<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jakub Arbes

ROMANETA
kompletní kniha, e-book

 

Romaneto v listech. Korespondence z let 1867-1892 - Arbes Jakub
 
 
cena původní: 159 Kč
cena: 148 Kč
Romaneto v listech. Korespondence z let 1867-1892 - Arbes Jakub
Zázračná madona, Ukřižovaná, Newtonův mozek - Arbes Jakub
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Zázračná madona, Ukřižovaná, Newtonův mozek - Arbes Jakub
Ukřižovaná - Arbes Jakub
 
 
cena původní: 245 Kč
cena: 243 Kč
Ukřižovaná - Arbes Jakub

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

SVATÝ XAVERIUS

 

Jako jest břemeno nesoucímu vždy těžší, čím déle je 
nese, tak bude také stále přibývati utrpení lidstva a 
vědomí lidské bídy, až posléze lidstvo v bolestném 
zármutku pochopí veškerou nicotu svého snažení.

Německý filosof

 

Nestarejte se více o vědu, v jejímž jméně by vás rádi 
spoutali! Úrodní tato věda musí zahynouti se světem, 
který ji zastupuje a obsluhuje, a na jejím místě vznikne 
věda nová, rozumná a živá…

Bakunin r. 1869 k mládeži ruské

 

 

Nevím sice, co bych odpověděl, kdyby mě dnes někdo vyzval, abych mu nakreslil a vymaloval růžové poupě. Ale tolik vím najisto, že bych nyní již ani pouhou konturu nedovedl, ačkoli jsem byl ještě před několika lety pokládán od mnohých, zejména od svých učitelů kreslení, za „nepopiratelný talent“.

Tenkráte naléháno na mne, abych se oddal malířství, a sice výlučně květinářství, ba jeden z učitelů mých dodával mi odvahy slovy: „Mineš se cílem života, zvolíš-li jinou dráhu!“

Minouti se cílem života! Jak hluboký to zdroj klamů, bludů a utrpení! A přece jak nesčíslný počet lidí přechází přes něj hravě a s úsměvem, aniž by zkoumal záhadný a osudný význam těchto několika slov!

Náležím k tisícům těchto lidí…

Nedbal jsem napomenutí učitelova, ba ze vzdoru, že mne chtěl někdo k něčemu nutit, oddal jsem se s horlivostí studiu věd reálních, aniž bych byl hrubě dbal, že zbyla mi neodolatelná příchylnost k malířství vůbec.

Téměř nevědomky počal jsem vedle svých studií znenáhla konati studia estetická, zejména studia o české malbě.

Nemaje příležitost k cestování, nedospěl jsem ovšem v studiích těch z příčin nasnadě ležících příliš daleko, neboť veškeré mé vědomosti bylo možno zredukovati na povrchní známost některých víceméně zdařilých rytin dle obrazů slavných mistrů, pak na známost pražské obrazárny a některých vzorných maleb v pražských chrámech.

Jaký tudíž div, že nebylo mi nepříjemno, když mne navštívil přítel a příbuzný, malíř krajinář zvučného jména, kterýž byl z Vídně výhradně jen za tím účelem zavítal do Prahy, by se zde z vlastního názoru seznámil s nejlepšími pracemi českých malířů?

Nabídnul jsem se příteli za průvodce, a již druhého dne časně zrána vydali jsme se na cestu.

Najmuvše si povoz, sjezdili jsme Prahu a navštívili tak skoro všechny chrámy a kostelíčky, o nichž jsem věděl, že nalézá se v nich nějaká důležitá malba, starobylostí nebo výtečností pozornost zasluhující.

Projezdili jsme tři dny.

Zahájivše uměleckou exkurzi v kostelíku na Vyšehradě, prohlédli jsme kostel po kostelu.

Byli jsme s výsledkem celkem nejen spokojeni, nýbrž i překvapeni.

Největším počtem obrazů v chrámech pražských jest zastoupen proslavený náš Karel Škréta; není takměř ani chrámu, v němž by nebylo buď několik, neb aspoň jeden z jeho obrazů.

Kromě prací Skřetových spatřili jsme některé obrazy od Brandla a Rainera, pak dva obrazy od nejslavnějšího malíře nizozemského Petra Pavla Rubense, dále některé malby od Cimbrechta, Cossarta, Trevisaniho, Wilmanna, Noseckého, Biesa, Haeringa, Lišky, Hessa a některých jiných.

Odpůldne třetího dne odebrali jsme se do nejbohatšího, nejnádhernějšího a nejimpozantnější ho chrámu pražského u

svatého Mikuláše na Malé Straně.

