<<< Literární doupě
Literární doupě

Isaac Asimov
překlad: Zdeněk Volný

KONEC VĚČNOSTI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Konec věčnosti - Asimov Isaac
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 238 Kč
Konec věčnosti - Asimov Isaac
Youth - Asimov Isaac
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 228 Kč
Youth - Asimov Isaac
Počítačoví piráti - Asimov Isaac
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 265 Kč
Počítačoví piráti - Asimov Isaac

 

   1   >

 

 

 

 

 

Věnováno Horaci L. Goldovi

1. kapitola
Provozní technik

Andrew Harlan vstoupil do kabiny tvarem připomínající čajník. Měla dokonale oblé tvary a byla zapuštěná do svislé šachty utvářené řídkou konstrukcí z kovových tyčí, která se ztrácela v podivném mihotavém oparu šest stop nad jeho hlavou. Harlan nastavil na přístrojích příslušné hodnoty a přitáhl k sobě startovací páčku, která sklouzla jako po másle.

Kabina se ani nehnula.

Harlan to také neočekával. Nemyslel si, že se kabina rozjede, ať nahoru nebo dolů, doleva či doprava, dopředu nebo dozadu. Prostor mezi tyčemi konstrukce se však rozplynul v šedavé prázdnotě na dotek pevné, a přece zcela nehmotné. Pocítil, že se mu mírně zvedl žaludek, a že ho přepadá lehká závrať, nikdy se úplně nezbavil nervozity. Známé pocity mu prozrazovaly, že se všechno, co kabina obsahovala - včetně jeho samého - řítí Věčností kupředu.

Do kabiny vkročil v 575. století ze sekce, do níž jej přidělili před dvěma lety. Tehdy bylo 575. století nejvzdálenější budoucností, kam se kdy v životě vypravil. Nyní se hnal vzhůru až do 2456. století.

Za normálních okolností by se při takové představě necítil úplně ve své kůži. Jeho rodné století se ztrácelo hluboko dole. Narodil se totiž v 95. století. Toto století charakterizoval přísný zákaz atomové energie, mírná obliba venkovských usedlostí a používání přírodního dřeva jako stavebního materiálu. Téměř do všech ostatních století exportovalo různé druhy lihovin a importovalo jetelové semínko. Ačkoli se Harlan do svého 95. století již nikdy nevrátil od okamžiku, kdy se jako patnáctiletý podrobil speciálnímu výcviku a stal se Začátečníkem, pokaždé se cítil takhle daleko od „domova“ mírně nesvůj. V 2456. století se bude nacházet od svého rodiště téměř 2400 století, a to už je pořádná vzdálenost i pro otrlého příslušníka Věčnosti.

Tak by to cítil za obvyklých okolností.

Jenže v téhle chvíli se Harlan nacházel v tak mizerném rozpoložení, že se nedokázal soustředit na nic jiného než na dokumenty, které jej tížily v kapse, a na svůj plán, který mu zatěžkával duši. Byl mírně vyděšený, trochu napjatý a taky malounko zmatený.

Jeho ruka se sama natáhla a zastavila kabinu ve správném století.

Bylo téměř nemyslitelné, že Provozního technika něco znervózňuje.

Vychovatel Yarrow jim kdysi kladl na srdce:

„Provozní technik se musí především oprostit od jakékoli citové závislosti. Změny Skutečnosti, které vyvolává, mohou ovlivnit životní osudy padesáti miliard lidí. A z toho milión nebo víc je postiženo tak drastickým způsobem, že je můžeme pokládat za úplně nové osobnosti. Za těchto okolností jsou emocionální postoje značnou nevýhodou.“

Harlan prudce potřásl hlavou a zaplašil z mysli vzpomínku na suchý hlas svého učitele. Tehdy ho ani ve snu nenapadlo, že právě on bude mít k něčemu takovému sklony. Jenže od emocí se prostě oprostit nedokázal. Nelámal si hlavu pro padesát miliard lidí. Co mu, k času, bylo do padesáti miliard lidí? Staral se jen o jednoho člověka. O jednoho jediného.

