Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠŤASTNÁ RODINA

 

 

Největší zelený list u nás je jistě lopuchový list; přidrží-li si jej někdo na břiše, vypadá skoro jako zástěra, a když si jej dá na hlavu, poslouží mu v dešti skoro zrovna tak dobře jako deštník, právě proto, že je tak hrozně veliký. Lopucha neroste nikdy sama, kde roste jedna, tam jich roste zároveň víc, to je přímo skvělé, a zejména pro šneky. Velcí bílí šneci, které vznešení lidé v dávných dobách jedli s omáčkou, jako my dnes jíme maso, ti jim chutnali! Pochvalovali si, jaké to je dobré jídlo, protože se domnívali, že mají výbornou chuť. Tak tihle šneci se živili lopuchovými listy, a proto lidé také tenkrát lopuchy sázeli.

Tak také bylo jedno staré panské sídlo, kde už nejedli šneky, ti už docela vymřeli, ale lopuchy nevymřely, ty se rozrůstaly po všech cestičkách a záhonech, že nikdo nevěděl, jak se jich zbavit. Byl to učiněný lopuchový les, tu a tam bylo vidět také jabloň nebo švestku, ale jinak by si byl nikdo nepomyslil, že tam kdysi bývala zahrada. Všechno to byla jenom samá lopucha. – A tam také přebývali dva poslední, notně už staří šneci.

Sami nevěděli, jak jsou vlastně staří, ale dobře se pamatovali, že jich bývalo mnohem víc a že jsou z rodiny cizího původu a že kvůli nim tam byl celý lopuchový les vysázen. Nikdy se za jeho hranice nedostali, ale věděli, že na světě je něco, co se jmenuje panské sídlo, a tam že je uvaří, až zčernají, pak že je položí na stříbrnou mísu, ale co se stane potom, to nevěděli. Jaký to je pocit být uvařen a ležet na stříbrné míse, to si nedovedli představit, ale jistě to bylo skvělé a obzvlášť vznešené. Ani chroust, ropucha nebo žížala, kterých se na to ptali, jim nedovedli odpovědět, nikdo z nich nebyl uvařen ani neležel na stříbrné míse.

Staří bílí šneci věděli, že jsou nejvznešenější na celém světě. Lopuchový les tady byl kvůli nim a kvůli nim stálo i panské sídlo, aby je tam uvařili a položili na stříbrný podnos.

Žili teď velmi osaměle a šťastně, a protože sami neměli děti, ujali se obyčejného malého šneka, aby ho vychovali jako vlastní dítě, ale ten maličký šnek nechtěl růst, protože to přece byl obyčejný šnek. Avšak staří, zvláště šnečí matka, se domnívali, že je na něm přece jen vidět, jak přibývá na váze, a když to tedy starý šnek stále nechtěl vidět, vybídla ho, aby si sáhl šnekovi na skořápku. A starý šnek uposlechl a poznal, že matka má pravdu.

Jednoho dne hustě pršelo.

„Poslouchej, jak to na lopuchách bubnuje a duní!“ řekl starý šnek.

„A také kapky je vidět!“ povídala šnečí matka. „Voda se zrovna hrne po lodyze dolů! Uvidíš, že tu bude mokro! Jsem ráda, že máme oba svůj dobrý domeček a že také ten malý má svůj! O nás je vskutku lépe postaráno než o všechny ostatní tvory; je vidět, že my jsme na světě pány! Domek máme od narození a lopuchový les je vysázen kvůli nám! – Ráda bych věděla, jak daleko sahá a co je za ním.“

„Za ním není nic,“ povídal starý šnek. „Lepší než u nás to nemůže být nikde, a já nemám, co bych si přál.“

„Víš,“ (...)

(......)