Z obrazů poutaly pozornost naši nejvíce svatý Michal od neapolského malíře Solimeny, svatá Barbora od Ludvíka Kohla, Spasitel na kříži od Škréty a vedle fresek v úplně kulaté kopuli a třech apsidách od Frant. X. Bálka nejvýtečnější dílo tohoto umělce, nalézající se po pravé straně na jednom z pobočných oltářů: umírající svatý Xaverius.

V chrámě svatomikulášském, v němž jsme skončili svou uměleckou pouť, zdrželi jsme se delší čas.

Poměrně nejdéle stáli jsme před Balkovým svatým Xaveriem.

Bylo odpoledne a sluneční paprsky vnikajíce do chrámu od jihozápadu byly příčinou, že k západu obrácený obraz nalézal se v nejlepším světle.

Dlouho díval se přítel pátravým zrakem na obraz, já stál mlčky podle přítele; posléze tento, jako by se nemohl jaksi up a matovati, otázal se:

„Byl Balko Čech?“

„Nebyl,“ dím. „Narodil se ve Vratislavi. V Praze strávil toliko poslední dobu svého života a zde také zemřel. Otec jeho byl taktéž malířem. Balko vzdělal se dle školy italské. Později přiměl vlastního svého syna, by se oddal malířství i on, a sám jej vyučoval; ale práce synovy nad malby otcovy nevynikly.“

„Již vím, již vím,“ podotknul přítel, jako by si byl teprve životopisnými daty připamatoval stanovisko, jež Balko v umění zaujímá.

„Ale cosi mne na tomto obraze přece mýlí,“ pokračoval po malé chvíli, nespouštěje z obrazu očí. „Pozoruju sice zřejmě nepatrné stopy italské školy; ale původnost koncepce a provedení vůbec nelze popříti a nepatrné reminiscence v části technické nepadají zde takměř ani na váhu. Čím déle však se na obraz dívám, tím více se mi zdá, že pozoruju na něm cosi ztuhlého v kontuře, co pozoroval jsem na obrazích malířů německých. Ba zdá se mi, jako by nebyla zde tato ztuhlost a dřevěnost nahodilá, nýbrž zúmyslná…“

Zbystřil jsem sice svou pozornost při dívání se na obraz; ale

nezkušené oko mé nevypátralo pranic zvláště nápadného.

Pronesl jsem tedy své vlastní mínění v tomto smyslu; leč přítel, jehož oko bylo daleko zkušenější a bystřejší mého, setrval i poté na svém tvrzení.

Tím skončili jsme svou uměleckou pouť a opustivše chrám jeli jsme k domovu.

Na cestě přítel podotknul:

„Ani jsem se nenadál, že je v pražských chrámech tolik bohatství; žel jen, že skoro všechny tyto poklady umění malířského jsou víceméně zanedbány, že větší část obrazů nalézá se v nejšpatnějším světle a že jsou po tolika kostelích roztroušeny. Nebylo by možno veškeré, neb aspoň nejvýtečnější obrazy umístit v jednom nebo ve dvou z největších chrámů a obrátiti tak na české umění malířské všeobecnou pozornost?“

„Pochybuju, že by to bylo možno,“ odvětil jsem s jistotou. „Za prvé neznám nikoho, jenž by se myšlénky té ujal a měl také dost prostředků i energie k jejímu provedení. Za druhé vzbudila by myšlénka ta velmi tuhý odpor, neboť tolik je jisto, že by ani jediný z chrámů pražských nevzdal se bez protestu vzácné památky umělecké na okrasu nebo na prospěch některého jiného chrámu.“

„Něco však se přece musí stát, nemá-li české umění malířské starší doby zůstat i nadále tak nevšímáno, jako až dosud,“ namítnul přítel. „Vezmi kterýkoli umělecký lexikon německý, francouzský neb anglický, vezmi kteroukoli knihu o historii malířství v některém cizím jazyku, vezmi kterýkoli cizojazyčný seznam a shledáš, že o českých malířích vůbec, ba ani o Škrétovi a Brandlovi není tam buď ani zmínky, anebo pranepatrná poznámka, nic neznamenající.

Zdá se, ba jest jisto, že je v tomto nevšímání sobě českého umění systém. Němečtí naši sousedé, žijící od pravěku v nepřátelství s národem českým, tupili vše, co bylo českého, a co nemohli přímo tupiti, aspoň systematicky ignorovali; národové francouzský, anglický a jiní jsou pak příliš vzdáleni, by si byli dříve malé zemičky české všímali, a vážili tudíž vědomosti své o ní ze spisů nejbližších našich sousedů, Němců.