Uvědomil si, že kabina už stojí, a po nepatrné chvilce, kterou mu trvalo, aby zase nabyl chladné, neosobní vyrovnanosti Provozního technika, vystoupil ven. Samozřejmě vyšel z jiné kabiny, než do které před chvilkou vstupoval. Tedy v tom smyslu, že se už neskládala z původních atomů. Ale nelámal si s tím hlavu o nic víc než všichni ostatní příslušníci Věčnosti. Pouze Začátečníci se pokoušeli přijít na kloub cestování v čase namísto toho, aby to brali jako samozřejmost.

Znovu zaváhal před nepředstavitelně tenkou ochrannou přehradou mimo Prostor a Čas, která jej oddělovala od Věčnosti na jedné straně a obyčejného Času na druhé.

Tento sektor Věčnosti byl pro něj úplně nový. Věděl o něm jen tolik, co se dočetl v Časové příručce. Jenže to byla jen náhražka skutečnosti, a proto se snažil, aby se připravil na jakékoli překvapení.

Nastavil ovládání, které bylo při cestování Věčností velice jednoduché (ale značně složité po průchodu do Času, což tedy podnikali přiměřeně méně často). Prošel ochrannou vrstvou a zamžikal, neboť jej do očí udeřil oslepující jas. Bezděky si zakryl tvář rukama.

Před ním stál pouze jediný muž. Harlan jej z počátku viděl rozmazaně.

„Jsem Sociolog Kantor Voy,“ představil se. „Počítám, že jste Provozní technik Harlan.“

Harlan přikývl a zaklel: „K času! Nemohl byste to světlo trochu ztlumit?“

Voy se rozhlédl kolem a blahosklonně se otázal:

„Máte na mysli molekulární filmy?“

„To mám,“ zavrčel Harlan. Příručka se o nich zmiňovala, ale neříkalo se v ní nic o tom, že by z těch barev člověku šla hlava kolem.

Harlanovi připadalo, že jeho znechucení je vcelku opodstatněné. 2456. století se orientovalo stejně jako většina jiných na hmotu. Proto oprávněně předpokládal, že mu bude od počátku v zásadě srozumitelné. V člověku, který se narodil ve století vyznávajícím hmotu, by nemělo vyvolat tak zmatené pocity jako energetické víry v třístých stoletích anebo dynamika energetických polí ve stoletích šestistých. Ve 2456. století, pro pohodlí všech příslušníků Věčnosti, se používala hmota od staveb domů až po připínáčky.

Ano, všechno tu bylo utvořené z hmoty, ze skutečné hmoty. Obyvatel některého ze staletí orientujících se na energii by si to možná ani neuvědomil. Pro něj by možná jakákoli hmota znamenala jen variaci na vulgární, těžkopádné a barbarské téma. Na hmotu přivyklý Harlan ovšem dobře rozeznával dřevo, kovy - a dokonce chápal rozdíl mezi lehkými a těžkými - plastik, silikáty, beton, kůže a všechno ostatní.

Jenže tady veškerou hmotu tvořila zrcadla!

Tohle byl jeho první dojem z 2456. století. Všechny věci se třpytily a jejich povrch ostře odrážel světlo. Všechno mu připadalo dokonale hlaďoučké, takový efekt vzbuzoval molekulární film. A dohromady jej ty oslnivé odrazy dokonale mátly. Oslepovaly ho ze všech úhlů, třpytil se dokonce i on sám, Sociolog Voy a celé okolí. Utvářely oslepující zmatek, ze kterého bylo člověku nanic.

„Promiňte,“ omluvil se mu Voy, „tohle patří k životnímu stylu tohoto století. Všechny sekce se přizpůsobují zvyklostem toho století, v němž byly zřízeny. Časem si na to zvyknete.“

Voy rychle vykročil a šlápl přitom na patu druhému Voyovi, který šel pod ním hlavou dolů. Natáhl ruku a posunul vlasově tenkou ručičku na spirálové stupnici na začátek.

Odrazy zmizely, oslnivé světlo potemnělo. Harlan cítil, jak se svět vrací do své ustálené podoby.

„Následujte mě, prosím,“ vyzval ho Voy.

Harlan kráčel za ním prázdnými chodbami, které ještě před několika okamžiky musely hýřit barvami a světelnými odrazy. Vystoupili na rampu a přes předsíň dorazili do kanceláře.

