Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STARÁ SVÍTILNA

 

 

Slyšels již příběh Staré pouliční svítilny? Není sice právě zvlášť zábavný, ale jednou se dá vždycky přece jen poslechnout. Byla to taková poctivá stará svítilna, která po mnohá a mnohá léta konala službu, a teď měla být odstraněna. Seděla poslední večer na svém stojanu a osvětlovala ulici; bylo jí jako staré baletce, která tančí poslední večer a ví, že zítra půjde do starého železa. Svítilna se děsila zítřka, neboť věděla, že se zítra dostane nejdříve na radnici a že si ji tam prohlédne šestatřicet „otců města“, aby viděli, zda je k potřebě nebo není k potřebě. Rozhodne se tam, mají-li ji poslat někam na most, aby svítila tam, nebo někam ven do továrny; možná, že půjde rovnou ke kovolijci a tam ji přetaví. Mohlo by se pak sice z ní stát ledacos, ale trápila ji nejistota, zda si v tom případě podrží vzpomínku na to, že byla kdysi pouliční svítilnou. – Ale nechť to s ní dopadne tak nebo onak, bude se musit rozloučit s lampářem a s jeho ženou, které pokládala doslova za svou rodinu. Stala se svítilnou, když on se stal lampářem. Jeho žena se tehdy pokládala za příliš vznešenou; jen když šla kolem svítilny večer, podívala se po ní, ale ve dne nikdy. Teď naproti tomu, v posledních letech, když již všichni tři zestárli, lampář, jeho žena i svítilna, lampářova žena ji také ošetřovávala, čistila ji a nalévala do ní oleje. Lampářovi byli poctiví lidé, neošidili ji ani o kapičku oleje. Dnes stojí již poslední den na ulici a zítra půjde na radnici – to byly dvě chmurné myšlenky staré svítilny: můžete si pomyslit, jak hořela! Ale táhly jí hlavou i jiné myšlenky. Vždyť toho v životě tolik viděla, tolik lidem osvětlila – možná že stejně mnoho, jako těch šestatřicet „otců města“; ale nemluvila o tom, protože byla stará, počestná svítilna, která nechtěla nikoho urazit, a zejména už ne své nadřízené. Pamatovala velmi mnoho a občas se rozhořela, vzplanula, jako by měla pocit: „Ba, také na mne vzpomínají! Třeba ten hezký mladý muž – inu, je to už hezká řádka let! Přišel s dopisem, byl na růžovém papíře, jemném, jemňoučkém, a se zlatou ořízkou – byl psán krásně, ženskou rukou. Mladý muž jej četl dvakrát, políbil jej a vzhlédl ke mně očima, které říkaly: ‚Jsem nejšťastnější člověk na světě!‘ Ba, jen on a já jsme věděli, co stojí psáno v tom prvém dopise od jeho znejmilejší! – Vzpomínám si také na jiné oči, podivno, jaké je možno v myšlenkách dělat skoky! Naší ulicí šel nádherný pohřeb; v rakvi na plyšovém pohřebním voze ležela mladá krásná žena, byla tam spousta květů a věnců a planulo plno pochodní – že jsem se zcela ztrácela. Chodník byl plničký lidí, šli všichni s pohřebním průvodem, ale když pochodně zmizely z dohledu a já jsem se zase rozhlédla, stál dosud u mého stojanu kdosi a plakal; nikdy nezapomenu na ty smutné oči, zírající do mne!“ – Tak táhla spousta vzpomínek starou pouliční svítilnou, svítící toho večera naposledy. Stráž při střídání vidí svého nástupce a může mu říci několik slov, avšak svítilna svého (...)

(......)