Pravda sice, že nelze mluviti v přísném slova smyslu o jakési zvláštní české škole malířské, avšak malířství české může se honositi dosti četnými, v mnohém ohledu i originálními pracemi, že nezůstalo by zajisté bez blahodárného vlivu, kdyby aspoň nejvýtečnější malby české přišly u všeobecnější známost jak umělců, tak laiků. A proto, jak jsem již připomenul, něco se stati musí.“

„Pravda, že by bylo záhodno, aby se něco stalo,“ odvětil jsem, jsa slovy přítelovými přesvědčen. „Jde toliko o způsob, jakým by to bylo lze nejsnáze provésti.“

„Něco bychom mohli zatím učinit již my,“ děl přítel. „Vydejme sbírku nejvýtečnějších českých obrazů v barvotisku!“

„Souhlasím; ale kdo převezme tak velký náklad na věc, o které se naprosto nedá říci, vyplatí-li se?“

„Toť moje starost,“ pravil soudruh. „Sdělím návrh četným svým přátelům, a budou-li s ním souhlasit i, je podniknutí zabezpečeno. Každý z nich vzal by si jeden nebo dva obrazy na starost a při příležitostí by zhotovil zdařilé kopie; později postarali bychom se také subskripcí o potřebný kapitál k vydání první sbírky, která by dle okolností mohla obsahovati třeba jen dvě nebo tři kopie. Text, jenž by se musil přidati v jazyce českém, ruském, vlašském, francouzském a anglickém, musil bys obstarat sám a prosím také, abys v tom směru konal další studia a snažil se i mezi svými přáteli získat příznivců pro tuto myšlénku.“

S návrhem byl jsem sice spokojen, ale uznal jsem přece za dobré podotknouti, že asi sotva budu moci spoluúčinkovati při věci, ke které je potřebí dlouholetých přípravných studií.

„Neboj se, že bude tvých služeb již letos potřebí,“ odtušil přítel. „Jsem jist, že při nejlepší vůli a energii mohlo by se teprve za několik roků začít vydávati, a žádám tě tedy jen, abys v tom směru konal další studia, jež i v případě nezdaření se našeho plánu zajisté ti nebudou na škodu.“

Nemoha již z pouhé slušnosti odporovati, slíbil jsem, že učiním, jak si přítel přeje. A upřímně řečeno, po dlouhou dobu byl jsem myšlénkou tou tak zaujat, že téměř na nic jiného jsem nemyslil.

Ještě téhož dne večer rozloučil jsem se s přítelem, jenž jel nazpět do Vídně. Na cestě zastavil se jen na krátkou dobu v Kutné Hoře, aby si tam prohlédl některé malby Brandlovy, zejména téhož Krista na kříži v nedalekém chrámě sedleckém. –

Od té doby uplynulo několik roků, aniž bych byl přítele svého již spatřil. Dopisovali jsme si sice, leč zřídka a vždy jen několik slov, takže jeden o druhém téměř pranic jsme nevěděli.

O společném plánu v listech svých nikdy jsme se nezmínili. Nemoha se ve věci té uchopiti iniciativy, čekal jsem na vyzvání přítelovo, ale tento o plánu mlčel.

Možná že svěřiv se tím svým přátelům, nenalezl u nich podpory…

Mimoto staly se i v soukromém životě našem dosti podstatné změny.

Přítel stav se učitelem kreslení korunního prince Rudolfa a arcivévodkyně Gisely, a chtěje vedle toho ještě i tvůrčímu duchu svému zadost učinit i, byl pracemi příliš zahrnut, já pak, stav se z bezstarostného studentiska člověkem odkázaným na sama sebe, musil jsem se vzdáti zatím všech dalších estetických studií a poohlédnouti se po zaměstnání praktickém.

Městská rada rodného mého města nechtěla mě za diurnistu, okresní jedno zastupitelstvo nechtělo mě za svého sluhu, a tak stal jsem se nejdříve diletujícím spisovatelem a později žurnalistou, čímž plán v příčině vydání nejkrasších obrazů českých malířů v barvotiscích, když snad právě ne navždy, aspoň na dlouhá léta odročen.

Mnohá myšlénka zapustí často kořeny své tak hluboko, že člověku přes všechno vzpírání se i po letech ještě se vrací, jako by chtěla upomenout, že rozechvěvši kdysi mozkové nervy, byla uznána za schopnu života, a přece nebyla zrealizována.

Podobně dělo se i mně.

Ještě po letech, když jsem už byl pozbyl veškeré naděje na její uskutečnění, vracela se myšlénka o vydání nejvýtečnějších maleb českých v barvotiscích s takovou houževnatostí a neústupností, že mnohdy i proti mé vůli vehnala mne do některého chrámu nebo knihovny, abych se připravoval k úloze, kterou jsem měl při uskutečnění myšlénky té převadti.

A tak se stalo, že kdysi za krásného letního odpoledne vstoupil jsem do malostranského chrámu u svatého Mikuláše a zastavil se před Balkovým obrazem umírajícího svatého Xaveria.