Během krátké cesty nespatřili ani jedinou lidskou bytost. Harlan na to byl zvyklý a pokládal to za takovou samozřejmost, že by ho překvapilo, ba přímo šokovalo, kdyby zahlédl nějakou postavu prchající z dosahu jeho pohledu. Bezpochyby se už rozkřiklo, že dorazí Provozní technik. Dokonce i Voy se od něj držel na distanc, a když se mu Harlan nechtě otřel o rukáv, zjevně se otřásl a odtáhl.

Harlana mírně zaskočilo, jak silnou hořkost pocítil. Domníval se, že ulita, do níž si ukryl duši, je silnější a méně citlivá. Jestliže se mýlil, jestliže jeho skořápka měla stěny takhle tenounké, mohlo to mít pouze jednu jedinou příčinu.

Noys!

 

Sociolog Kantor Voy se k Harlanovi skláněl naoko přátelsky, ale Provozní technik si bezděky všiml, že se posadil přesně na opačný konec stolu.

„Jsem rád,“ pronesl Voy, „že se o náš bezvýznamný problém zajímá Provozní technik s tak skvělou pověstí.“

„Ano,“ souhlasil Harlan chladně a neosobně, jak se od něj jistě očekávalo. „Je to zajímavý problém.“ Chová se dostatečně neosobně? Jistě musí být patrná jeho skutečná pohnutka. Z pocitu provinění mu na čele vyrazily kapky potu.

Z vnitřní kapsy vylovil plastikové desky obsahující souhrn projektované Změny Skutečnosti. Byla to stejná kopie, kterou rozeslali před měsícem Časové radě. Získal ji bez velkých obtíží díky dobrému vztahu k Hlavnímu analytiku Twissellovi - samotnému velkému Twissellovi!

Než Harlan fólii rozbalil, na okamžik zaváhal. Pak ji rozložil na stolní desku, kde ji přichytilo slabé paramagnetické pole.

Molekulární film pokrývající stůl byl utlumený, ale stále existoval. Když Harlan pohnul rukou, na okamžik mu padl pohled na lesklou plochu, odkud na něj podmračeně zírala jeho vlastní tvář. Bylo mu dvaatřicet, ale vypadal starší. To mu nikdo nemusel připomínat. Z části to možná byla podlouhlá tvář a černá obočí nad tmavýma očima, co mu dodávalo ten pohrdavý výraz a chladný lesk v očích, který se v představách všech příslušníků Věčnosti spojoval s karikaturou Provozního technika. Ale možná si to všechno jen sám domýšlel, protože věděl, že je Provozní technik.

Podal fólii Voyovi přes stůl a přešel rovnou k věci.

„Nejsem Sociolog, pane.“

Voy se usmál. „To zní výhružně. Když někdo prohlásí, že se v něčem dostatečně nevyzná, prakticky vzápětí vyjádří rozhodné stanovisko.“

„No,“ odvětil Harlan, „žádného stanoviska se nebojte. Jen vás chci o něco požádat. Mohl byste projít tuto zprávu a podívat se, jestli jste se někde nedopustil třeba drobné chybičky?“

Voy okamžitě nasadil kamenný obličej. „Doufám, že ne,“ řekl.

Harlan přehodil jednu ruku přes opěradlo židle, druhou si složil do klína. Nemůže si dovolit nervózně bubnovat prsty. Nesmí se kousat do rtů. Nesmí ničím prozradit, co pociťuje.

Od chvíle, kdy se úplně proměnil smysl jeho života, pozorně sledoval všechny plánované Změny Skutečnosti, které procházely mlýnem byrokratické mašinérie Časové rady. Postavení Provozního technika osobně přiděleného Hlavnímu analytiku Twissellovi mu umožňovalo mírně obcházet profesionální etiku. Částečně se mu to podařilo proto, že Twissellovu pozornost na sebe stále více vázal jeho vlastní úžasný plán.

Harlanovi se rozšířily oči překvapením, když začal tušit, jaký je to plán.

Neměl žádnou záruku, že se mu podaří v rozumné době zjistit, po čem pátrá. Když si poprvé letmo přečetl zprávu o projektu Změny Skutečnosti číslo 2456-2781, série V-S, napůl se domníval, že přání je otcem myšlenky. Celý den počítal rovnice a kontroloval výsledky a chvěl se přitom nejistotou smíšenou s narůstajícím vzrušením a s hořkou vděčností za to, že ho naučili alespoň základy časového inženýrství.

