Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STÍN

 

 

V horkých krajích dovede slunce pálit! Lidé jsou tam snědí, jako z mahagonu; a v nejžhavějších krajích se opálí až na černochy. Ale učenec z chladné severní země přijel jen do horkých krajů; myslil si, že se tam bude moci pohybovat jako doma, ale brzy si to odvykl. Jako všichni rozumní lidé musil se zdržovat přes den v domě. Okenice i dveře zůstávaly po celý den zavřené; vypadalo to, jako by celý dům spal nebo jako by nebyl nikdo doma. Úzká ulice s vysokými domy, v níž bydlil, byla k tomu postavena tak, že tam slunce svítilo od rána do večera – opravdu, nebylo možno tam vydržet! Učenec z chladných krajů byl mladý muž a moudrý muž. Měl pocit, že sedí v žhavé peci. Tratil se, velmi zhubl, i jeho stín se scvrkl; byl menší než doma na severu, také on se na slunci tratil. – Ožili teprve navečer, když slunce zapadlo.

Bylo opravdu zábavné sledovat to: jakmile přinesli do světnice světlo, natáhl se stín vysoko po stěně, ba docela až na strop – tak nesmírně se rozrostl: musil se jaksepatří protáhnout, aby nabral sil! Učenec vycházel protáhnout se ven na balkon, a když se objevovaly v krásném, čirém vzduchu hvězdy, zdálo se mu, že se probírá opravdu zase k životu. Na všechny balkony v ulici – a v teplých krajích je balkon u každého okna – vycházeli lidé, protože na vzduch musí každý, i když je zvyklý být jako z mahagonu! Život se pak rozproudil nahoře i dole. Ševci i krejčí, prostě všichni lidé se vystěhovali na ulici; vynesli si tam stoly a židle, hořela tam světla – na tisíc světel tam hořelo; jedni hovořili, druzí zpívali, lidé se procházeli, vozy jezdily a osli klusali „cingylingy“, neboť měli rolničky. Mrtví byli pochováváni za zpěvu žalmů, uličníci vypalovali prskavky a kostelní zvony vyzváněly – na ulici bylo opravdu živo. Jen jediný dům, stojící naproti stavení, v němž bydlil cizí učenec, byl naprosto tichý. A přece tam zřejmě někdo bydlil, neboť na balkoně byly květiny a v tom slunečním žáru krásně rostly, a to by byly bez zalévání nemohly, proto je musil někdo zalévat: zřejmě tam tedy někdo bydlil. Také dveře na balkon bývaly večer otevřené, ale uvnitř bylo tma, alespoň v přední místnosti; z hloubi domu však znívala hudba. Cizímu učenci se zdála jedinečně krásná, ale možná, že si to jen namlouval, protože jemu se zdálo v těch teplých krajích všechno jedinečné – jen kdyby nebylo bývalo toho slunce! Učencův domácí říkal, že neví, kdo má protější dům pronajatý, není tam nikoho vidět. A pokud jde o hudbu, mínil, že je hrozně nudná. „Zní to, jako by někdo cvičil skladbu, s kterou si neví rady, a stále proto hraje jedno a totéž. ‚Však já to dokáži!‘ říká si zřejmě, ale nedaří se mu to, ať hraje sebedéle.“

Jedné noci se cizí učenec probudil. Spal při otevřených dveřích; jejich záclona se větrem nadzdvihla a učenci se zdálo, že se z protějšího balkonu line podivný jas – všechny květiny zářily jako plameny nejnádhernějších barev a uprostřed nich stála útlá, krásná mladá žena: zdálo se, jako by i ona zářila. Učence ta (...)

(......)