nové síly vření při tom kvasu, tož nemůž’ vzpomenout si, co se stalo. — „Teď oči otevři a viz mou krásu, neb uzřels věci takové, že snésti tvůj může zrak můj úsměv plný jasu! —“ Jak tomu, kdo sen zapomene, jesti, když vzbudí se a nadarmo se snaží snu obraz nazpět v paměť sobě vésti: Tak v ucho mé to povzbuzení vráží, tak vážné, díků hodné, dlouhým věkem je časy z dějin knihy nevymaží. By jazyky nejkrasším zněly vděkem, jež Polyhymnie a sestry její svým nejsladším kdys krmívaly mlékem, Mně k pomoci, když onen úsměv pěji, díl tisící by pravdy nedosáhly, jas vylíčit, jenž v tom plál obličeji. Tak vylíčiti ten Ráj neobsáhlý, má svatá píseň dělat musí skoky, jak ten, kdo vidí cesty konec náhlý. Kdo uváží však cíl můj převysoký a břemene tíž, ten nebude láti, že pod ním smrtelné se chvějí boky. To není řeka, kterou mohou bráti se lehké člunky, již hrot lodě dělí, ni plavci, jenž chtí sebe zachovati. — „Můj obličej (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