Voy nyní stejné výpočty přelétl napůl zmateným, napůl ustaraným zrakem.

„Zdá se mi,“ ozval se, „chci říct, pouze se domnívám, že všechno je v naprostém pořádku.“

„Výslovně bych vás chtěl upozornit na způsob seznamování v nynější Skutečnosti tohoto století,“ podotkl Harlan. „Počítám, že tohle řeší sociologie, a tudíž to patří do vaší kompetence. Proto jsem se chtěl poradit právě s vámi a ne s někým jiným.“

Voy se zamračil. Stále se choval zdvořile, ale nyní se mu už v hlase ozval ledový tón.

„Pozorovatelé pracující v naší sekci jsou na slovo vzatí odborníci. Jsem si naprosto jist, že ti, kteří zpracovávali tento projekt, dodali přesné údaje. Anebo snad můžete dokázat opak?“

„Vůbec ne, Sociologu Voyi. Já o správnosti jejich údajů nepochybuji. Zpochybňuji jejich zpracování. Nemohl byste vypracovat alternativní tenzorový komplex, v němž by se údaje o vztazích mezi pohlavími vyhodnotily správně?“

Voy chvíli zíral a pak se mu po tváři rozlil úlevný výraz. „Samozřejmě, Provozní techniku, samozřejmě. Jenže obě soustavy budou mít stejné řešení. Vzniká tu malá smyčka, která se na žádné straně nerozvětvuje. Promiňte, že se vyjadřuju takovým neodborným způsobem namísto přesných matematických formulací.“

„Oceňuji to,“ odvětil Harlan suše. „Nejsem ani Analytik, ani Sociolog.“

„Dobře. Alternativní tenzorový komplex, o kterém jste se zmínil, anebo bychom mohli říct rozvětvení Skutečnosti, není signifikantní. Obě větve se posléze opět spojují v jednu. Proto jsem se o tom v našem doporučení ani nezmínil“

„Když to tvrdíte, pane, spolehnu se na váš úsudek. Ovšem stále je tu ještě problém MPZ.“

Když Harlan zkratku MPZ - znamenající Minimální potřebná změna - vyslovil, Sociolog zamrkal. Harlan to ostatně očekával. Na tomhle poli bezkonkurenčně vládli Provozní technici. Sociolog se může považovat za nepřekonatelného v mnoha oborech včetně matematické analýzy nekonečného větvení Skutečností v Čase, jenže v problematice MPZ nemá proti Provoznímu technikovi šanci.

Tady totiž člověku nepomohou holé výpočty. Ani nejrychlejší počítač, jaký zatím kdo postavil, obsluhovaný nejlepším Hlavním analytikem, jakého kdy země nesla, by dokázal pouze odhadnout oblast, v níž by se MPZ mohla vyskytovat. Jen Provozní technik dokáže letmo prohlédnout výpočty a přesně určit bod, v němž je třeba MPZ uskutečnit. Dobrý Provozní technik se mýlí málokdy. Špičkový Provozní technik se nemýlí nikdy.

Harlan se ještě nikdy nezmýlil.

„MPZ, kterou vaše sekce doporučuje,“ řekl - hovořil chladně, plynně a každou slabiku Standardního nadčasového jazyka vyslovoval zřetelně - „může způsobit Prostorový kolaps a okamžitou strašlivou smrt alespoň tuctu či ještě většího počtu lidí.“

„To je nevyhnutelné,“ pokrčil rameny Voy.

„Já chci naopak navrhnout,“ řekl Harlan, „aby se MPZ zredukovala na pouhé přemístění kontejneru z jedné police na druhou. Podívejte!“ ukázal dlouhým prstem. Nehtem ukazováčku bílé, pěstěné ruky vyryl slabou čárku na jedné sadě perforací.

Voy si nad návrhem mlčky a utrápeně lámal hlavu.