Bylo právě „požehnání“, ale chrám byl skoro prázdný.

Nevšímal jsem si kněze u oltáře, ani lidí v chrámě, poněvadž v známém mi kostele kromě obrazu svatého Xaveria, před kterým jsem právě stál, v okamžení tom pranic mne nezajímalo.

Bylo to asi v tutéž dobu, jako když jsem byl obraz ten poprvé spatřil ve společnosti přítelově. Nalézal se opět v nejlepším světle; sluneční paprsky vnikající oknem nad oltář odrážely se od protější stěny a padaly pak zase na oltářní obraz tak, že nemohl jsem si přáti lepšího osvětlení vzácné této malby.

Čím déle jsem se na obraz díval, tím více poutal moji pozornost. Znal jsem sice krasší malby v pražských chrámech, leč právě tento obraz působil tenkráte na moji obrazotvornost neodolatelným jakýmsi kouzlem.

A přece není nic prostšího tohoto obrazu!

Umírající člověk!

Kolik miliónů lidí již umíralo a zemřelo zajímavěji, poetičtěji než tento muž, jejž zovou svatým Xaveriem!

Avšak dívajícímu se na obraz nenapadlo mi, čím muž ten byl a čím prospěl nebo uškodil pokroku lidstva; viděl jsem v něm pouze umírajícího člověka skálopevné víry, v kteréž byl nalezl svou spásu.

Obraz má vcelku ráz pošmurný, jako by byl malíř světlejších barev užil pouze ku zvýšení dojmu barev temných.

Na pustém břehu mořském umírá o samotě muž v černém řeholním oděvu. Pololeže odpočívá na improvisovaném loži, na hrubé rohožce, jsa zády opřen o skalisko, nad nímž je z hrubých kamenů, prken a jižních travin narychlo sdělán jakýsi druh střechy, mající umírajícího chránit aspoň před nejprudšími úpaly plamenného slunce indického.

Černé řeholní roucho je na prsou poněkud rozhaleno; dolení část těla je pokryta hrubou houní, zpod které je vidět jen obnažené kostnaté nohy zsinalé barvy. v levici drží umírající dřevěný kříž s Kristem, pravice pak v lokti ohnutá visí bez vlády z lože.

Hlava jevící druhdy energii a sílu, nyní pak již jen rezignaci a úplné oddání se v neodvratný osud, je poněkud nazad nachýlena; zsinalý, krátkým vousem zarostlý obličej, jehož mocně vyvinuté lícní kosti, hluboko zapadlé oči a vůbec všechny tahy jeví muže druhdy neobyčejně prudkého, vášnivého, ba fanatického, obrácen je k nebesům směrem k moři, jako by se zrak umírajícího stápěl v lesku slunce, jehož žlutavá záplava v pozadí obrazu nasvědčuje, že slunce buď teprve vyjde, anebo že bylo právě zapadlo…

Toť prostý obraz, pokud se naň ještě po letech pamatuju.

Výraz zsinalého obličeje, obzvláště očí hluboko v důlkách zapadlých a do neurčitého prázdna upřených nelze mi popsati.

V okamžicích, když jsem se díval na obraz, neviděl jsem v obličeji umírajícího výraz mnišského fanatismu, zřeknuvšího se veškerých světských rozkoší a pracovavšího jen za klamnou vidinu, nýbrž nejvyšší bolest, zmírněnou toliko pevnou nadějí v spasení, přesvědčující pevnost víry a vtělenou důvěru v myšlénku, kteráž, byť o ní i tisícové pochybovali, přece může býti člověku, zůstane-li jí věren, kotvou a konečně snad i spásou.

Chtěje se pohodlněji dívati na obraz, otevřel jsem zpovědnici naproti oltáři se nalézající a usednul do ní.

V chrámě, jak již připomenuto, nebylo téměř nikoho, a zdá se, že i kněz u oltáře dle toho se řídil: odbylť církevní obřady trochu dříve, než bývá v obyčeji.

Kněz odešel od oltáře, zbožní lidé, na větším díle penzistky a žebrácky, vykonavše svou pobožnost, počali opouštět chrám.

Za chvíli přibatolil se ze sakristie kostelník se svazkem klíčů v ruce a řinče jimi po zvyku svých kolegů na znamení, že opozdivší se mají už svrchovaný čas, aby svou pobožnost skončili a chrám opustili, ubíral se loudavě od hlavního oltáře ku vchodu chrámovému.

Sedě ve zpovědnici viděl jsem vše, co dělo se asi v třetině lodi chrámové, aniž bych byl viděn, a již jsem chtěl také chrám opustit, když mimo nadání cosi zvláštního moji pozornost upoutalo.

K postrannímu oltáři, na němž se nalézá obraz svatého Xaveria, přistoupil volným krokem mladý bledý muž v černém elegantním obleku, a kleknuv na klekátko před oltářem, sklonil hlavu do obou dlaní.

Zatím byl kostelník došel až ku vchodu chrámu.

Zanedlouho slyšel jsem rachotit zámek.

Nebylo pochybnosti, že kostelník vyčkav, až poslední lidé opustili chrám, zavřel hlavní vchod.

Opět za několik okamžiků viděl jsem kostelníka jiti nazpět od vchodu chrámu k hlavnímu oltáři a do sakristie; slyšel jsem rachotit klíče a zamykat dvéře, načež nastalo v chrámě hrobové ticho, rušené jen přitlumeným lomozem z ulice.

Byl jsem tedy s neznámým, několik kroků přede mnou před oltářem klečícím mužem v prostranném chrámě o samotě.

Místo na obraz svatého Xaveria zadíval jsem se nyní na neznámého, jehož přítomnosti v chrámě nemohl jsem si nikterak vysvětlit.

Bylo mi jaksi nevolno, že neopustiv chrámu, dokud byl čas, dal jsem se s neznámým člověkem, jehož úmyslů jsem neznal, zavříti do kostela, v kterémž je tolik bohatství nahromaděno.

Jak snadno mohlo na mne padnout i nejhrubší podezření, kdybych byl v chrámě dopaden, neboť tolik je jisto, že by mi nebyl nikdo uvěřil, že opozdil jsem se v svatyni jsa zahloubán v myšlénky před obrazem svátého Xaveria jako zbožný křesťan, jenž na modlitbách zapomíná na vše, co se kolem něho děje.

Chtěl jsem tedy pospíšit za kostelníkem, jehož hlas bylo ještě ze sakristie slyšeti; v okamžiku však, když jsem vstal, vzpřímil se také přede mnou klečící neznámý muž a překazil tak můj úmysl.

Několikráte přešel zamyšlen před oltářem, a postaviv se pak proti oknu, zadíval se na oltářní obraz. Stál mezi mnou a obrazem, kterýž, jak se zdálo, poutal veškerou jeho pozornost.

Dlouho stál nepohnutě, a jelikož byl obličej jeho obrácen k obrazu, viděl jsem tvář jeho jen zčásti; avšak vždy, kdykoli jen poněkud se pohnul nebo zraků svých z obrazu odvrátil, zhledl jsem tvář jeho v profilu.

Pozornost, kterou věnoval obrazu, byla velmi nápadná; nedívalť se naň pouze s jistotou znalce, jenž byl obraz už nesčíslněkráte viděl, nýbrž tak zkoumavě, jako by chtěl vypátrati nejtajnější motiv malířův.

Vida neobyčejnou pozornost, kterou neznámý muž věnoval mistrovskému dílu Balkovu, umínil jsem si setrvati na svém místě.

Mladý muž počal po chvíli opět přecházeti před oltářem; čas od času přejel si rukou čelo, jako by chtěl trapnou jakousi myšlénku zaplašit, brzo svěsil hlavu, brzo ji zase vzpřímil.

Zpočátku přecházel před oltářem volným krokem, později však vždy prudčeji, až posléze náhle se zastaviv, pohlédl zběžně na obraz a prudce ke mně se obrátiv, svěsil hlavu k prsoum a zadíval se upřeně před sebe k zemi.

Viděl jsem mu nyní přímo do tváře, takže kdyby byl očí jen pozvedl, byl by mne musil zhlednouti.

Neznámý však stál dlouho nepohnutě.

Učinil jsem po jeho příkladu, toliko s tím rozdílem, že jsem z něho očí nespustil. Jenom jednou zalétl zrak můj na obraz umírajícího svatého Xaveria a ihned svezl se zase na neznámého, leč v okamžiku tom se mi zdálo, jako by mě byl zklamal zrak: tvář Xaveriova byla tatáž jako tvář přede mnou v myšlénkách pohříženého muže.

Totéž nízké čelo, tentýž nos, táž brada, tytéž rty, slovem celý výraz obličeje, jako by byl muž ten malíři obrazu sloužil za vzor.

Zkoumal jsem podobnost tu bedlivěji; čím déle však jsem se díval z obrazu na muže a z muže na obraz, tím nápadnější byla mi podobnost obou tváří. Spočívaloť v obou cosi nevýslovně trpkého, a přece zase cosi neodolatelně přesvědčujícího, že nelze nabyti klidu a dojiti spasení jinak kromě skálopevnou vírou, že myšlénka, kterou se zanášíme a která je nám vším, posléze přece stane se skutkem,

byť byla i lživou a klamnou…

Nápadná tato podobnost svatého Xaveria s neznámým mužem učinila na mne v pustém chrámě zvláštní dojem.

