Hans Christian Andersen
překlad: Božena Hermannová, Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová

POHÁDKY A POVÍDKY I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY

 

 

Před mnoha lety žil jeden císař, který měl tak náramně rád krásné nové šaty, že vydával všechny svoje peníze na to, aby byl pěkně nastrojen. Nestaral se o svoje vojáky, nestaral se ani o divadlo nebo o lov, staral se jen a jen o to, aby se ukazoval v nových šatech. Měl roucho pro každou denní hodinu, a tak jako se říká o králi, že je v radě, tak se tady vždycky říkalo: „Císař je v oblékárně.“

Ve velikém městě, kde císař sídlil, bylo velmi veselo, každý den tam přicházelo mnoho cizinců. Jednoho dne tam přišli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že dovedou utkat tu nejskvělejší látku, jakou si lze představit. Nejenom že prý jsou barvy a vzorek neobyčejně krásné, ale šaty, které se z té látky ušijí, mají prý tu podivuhodnou vlastnost, že jsou neviditelné každému, kdo se neosvědčí ve svém úřadě nebo je hloupý, až Bůh brání.

„To by byly přece skvělé šaty,“ myslil si císař. „Kdybych je nosil, mohl bych přijít na to, kdo se v mé říši nehodí pro úřad, který zastává; mohl bych rozeznat chytré od hloupých! Ano, tu látku mi musí hned utkat!“ – a vysázel těm dvěma podvodníkům na ruku mnoho peněz, aby začali se svou prací.

Podvodníci postavili také dva tkalcovské stavy, dělali, jako že pracují, ale na stavu neměli zhola nic. Bez dlouhého rozmýšlení si vyžádali to nejjemnější hedvábí a nejskvělejší zlato. To si strčili do vlastního váčku a pracovali na prázdných stavech dlouho do noci.

„Teď bych přece jenom rád věděl, jak daleko jsou s tou látkou!“ myslil si císař, ale bylo mu poněkud divně u srdce při pomyšlení, že ten, kdo je hloupý nebo kdo si vůbec nehledí svého úřadu, látku nemůže vidět. Byl sice přesvědčen, že sám o sebe nemusí mít žádné obavy, ale přesto chtěl napřed někoho poslat, aby se podíval, jak to s látkou vypadá. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivuhodnou sílu látka má, a všichni byli chtiví vidět, jak špatný nebo hloupý je jejich soused.

„Pošlu ke tkalcům svého starého, poctivého ministra,“ myslil si císař, „ten může nejlépe posoudit, jak látka vypadá, neboť má rozum a nikdo nezastává svůj úřad lépe než on!“ –

A tak starý poctivý ministr zašel do sálu, kde ti dva podvodníci seděli a pracovali u prázdných stavů. „Jémináčku,“ myslil si starý ministr a vykulil oči, „vždyť nic nevidím!“ Ale nahlas to neřekl.

Oba podvodníci ho poprosili, aby byl tak laskav a přistoupil blíž, a ptali se ho, jak se mu líbí krásný vzorek a nádherné barvy. Pak ukázali na prázdný stav a chudák starý ministr nepřestával kulit oči, ale nic neviděl, poněvadž tam nic nebylo. „Panebože!“ myslil si. „Že bych byl hloupý? To bych si nikdy nepomyslil, žádný člověk se to nesmí dovědět! Já že bych se nehodil pro svůj úřad? Ne, to nejde, abych řekl, že nevidím látku!“

„Nu, pročpak nic neříkáte?“ pravil jeden tkadlec.

„Ó, je to překrásná látka! Opravdu báječná!“ řekl starý ministr a díval se svými brýlemi. „Ten vzorek a ty barvy! – Ano, povím císaři, že se mi to neobyčejně líbí!“

„Nu, to nás (...)

(......)