Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BRONZOVÝ KANEC
PŘÍBĚH

 

 

V městě Florencii, nedaleko náměstí piana del granduca je krátká příčná ulička, které se, myslím, říká porta rossa. A v ní, před jakýmsi bazarem, kde prodávají zeleninu, stojí krásně umělecky provedená socha, bronzový kanec. Svěží, čistá voda vytéká z huby zvířete, které je stářím už černé a zelené. Jenom rypák se mu blyští, jako by byl hladce vyleštěný. Však jej také uhladily děti a žebráci, kteří jej berou do ruky, chtějí-li se napít vody, a ústa přiloží k hubě zvířete. Je to pěkný obrázek, když tak sochu dokonalých tvarů objímá hezký, polonahý klučina, a pije svěžími ústy z kančího rypáku.

Každý, kdo Florencii navštíví, lehce najde toto místo, stačí jenom zeptat se prvního žebráka, kterého potká, na bronzového kance, a jistě jej nalezne.

Byl pozdní zimní večer, hory pokrýval sníh. Svítil však měsíc, a měsíčná záře v Itálii osvětluje zemi tak, že je tam světlo jako za šerého zimního dne u nás na severu. Ještě větší, protože vzduch člověka osvěžuje, zatím co na severu nás tlačí chladná šedá mlha jako olověná tíže k zemi, k té studené a mokré zemi, která jednou bude tížit i naši rakev.

V zámecké zahradě vévodově, pod střechou pinií, kde v zimní době rozkvétají tisíce růží, seděl po celý den malý otrhaný chlapec. Mohl být obrazem Itálie, tak byl hezký, tak se stále smál a přesto tolik strádal. Byl hladový a žíznivý, nikdo mu nedal ani groš, a když se setmělo a zahrada se zavírala, odehnal ho vrátný pryč. Dlouho zamyšleně stál na mostě přes řeku Arno a díval se na hvězdy, třpytící se v zrcadle vodní hladiny mezi ním a nádherným mramorovým mostem della Trinita.

Pak se dal k soše kance, napůl u ní poklekl, pažemi ji objal kolem krku, přitiskl malá ústa k blyštivému rypáku a hltal velkými doušky svěží vodu. Vedle leželo několik lupenů salátu a trochu kaštanů, to byla jeho večeře. Na ulici nebylo človíčka, hoch tam byl docela sám. Posadil se kanci na hřbet, naklonil se dopředu, takže jeho malá kudrnatá hlava odpočívala na hlavě zvířete, a než se nadál, usnul.

Když nastala půlnoc, kanec se pohnul, a chlapec slyšel, že docela zřetelně povídá: „Chlapče, pevně se drž, protože teď poběžím!“ a rozběhl se i s ním – byla to neobvyklá jízda. Nejprve se octli na piana del granduca a kovový kůň, na němž sedí socha vévodova, hlasitě zařičel. Pestré znaky na staré radnici svítily jako průhledné obrazy a Michelangelův David napínal svůj prak. Jaký tady nastal zvláštní život! Kovová sousoší s Perseem a s Únosem Sabinek vypadala až příliš živě, nádherným, opuštěným náměstím se ozval smrtelný výkřik.

U paláce degli Uffizi, v arkádách, kde se za doby postu scházela šlechta k radovánkám karnevalu, se bronzový kanec zastavil.

„Pevně se drž!“ napomínal chlapce, „protože teď poběžím do schodů.“ Klučina dosud ani nemukl, jednak se třásl, jednak měl pocit blaha.

Vešli do dlouhé galerie, kterou chlapec dobře znal, neboť tam byl již dříve. Stěny se honosily malbami, stály tam i sochy a busty, všechno v (...)

(......)