Byloť mi již dříve jaksi nevolno; nyní počala nevolnost přecházeti v jakousi nevysvětlitelnou úzkost.

Přes úplnou střízlivost mé duše zdálo se mi, jako by obrovským prostranstvím chrámu míhaly se tajemné stíny, a přes to vše, že dobře jsem si přelud ten vykládal do chrámu vnikajícími paprsky slunce, křižujícími se s paprsky, vycházejícími z několika různobarevných věčných lamp, nebyl jsem přece s to, abych se ubránil neobyčejnému rozčilení, a není pochybnosti, že vzmáhající se úzkost má byla by znenáhla přešla v nejpodivnější druh bázně, kdyby neznámý muž nebyl náhodou opět výhradně moji pozornost upoutal.

Obrátilť se zase k oltáři, sáhnul do záňadří, vytáhl svitek papírů, rozložil je po oltáři a pátravě počal do nich nahlížeti.

Jednání neznámého bylo mi čím dále tím podivnější a jižjiž počínal jsem pochybovati o zdravých jeho smyslech, když znenadání muž ten jako jaguár jedním skokem vyskočil na oltář a vystoupil na malé dřevěné stupátko na něm.

Stoje těsně u oltářního obrazu, poněkud se nachýlil a jal se s nej větší pozorností pozorovati pravé rámě svatého Xaveria. Hned nato však sebou nápadným způsobem pohnul, a v pravici jeho, která byla rychlostí blesku sáhla do postranní kapsy v kabátě, zalesklo se cosi jako dýka nebo břitký nůž.

Mimoděk projela mou hlavou myšlénka, že neznámý jsa na mysli pomaten, chce snad vzácný obraz rozříznout a zničit.

V mžiknutí oka vyrazil jsem dvířka u zpovědnice, a vzkřiknuv tak mocným hlasem, že výkřik v několikerém ohlasu odrazil se od klenby chrámové, vyskočil jsem ze svého úkrytu, a učiniv několik kroků kupředu, stanul jsem před dřevěným klekátkem, na kterém přednedávnem neznámý byl klečel.

Podivný muž na oltáři, zaslechnuv můj výkřik a šramot, prudce se obrátil. Přižloutlá jeho tvář zbrunátněla, oči rozjiskřily se hněvem, a v témž okamžiku, co stanul jsem před klekátkem, skočil neznámý z oltáře přímo přede mne na druhou stranu klekátka, a drže svůj ostrý nástroj v pravici, vztáhl druhou ruku po mém hrdle.

Pozoruje každé jeho hnutí, odrazil jsem pravou rukou jeho levici a uchopiv ho za hrdlo stiskl jsem.

Neznámý zaúpěl a zavrávoral.

Jelikož jsme stáli každý na jedné straně klekátka, převrhlo se zavrávoráním neznámého klekátko, na něž klekalo se od mé strany, ku straně neznámého a srazilo nás oba k zemi.

Mým odporem a nenadálým pádem na zem zdál se býti neznámý překvapen a dle všeho také smyslů zbaven; zůstalť aspoň na zemi ležet, nečině žádného pokusu k obraně, aniž k výboji.

Vida jej takto úplně ve své moci, poněkud jsem mu uvolnil, a odstraniv klekátko, jež bylo mezi nás padlo, dával jsem pozor, nebude-li snad neznámý chtít svůj útok obnoviti.

On však ležel jako polomrtvý, a já pohlédnuv nyní v jeho tvář, shledal jsem navzdor její brunátnosti nápadnou podobnost, ba téměř identičnost s tváří svatého Xaveria nad námi na oltáři.

Neznámý ani sebou nehýbaje, ležel několik minut na zemi se zamhouřenýma očima.

Poklekna k němu poohlédl jsem se kolem sebe.

Asi dva kroky opodál spatřil jsem ostrý nástroj, jenž byl neznámému z ruky vypadnul, a k nemalému svému podivení shledal jsem, že nebyla to ani dýka, ani nůž, nýbrž zcela obyčejné – kružítko.

Vtom otevřel neznámý oči a upřel na mne zrak svůj s nevýslovnou trpkostí a výčitkou.

Rychle sáhnul jsem po kružítku, a zmocniv se takto jediné zbraně neznámého, povstal jsem se země s otázkou:

„Probůh, co to?“

Na zemi ležící muž, nespouštěje ze mne oči, vztáhl ke mně pravici a zaúpěl:

„Nehněvejte se, chtěl-li jsem vám ublížit; ale pomozte mi, a vše vám vysvětlím.“

Slova ta pronesena s nejpřátelštější důvěrou.

Mimovolně podal jsem mu ruku a mladík s namáháním vstal.