„Nemění to snad situaci vzhledem k rozvětvení, které jste nevzal v úvahu?“ otázal se Harlan. „Nemyslíte, že takhle se vystavujeme menší pravděpodobnosti větvení? Budeme mít takřka jistotu a povede to k...“

„Prakticky přímo k OŽV,“ zašeptal Voy.

„Přímo k Optimálnímu žádoucímu výsledku,“ dokončil Harlan.

Voy vzhlédl, ve tváři se mu střídal výraz rozmrzelosti a zlosti. Harlan si všiml, že mezera mezi horními zuby mu dodává zaječí vzhled, který se vůbec neshodoval s jeho rázným vystupováním.

„Předpokládám, že to schválí Časová rada?“ podotkl Voy.

„Nemyslím. Pokud je mi známo, Časová rada o tomhle nic neví. Přinejmenším projektovaná Změna Skutečnosti se mi dostala do rukou bez jakéhokoli komentáře.“ Nevysvětlil, co to znamená „dostala do rukou“, ale Voy se ho nevyptával.

„Tu chybu jste tedy zjistil vy?“

„Ano.“

„A Časové radě jste nic neohlásil?“

„Ne, neohlásil.“

Voyovi se nejprve ulevilo, vzápětí mu však tvář zase ztvrdla. „A proč ne?“

„Téhle chyby by se vyvarovalo jenom velice málo lidí. Připadlo mi, že bych ji mohl napravit dřív, než to někomu uškodí. Proto jsem to udělal. Proč bych to měl nějak rozmazávat?“

„Tedy - děkuji vám, Provozní techniku. Zachoval jste se velmi kolegiálně. Jak sám připouštíte, téhle chyby se dalo jen obtížně vyvarovat. A přece černá na bílém vypadá neomluvitelně.“

Odmlčel se a pokračoval. „Ovšem, zase když si uvědomíme, kolik lidských osobností se vlivem téhle Změny Skutečnosti modifikuje, dost málo záleží na tom, že pár lidí zahyne.“

Harlan si lhostejně pomyslel: Nezdá se, že by mi byl doopravdy vděčný. Pravděpodobně chyby lituje. Až si to všechno rozváží, bude ho mrzet ještě víc, že ho zachránil Provozní technik. Kdybych byl Sociologem, potřásl by mi rukou, jenže Provoznímu technikovi ruku nepodá. Rád by zachránil tucet lidí před zadušením, ale Provoznímu technikovi se zároveň vyhne širokým obloukem.

Poněvadž věděl, že by se mu mohlo stát osudným, kdyby nechal Voye litovat ještě víc, okamžitě vyrazil do útoku:

„Doufám, že se mi odvděčíte. Potřeboval bych od vaší sekce jednu maličkost“

„Maličkost?“

„Z oblasti Plánování osudů. Přinesl jsem si potřebné údaje s sebou. Mám také data pro navrhovanou Změnu Skutečnosti v 482. století. Chtěl bych znát účinek téhle změny na pravděpodobný osud jistého člověka.“

„Nejsem si úplně jistý,“ pronesl pomalu Sociolog, „jestli jsem vás dobře pochopil. Vaše vlastní sekce má jistě dostatečné prostředky, aby takovou úlohu vyřešila?“

„To bezpochyby má. Jenže já se zabývám výzkumem osobností a nechci, aby se to předčasně objevilo v protokolech. V naší sekci bych to jen obtížně dokázal provést tak, aby...“ Větu dokončil neurčitým gestem.

„Chcete to provést neoficiálním způsobem,“ pomohl mu Voy.

„Rád bych. Je to moje soukromá záležitost“

„No, to je ovšem zcela proti předpisům. S tím nemůžu souhlasit“

Harlan se zamračil. „Není to v rozporu s předpisy o nic víc než to, že jsem Časové radě neohlásil vaši chybu. A proti tomu jste přece nic nenamítal. Jestliže dodržujeme přísně předpisy v jednom případě, musíme to udělat i v druhém. Počítám, že mi rozumíte?“

Výraz Voyovy tváře svědčil o tom, že ho pochopil až příliš dobře.

Sociolog natáhl ruku. „Ukážete mi ty dokumenty?“

Harlanovi se trochu ulevilo. Nejhorší překážku už měl za sebou. Nedočkavě hleděl na Voye, jak sklání hlavu nad plastikovou fólií, kterou přinesl.

Sociolog utrousil jen jednu jedinou poznámku. „K času, tahle Změna Skutečnosti opravdu vlastně nestojí za řeč.“

Harlan využil příležitosti a zaimprovizoval. „To teda nestojí. A o to tady právě jde. Nedosahuje ani kritické velikosti, a proto jsem si vybral jen jednoho člověka, aby ji otestoval. Chápete, že nechci použít zařízení v naší sekci dřív, dokud nedokážu, že mám neprůstřelnou pravdu?“

Voy neodpověděl a Harlan zmlkl. Pokračovat takhle dál by mohlo být riskantní.

Voy povstal. „Předám to některému ze svých Plánovačů osudů. Všechno zachováme v tajnosti. Zajisté ovšem chápete, že se takový případ už nikdy nesmí opakovat“

„Samozřejmě.“

„A jestli vám to nevadí, rád bych se osobně přesvědčil, jak se tahle Změna Skutečnosti odehraje. Věřím, že nás poctíte tím, že tuhle MPZ uskutečníte osobně.“

Harlan přikývl. „Veškerou odpovědnost beru na sebe.“

 

Když vstoupili dovnitř, dvě obrazovky v promítací síni už svítily. Technici je zaměřili na správné časoprostorové souřadnice a pak odešli. Harlan s Voyem zbyli v třpytivé místnosti sami. Účinky molekulárního filmu byly patrné, a víc než jen patrné, ale Harlan neodtrhl oči od obrazovek.

Obě ukazovaly stále stejný obraz naprosto bez pohybu. Poněvadž zobrazovaly matematicky vyjádřené zlomky času, mohly to zrovna tak dobře být záběry z říše mrtvých.

Na jedné z nich byla v ostrých, přirozených barvách vidět strojovna čehosi, o čem Harlan věděl, že to je testovací kosmická loď. Strojovna měla přivřené dveře a ve štěrbině, která zůstala, bylo vidět lesklý červený střevíček z jakéhosi poloprůhledného materiálu. Ležel nehnutě. Ani nic jiného se nehýbalo. I kdyby dokázali obraz zaostřit natolik, že by spatřili jednotlivá zrnka prachu, zjistili by, že ani ta se nepohybují.

„Strojovna zůstane prázdná ještě dvě hodiny a šestatřicet minut,“ řekl Voy.

„V tehdejší Skutečnosti, samozřejmě.“

„Já vím,“ zamumlal Harlan. Navlékl si rukavice a díky bystrým očím si už vryl do paměti polohu kritického kontejneru na polici. Vyměřoval si v duchu k němu každý krok a odhadoval nejvýhodnější místo, na které by jej mohl přenést Vrhl rychlý pohled na druhou obrazovku.

Jestliže se strojovna, která byla z hlediska své sekce Věčnosti v přítomnosti, třpytila čistými a přirozenými barvami, druhý záběr o nějakých pětadvacet století v budoucnosti zahaloval modravý opar, který charakterizoval všechny záběry z „budoucnosti“.

Na obrazovce byl vidět kosmodrom. Sytě modrá obloha, modravé budovy z holého kovu na modrozelené půdě. V popředí stál modrý válec podivných tvarů s vydutým dnem. V pozadí se rýsovaly dva podobné. Zašpičatělé rozštěpené vrcholy všech tří strměly vzhůru, rozštěpy se zahryzávaly hluboko do útrob kosmické lodi.

Harlan se zamračil. „Ty lodě jsou divné.“

„Elektrogravitační,“ odvětil Voy. „2481. je jediné století, které vyvinulo elektrogravitační kosmické dopravní prostředky. Žádné pohonné hmoty, žádné atomové reaktory. Z estetického hlediska je to skvělý stroj. Hrozná škoda, že tu musíme provést Změnu. Opravdu škoda.“ Se zjevným nesouhlasem obrátil pohled proti Harlanovi.

Harlan stiskl rty. Ovšemže nesouhlasí! A proč ne? Má přece před sebou Provozního technika.

Ve skutečnosti to byl kterýsi z Pozorovatelů, kdo odeslal zprávu, že tamní lidé propadli drogám. A jakýsi Statistik předložil doklady, že po předchozí Změně Skutečnosti se fetování rozmohlo takovým způsobem, že počet narkomanů byl nejvyšší ze všech lidských Skutečností. Některý ze Sociologů, pravděpodobně sám Voy, interpretoval tyhle údaje do psychologického profilu společnosti. A konečně nějaký Analytik vypracoval návrh Změny Skutečnosti nutný k tomu, aby počet narkomanů poklesl na přípustnou míru. A zjistil, že jako vedlejší účinek zanikne elektrogravitační pohon kosmických lodí. Na řešení problému se podílela desítka, ba stovka lidí ze všech složek Věčnosti.

Jenže nakonec musí zasáhnout Provozní technik. Je to právě on, kdo vlastníma rukama provede Změnu Skutečnosti podle podkladů, které mu připravili společně všichni ostatní. A potom na něj všichni upřou obviňující zraky říkající: Byls to ty, ne my, kdo zničil všechny ty krásné věci!

Budou jím opovrhovat a budou se mu vyhýbat. Svou vlastní vinu svalí na jeho bedra a zanevřou na něho.

„Na kosmických lodích nesejde,“ pronesl Harlan ostře. „My se zajímáme o tyhle věci.“

Ty „věci“ byli lidé, droboučcí ve srovnání s kosmickou lodí, neboť Země a pozemská společnost člověku vždycky připadá bezvýznamně malá ve srovnání s nekonečnými rozlohami vesmíru.

Lidé mu připadali jako droboučké houfující se panenky. Když je zmrazil jeden okamžik Času, vypadali s malýma zdviženýma ručkama a nožkama opravdu jako panáčci.

Voy pokrčil rameny.

Harlan si na levé zápěstí připevnil malý generátor pole. „Tak se do toho dáme.“

„Okamžik. Chci se spojit s Plánovačem osudů a zjistit, jak dlouho mu práce pro vás potrvá. Já bych to taky měl rád za sebou co nejdříve.“

Zručně naladil malý přenosný aparátek a zkušeným sluchem snadno dešifroval odpověď, kterou dostal v podobě rytmického cvakání. Další charakteristický rys téhle sekce Věčnosti, napadlo Harlana, jsou ty cvakavé zvukové kódy. Je to chytré, ale strašně vyumělkované, stejně jako ten molekulární film.

„Tvrdí, že mu to nezabere víc než tři hodiny,“ konečně se ozval Voy. „A mimochodem, strašně se mu líbí jméno té osoby, o kterou se zajímáte. Noys Lambent. Je to žena, že?“

Harlan cítil, jak mu vysychá v hrdle. „Ano.“

Voy zkřivil rty do náznaku úsměvu. „To vypadá zajímavě. Rád bych ji viděl, to je rarita. Už celé měsíce jsme v téhle sekci neměli žádnou ženu.“

Harlan neodpověděl, protože se obával, že ho zradí hlas. Na okamžik na Sociologa zíral, pak pohled rychle odvrátil.

Pokud snad Věčnost měla nějakou chybičku, týkala se žen. Uvědomoval si tenhle nedostatek téměř od okamžiku, kdy vstoupil do Věčnosti poprvé, ale na vlastní kůži jej pocítil až onoho dne, kdy se setkal s Noys. Od toho okamžiku se události přímo řítily a dohnaly ho až tak daleko, že porušil přísahu, kterou jako příslušník Věčnosti složil, a zpronevěřil se všemu, pro co až doposud pracoval.

Proč? Kvůli Noys.

A dokonce se za to ani nestyděl. To ho na tom mátlo nejvíc. Nestyděl se. Necítil se vinen za spoustu zločinů, které už spáchal a zneužití Plánování osudů pro svůj soukromý záměr, poslední přírůstek na seznamu prohřešků, mu připadlo jen jako malý hříšek.

Dopustil by se horších věcí, kdyby to bylo zapotřebí.

Poprvé si všechno uvědomil zcela jasně. A ačkoli to pomyšlení ihned s hrůzou odehnal, věděl, že jakmile se objevilo jednou, už se ho víckrát nikdy nezbaví.

Jednoduše ho napadlo: Jestli mi nezbude jiné východisko, Věčnost zničím.

Nejhorší na tom bylo vědomí, že má dost možností, aby to dokázal.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist