Hans Christian Andersen
překlad: Bedřich Peška, Josef Mikuláš Boleslavský

SNĚHOVÁ KRÁLOVNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Příběh čtvrtý.
O princi a princezně

Gerda byla opět unavená, že si odpočinouti musila. — Tu skokem po sněhu přiběhla vrána až tam, kde Gerda se posadila. Vrána dlouho tiše stála, dívajíc se na děvče a kývala hlavou: „Kvá — kvá! Dobré ráno! dobré ráno!“ Líbeznějším hlasem vrána k holce promluviti nemohla, ale poněvadž s ní dobře mínila, tázala se, kam tak sama do šírého světa se odebírá. Ubohá Gerda otázce dobře porozuměla a poznávala hluboký smysl dvou kratičkých slov „tak sama“. I vypravovala vráně všechny příběhy svého života a tázala se ji, viděla-li někde mládenečka Kaje.

Kavka povážlivě hlavou kývajíc, pravila: „Možná, možná!“

„Jak že? Že možná?“ vykřikla Gerda radostí a byla by vránu hubičkováním udusila.

„Buď rozumná! buď rozumná!“ řekla kavka. „Trvám, trvám, že to byl chlapec Kaj; avšak možná — možná, že pro princeznu na tebe zapomíná.“

„Je tedy u princezny?“ tázala se Gerda.

„Slyš, milá!“ odpověděla kavka. „Ale s tebou mluviti je věc velmi těžká. Umíš-li pak latinsky jako já? Kvá — kvá! Pak snadněji mně porozumíš.“

„Neumím,“ odpověděla Gerda, „tomu jsem se neučila; ale moje babička umí latinu, a mnohému často latinu dává. Škoda, že jsem se jí nenaučila!“

„Není škoda žádná,“ pravila kavka. „Budu tedy vypravovati, jak dovedu.“ — A vrána, co věděla, vypravovala dále.

„V tomto slavném království, jež obýváme, žila někdy princezna chytrá a rozumná nad všechny kozly a vrány. Však čítávala všechny noviny a všecky zase zapomínala a proto mohla býti tak chytrá a rozumná. — Onehdy — praví se o ní — sedíc na svém trůně, zpoměla si na píseň a dala se do zpívání: „Proč bych já se za muž nevdala“. Tak ta píseň začíná. Ta píseň je velmi rozumná — pravila princezna — a chtěla se mermomocí vdávat. Ale její pan manžel měl uměti mluvit a neměl býti pouhým panákem a hrát sobě na velikého pána; to prý je — říkávala — věc velmi směšná. I dala k sobě svolati všechny své dvořánky a komorné panny a tyto, uslyševše, co princezna v úmyslu má, nad míru se zaradovaly a jedním hlasem volaly: „Dobrá, dobrá! To jsem i já v úmyslu měla.“ — Můžeš tomu celou víru dát, že tomu tak jest“ — dokládala vrána, — „neboť mám v zámku svého ženicha, ochočelého mužička a od něho všechny zprávy dostávám — kvá kvá!“

Samo sebou se vyrozumívá, že ochočelý ženich nebyl nikdo jiný než havran; neboť vrána podle vrány sedá a rovný rovného si hledá.

„Druhý den ráno vyšly noviny s červenými okrasami ze srdcí a z písmen jména kněžnina. I stálo v novinách červeně na bílém, že z mladých mužův každému, kdokoli k tomu stav i postavu má, na vůli ponecháno, přijíti do zámku a promluviti s princeznou, a kdo z nich tak dobře jako doma dovede mluviti řečí nejpěknější, toho že si princezna vezme. Ano, ano, tak se stalo. Můžeš mi na slovo věřit,“ pravila vrána a vykládala dále. „I přihnalo se na zámek mladíkův množství veliké, že nastala veliká běhanice a tlačenice — ale ani první ani druhý den nikomu štěstí nepřálo. Kdož tam šli, všickni dovedli mluviti, pokud byli na (...)

(......)