Sotvaže cítil pevnou půdu pod nohama, přejel si rukou čelo, a jako by se byl na něco upamatoval, rychle a s patrným nepokojem se otázal:

„Kde jsou mé papíry?“

Pohlédnuv však současně na oltář, kde „papíry“ jeho ležely rozloženy, a spatřiv, že se jich nikdo nebyl dotknul, dodal:

„Odpusťte; nevím sice doposud, co se se mnou děje, ale měl jsem zpočátku za to, že mi chcete odciziti mé nejdražší…“

„Ty papíry snad na oltáři?“ usmál jsem se.

„Ne, ne – nemyslil jsem ani, že mi chcete něco odcizit; ale když jsem vás zaslechl znenadání divoce vzkřiknout, když ohlédnuv se spatřil jsem pod sebou před oltářem neznámého člověka s hrozivým pohledem, zavířilo mojí duší cosi, z čeho se nejen nyní, nýbrž snad nikdy nebudu moci zodpovědít ani před sebou, ani před kýmkoli jiným. Jsem ve vaší moci; naložte se mnou dle libosti!“

„Doposud praničeho nechápu,“ dím. „Dle všeho padá vina na mne, a na mně jest žádati vás za prominutí. Spatře vás vykročiti na oltář a vytáhnouti cosi noži nebo dýce podobného, domníval jsem se, že chcete v návalu šílenosti obraz zničit…“

Neznámý trpce se usmál, a zadívav se zkoumavě do mých očí, pravil:

„Možná že díte pravdu, že jsem šílen; avšak obraz ten nechtěl jsem zničit…“

„Co jste tedy, probůh, dělal na oltáři?“

„Měřil jsem některé důležité rozměry na obraze za příčinou revize své kresby.“

„Vy tedy obraz kreslíte?“ tážu se. „Ale k čemu měřit pomocí kružítka? Jste-li aspoň poněkud obratný kreslič, nepotřebujete žádné takové pomůcky, která bývá časem i na překážku.“

„Já však pomůcky té potřeboval nevyhnutelně,“ opáčil neznámý. „Zde vizte náčrtky!“

Přitom vzal několik listů na oltáři rozložených a ukázal mi je.

Místo výkresu spatřil jsem na nich pouhé body a přímé čáry, jež jen tu a tam spojeny byly několika křivkami.

„To přec není žádný výkres,“ dím.

„Pravda,“ vece neznámý. „Výkres mám za oltářem, zde jsou pouze, však co možná nejpřesněji naznačeny, zredukované rozměry obrazu.“

Vše to bylo mi čím dále tím podivnější.

„Ukažte mi tedy, možno-li, výkres!“

Neznámý odešel za oltář, přinesl prkno a na něm napjatý výkres obrazu.

První pohled na výkres však mne přesvědčil, že původce výkresu je snad vším, jenom ne výborným kresličem. K tak prostřední, ba chatrné práci nikdy nebylo třeba tolik píle, pečlivosti a tolik vyměřování, jako jí byl neznámý muž dle všeho věnoval, a proto vzniklo ve mně přes všechnu okamžitou důvěru znovu podezření, že za tím vším skrývá se přece cosi nepoctivého.

Vzpřímiv se a připraviv se k možnému útoku ze strany neznámého, pravil jsem přísně:

„Pane, zde kuje se cosi podezřelého. Vy nejste v chrámě, abyste tento obraz pouze kreslil. Vy máte zcela jiný úmysl, a jak se zdá…“

„Ano, pane,“ vpadl mi neznámý pevným a taktéž přísným hlasem do řeči, „máte pravdu, mám zde zcela jiný úmysl.“

„Nuže tedy?“ pravím ještě přísněji.

„Netřeba se mi zpovídat,“ odtušil neznámý rozhodně a příkře. „Teď je na mně řada, bych se optal vás, co vy vlastně zde v prázdném a zavřeném chrámě zamýšlíte. Překvapil jste mne poprvé v mém životě, když jsem stál na oltáři, vícekráte mne nepřekvapíte ničím.“

Přitom chystal se neznámý dle všeho nejen k obraně, nýbrž i k útoku.

Stoje asi tři kroky od něho vzdálen, nespouštěl jsem z něho oči: na slova jeho však jsem neodpověděl.

„Nuže?“ děl po chvíli tajemný muž. „Opětuju jen vaše slova.“

Mlčel jsem dále.

„Přerušme trapnou tuto situaci, pane,“ ujal se po chvíli neznámý slova klidně a vážně. „Jsme v chrámě tom o samotě, a kdybychom přišli do krvavého sporu, nikdo by žádnému z nás nepřispěl ku pomoci. Rozejděme se tedy v míru! Pozoruju na vás, že nepřišel jste do chrámu za žádným špatným úmyslem, a zdá se mi, že jste ani mne nechtěl z práce mé vyxušiti. Odejděte tedy, anebo,“ dodal sebevědomě a skoro výhružně, „je-li vám libo, zkusme kdo s koho!“

Neznámý stál přede mnou klidně sice, ale hrozivě.

Uznal jsem za dobré nečiniti již žádného odporu a rozejiti se s ním v přátelství.

„Pozoruji, že vám v jakési tajemné práci překážím,“ dím na to, „a milerád bych se odstranil, kdyby nebyl chrám zavřen; nemohu odtud právě tak jako vy.“

„Naopak, pane,“ dí muž. „Já odtud mohu, kdykoli mi libo, ale vy odtud bez přispění neodejdete.“

„Jak to?“ ptám se dychtivě.

„Mám klíč od sakristie,“ pravil a ukazuje mi jej.

„Čím dále, tím méně vše chápu,“ pravím jaksi mimochodem, jako bych si nemohl vysvětliti, jakým způsobem dostal se klíč neznámému, ačkoli jsem byl v okamžiku tom přesvědčen, že je klíč padělán a muž přede mnou zločinec.

„A přece nic snazšího k pochopení! Viděl-li jste kostelníka, když zamykal chrám, musil jste také pozorovat, že jda skrze chrám, byl by mne musil vidět zde před oltářem klečet, slovem mám klíč od něho a mohu chrám ten dle libosti návštěvovati.“

Zadíval jsem se mluvícímu do tváře. Pohled můj byl dle všeho jaksi nedůvěřivý, neboť neznámý podotknul:

„Nejsem přítelem rozvláčných řečí; pozoruju, že mi nevěříte ani nyní, a proto, dovolíte-li, doprovodím vás z chrámu a zvu vás, abyste pak navzájem doprovodil mne až do mého bytu.“

Situace, v jaké jsem se nalézal, počínala mi býti poněkud nepříjemnou, a proto přijal jsem s ochotou jeho vyzvání.

Neznámý sebrav své papíry na oltáři, svinul je a zastrčil do kapsy v záňadří; nato odnesl prkno s výkresem opět za oltář a vrátiv se přívětivě mne požádal, abych mu vrátil kružítko, jež jsem po celou tu dobu držel v ruce.

Vrátil jsem je, a neznámý vrhnuv ještě jednou zběžný pohled na obraz svatého Xaveria, šel napřed k sakristii. Já jej následoval.

Průvodce můj byl dle všeho s místnostmi chrámu i sakristie úplně obeznámen. Za několik okamžiků byli jsme v průjezde budovy ku chrámu přiléhající a po několika krocích na Malostranském náměstí.

„Teď jsme na volném vzduchu mezi lidmi,“ dí neznámý, „a dostačí vám jediné pokynutí – tamo jde právě policejní strážník…“

Poznámka ta skoro mne urazila, ale přece jsem podotknul:

„Dovolte, abych vás směl doprovodit.“ „Pojďme!“ odpověděl chladně.

Mlčky šli jsme volně podle sebe Ostruhovou ulicí až k Svatojanskému vršku. Sešedše s vršku a držíce se po levé straně, vešli jsme do jednopatrového domu, zahýbajícího do Umrlci uličky.

Dům byl starý, průjezd úzký a temný, schody dosti neschůdné. Přišedše na starodávnou dřevěnou pavlač, zahnuli jsme do temné, úzké chodbičky.

Průvodčí můj otevřel dvéře; prošli jsme skrze malou předsíňku, v které nebylo téměř žádného nábytku, a octli se v nízkém pokojíčku o dvou úzkých a malých oknech. Jelikož se bylo již valně zešeřilo, nemohl jsem v bytě hned předměty rozeznat; ale přece jsem rozeznal množství kněh v skříních a porůznu po zemi a po stolech rozházených.

„Jsme na místě,“ vece neznámý můj soudruh podávaje mi ruku. „Nyní víte, kde bydlím, a zaplašíte-li někdy podezření, které ke mně chováte, prosím, navštivte mne příležitě!“

Slova ta byla zároveň vyzváním, abych se odstranil.

Učinil jsem tedy, ač nerad, dle přání neznámého a odešel jsem.

Na schodech potkal jsem jakousi stařenku a otázal se jí na neznámého.

„Ah ten morous,“ dí stařenka. „Dejte mi s ním pokoj, ten člověka ani nepozdraví.“

„Nevíte, jak se jmenuje a čím je?“

„Nevím, panečku, nevím; ale nikoho nepozdraví,“ vece stařena a belhá se po schodech nahoru.

Neuspokojen opustil jsem dům, v němž bydlil muž, s kterýmž jsem se byl tak podivným způsobem sešel.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist