Isaac Asimov
překlad: Zdeněk Volný

KONEC VĚČNOSTI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4. kapitola
Analytik

Harlan byl už Provozním technikem celé dva roky, když se vrátil do 482. století, poprvé od okamžiku, kdy si ho odvedl Twissell. Přišlo mu k nepoznání.

Jenže století se nezměnilo. Proměnu prodělal on.

Ty dva roky, po něž pracoval jako Provozní technik, mu daly mnohé. V jistém smyslu mu dodaly pocitu jistoty. Nemusel se pokaždé učit nový jazyk, přivykat novým módám v oblékání a novým životním stylům, jako když byl vysílán do různých Skutečností coby Pozorovatel. Na druhé straně to však vedlo k jistému uzavření do sebe. Už téměř zapomněl, že existuje souručenství, které sdružuje všechny odborníky ve Věčnosti.

Především si začal uvědomovat moc pramenící z jeho postavení Provozního technika. Měl v hrsti osudy miliónů lidí, a jestli to člověka uzavíralo do izolace, může kráčet životem sice osaměle, ale zato s hrdě zdviženou hlavou.

Takže si mohl chladným pohledem změřit Operátora za pultem recepce 482. století a stroze se představit: „Provozní technik Andrew Harlan se hlásí u Analytika Finga k plnění jednorázového úkolu v 482. století.“ A mohl klidně ignorovat letmý pohled, který na něj muž ve středních letech vrhl.

Někteří lidé tomu říkali „omrknutí technika“. Byl to rychlý, mimovolný boční pohled na růžově červený odznak Provozního technika na Harlanově klopě, doprovázený patrným úsilím nepodívat se na něj znovu.

Harlan si prohlédl odznak svého protějšku. Neměl žlutou barvu jako emblém Analytika, zelenou jako odznak Plánovače osudů, modrou jakou měli Sociologové, ani bílou, jakou nosili Pozorovatelé. Nebyl jednobarevný jako emblémy odborníků. Na bílém pozadí se táhla jednoduchá silná modrá čára. Tenhle člověk byl pouhý Operátor, zařazením patřil do Provozní čety, ani v nejmenším to nebyl odborník.

A přece si dovolil na něj civět.

„Tak co bude?“ pobídl ho Harlan trochu naštvaně.

„Už vás spojuju s Analytikem Fingem, pane,“ odvětil Operátor rychle.

Harlan měl v paměti 482. století jako pevné a masivní, ale tentokrát mu připadlo dost zchátralé a špinavé.

Přivykl totiž sklu a porcelánu 575. století, jež bylo čistotou přímo posedlé. Zvykl si na svět, jehož bělostnou čistotu narušovalo jen pár tahů v jemných pastelových barvách.

Těžkopádné sádrové ozdoby 482. století, křiklavé barvy a emaily natíraný kov mu připadal téměř odpudivý.

Dokonce i Finge se mu zdál jiný, jako by se nějak scvrkl. Před dvěma lety připadalo tehdejšímu Pozorovateli Harlanovi každé Fingeho gesto zlověstné a vyjadřující moc.

Nyní z osamělých a vznešených výšin Provozního technika Harlanovi připadalo, že se ten člověk chová arogantně a urážlivě. Sledoval ho, jak listuje v hromádce spisů a posléze zvedá hlavu s výrazem úředníka, který je přesvědčený, že nechal návštěvníka čekat přesně tak dlouho, jak to vyžaduje rozdíl v jejich společenském postavení.

Twissell mu prozradil, že Finge pochází z období šesté stovky století orientovaných energeticky. To vysvětlovalo mnohé. Fingovy zlostné návaly mohly snadno vyplývat z vrozené nejistoty tělnatého člověka navyklého na pevná silová pole, který musí najednou vystačit s křehkou hmotou. Jeho chůze po špičkách - Harlan si dobře vzpomínal na Fingovu kočičí chůzi, kdysi vzhlédl od práce a zjistil, že si ho Finge prohlíží zblízka, ačkoli vůbec nezaslechl, že by Analytik udělal jediný krok mu už nepřipadala dravčí a zákeřná, spíš bojácná a váhavá jako u člověka, jenž žije v neustálém, ačkoli třeba nevědomém strachu, že se pod jeho váhou prolomí postel.

Harlan si pobaveně a blahosklonně pomyslel: Ten člověk se vůbec nedokázal přizpůsobit ani svému Sektoru! Pravděpodobně by mu prospělo, kdyby ho přeložili někam jinam.

„Buďte zdráv, Provozní techniku,“ pozdravil ho Finge.

„Buďte zdráv, pane Analytiku,“ odvětil Harlan.

„Zdá se, že za ty dva roky od...,“ pokračoval Finge.

„Dva fyzioroky,“ opravil ho Harlan.

Finge na něj překvapeně pohlédl. „Dva fyzioroky, samozřejmě.“

Ve Věčnosti neexistoval Čas v tom smyslu jako v okolním vesmíru, avšak lidské tělo podléhalo stárnutí normálně, což bylo dokonalé měřítko Času i za okolností, kdy tento fyzikální parametr ztrácel svůj konkrétní význam. Ve fyziologickém smyslu Čas plynul vpřed a za jeden fyziorok člověk zestárnul ve Věčnosti úplně stejně, jako by se mu přihodilo za běžný rok v Čase.

Dokonce i ti nejpedantičtější příslušníci Věčnosti si jen zřídkakdy ten rozdíl uvědomovali. Bylo mnohem pohodlnější říkat Zítra na shledanou nebo Včera se mi po tobě stýskalo či Sejdeme se příští týden, jako by tady existovalo nějaké včera, zítra nebo příště i v jiném než fyziologickém smyslu. Lidské instinkty vyplouvaly na povrch v tom, že Věčnost rozstříhaly na umělé dny složené ze čtyřiadvaceti fyziohodin, že ji rozdělily na noc a den, na dnes a zítra.

„Za ty dva fyzioroky, které uplynuly od vašeho odchodu,“ navázal Finge, „krizové stavy ve 482. století postupně narůstaly. Je to zvláštní krize. Choulostivá záležitost. Téměř bezprecedentní. Nyní potřebujeme tak přesné pozorování, jako dosud nikdy předtím.“

„A vy chcete, aby je prováděl já?“

„Ano. Svým způsobem to je sice mrhání lidskými zdroji, když žádám po Provozním technikovi, aby prováděl pozorování, jenže vaše předchozí pozorování byla perfektní, přesná a vystihující podstatu věci. Nyní jedno takové potřebujeme znovu. Takže vám stručně vysvětlím některé detaily...“

Jaké detaily to tehdy Finge měl na mysli, to se Harlan už nikdy nedozvěděl. Jen totiž otevřel znovu ústa, otevřely se dveře a Harlan ho okamžitě přestal poslouchat.

Zíral na osobu, která vstoupila dovnitř.

Nebylo to tím, že by Harlan ještě nikdy nespatřil ve Věčnosti dívku. Nikdy nebylo to pravé slovo. Ženy se sice vyskytovaly ve Věčnosti zřídka, ale existovaly tu.

Jenže s takovou dívkou se Harlan ještě nesetkal nikdy. Natož pak ve Věčnosti!

Už spatřil mnoho žen při svých cestách do Času, ovšem lidé v Času pro něj neznamenali nic víc než předměty, totéž co domy a stromy, hodinky a holínky, jídlo a mýdlo. Byly to pouhé objekty, které musel pozorovat.

Dívka ve Věčnosti, to bylo něco úplně jiného. A navíc taková jako tahle!

Byla oblečená podle módy nejzámožnějších vrstev 482. století, což obnášelo nad pasem jakési průhledné pouzdro a prakticky už nemnoho víc, dole pak šortky z jakési lehoučké tkaniny. Kalhoty byly víceméně neprůhledné, ale naznačovaly oblé křivky jejího těla.

Lesklé tmavé vlasy jí spadaly mi ramena, horní ret měla jen lehounce zdůrazněný růží, zatímco dolní plně, přehnaně namalovaný. Oční víčka a ušní boltce si růžově přibarvila, zatímco mladistvé, téměř dívčí tváře měla úžasně mléčně bělostné. Kolem krku jí viselo několik řetízků s drahokamy, které cinkaly a obracely pozornost na vznosná prsa.

Usedla k psacímu stolu v rohu Fingovy pracovny. Jen jedenkrát šlehla temným pohledem zpod dlouhých řas přes Harlanovu tvář.

Když Provozní technik začal opět vnímat Fingův hlas, Analytik právě říkal:

„Ovšem tohle všechno se dozvíte z oficiální zprávy. Zatím můžete používat svou starou pracovnu a ložnici.“

Harlan posléze zjistil, že ani neví, jak Fingovu kancelář opustil. Pravděpodobně docela normálně.

Uvědomil si, že jeho nejsilnějším pocitem je hněv. Pročas, tohle by se tomu Fingovi nemělo dovolovat! Rozvrací to morálku. Vždyť je to výsměch...

Zastavil se, rozevřel pěsti a zavřel ústa. Tak tedy uvidíme! Rázně se rozběhl k Operátorovi v recepci a zřetelně přitom slyšel klapot vlastních podpatků.

Operátor vzhlédl, ale tak, aby se s Harlanovým pohledem přímo nestřetl. Opatrně se zeptal:

„Přejete si, pane?“

„V kanceláři Analytika Finga pracuje žena. Je tu nová?“

Měl v úmyslu nasadit ledabylý tón. Zeptat se lhostejně, znuděně, jen jakoby ze zvědavosti. Namísto toho jeho otázka zazvonila jako úder do strun cimbálu.

Jenže Operátor rázem ožil. V očích se mu rozzářil ryze mužský, spiklenecký výraz. Zapomněl dokonce, že má před sebou Provozního technika.

„Myslíte tu kočku? Ta je, co? Vypadá úplně jako vymodelovaná ze silového pole!“

„Odpovězte mi na otázku!“ vyštěkl Harlan, až se přitom zakoktal.

Operátor se zarazil, velká část nadšení se vypařila.

„Je tu nová,“ odvětil. „Přišla z Času.“

„Co tady dělá?“

Operátorovu tvář přelétl lehký úsměv, který se proměnil v úšklebek.

„Je to prý šéfova sekretářka. Jmenuje se Noys Lambentová.“

„Díky.“ Harlan se otočil na podpatku a odešel.

První Harlanova Pozorovací akce ve 482. století proběhla hned následujícího dne, ale trvala pouhých třicet minut. Byla to pouze orientační vyjížďka, při níž se chtěl obeznámit s reáliemi. Druhého dne trvala hodinu a půl a třetího už ji vynechal úplně.

Pracovní dobu trávil tím, že se prokousával původními zprávami a osvěžoval si své vědomosti o tomhle století, procvičoval si dobový jazyk a znovu přivykal tehdejšímu způsobu odívání.

482. století už prodělalo jednu Změnu skutečnosti, ale jen velice nepatrnou. Zlikvidovali pouze kliku, která si uzurpovala vládu. Zdálo se, že společnosti jako takové se změna nijak nedotkla.

Aniž si to plně uvědomoval, opět sklouzl k rutině vyhledávat ve starých hlášeních všechny informace o aristokracii. Ta pozorování zajisté prováděl kdysi on sám.

Ano, prováděl, ale tehdy zcela neosobně, s odstupem. Jeho údaje ji charakterizovaly jako třídu, nikoli coby jednotlivce.

Časoprostorový itinerář po něm samozřejmě nikdy nevyžadoval a ani mu nedovoloval, aby sledoval tehdejší aristokracii zblízka. Pouhý Pozorovatel neměl oprávnění pátrat po příčinách. Nyní byl sám na sebe rozladěný, že takovou zvědavost pociťuje.

V průběhu oněch tří dní spatřil tu dívku, Noys Lambentovou, celkem čtyřikrát. Z prvého setkání si pamatoval jen její šaty a ozdůbky. Nyní si už vybavoval, že je vysoká nějakých skorem sto sedmdesát centimetrů, asi o půl hlavy menší než on. Byla však štíhlá a držela se zpříma, takže se zdála vyšší. A byla starší, než jak hádal na první pohled, pravděpodobně se už blížila ke třicítce a docela určitě jí už bylo přes pětadvacet.

Chovala se zamlkle a rezervovaně. Když ji na chodbě míjel, sice se usmála, ale hned sklopila oči. Harlan uhnul, aby se jí náhodou nedotkl, a s jakýmsi zlostným pocitem pokračoval v chůzi.

V závěru třetího dne ho přepadl pocit, že coby uvědomělý příslušník Věčnosti má povinnost zakročit. Jí samé se její postavení bezpochyby líbilo. A Finge samozřejmě žádný zákon neporušil. A přece byla Fingova nepředloženost a neopatrnost zjevně v rozporu s duchem zákona, a s tím se přece musí něco udělat.

Chtě nechtě si Harlan musel připustit, že nikdo z celé Věčnosti se mu tolik nepříčí jako právě Finge. Zpočátku se ho sice snažil omlouvat, ale dál už nemohl.

Ráno čtvrtého dne požádal Finga o soukromý hovor a Analytik souhlasil. Harlan k němu kráčel odhodlaně a k vlastnímu překvapení ihned přistoupil k věci.

„Pane Analytiku Finge, navrhuji, aby slečna Lambentová byla vrácena do Času.“

Fingovi se zúžily oči. Pokývnutím ukázal Harlanovi na židli, podepřel si rukama rozbředlou, masitou bradu a vycenil zuby.

„No, posaďte se. Jen se posaďte. Domníváte se, že slečna Lambentová je neschopná? Že tu k ničemu není?“

„Pane Analytiku, k jejím schopnostem a kvalifikaci se nemohu vyjádřit. To záleží na tom, jak zvládá své pracovní úkoly, a já jsem jí žádné neukládal. Ale musíte si uvědomit, že její přítomnost narušuje morálku tohoto Sektoru.“

Finge na něj hleděl tak prázdným pohledem, jako by jeho mozek Analytika zároveň řešil bůhvíjak složitý problém, s jakým se běžný příslušník Věčnosti ani nestřetne.

„Jakým způsobem narušuje morálku, Provozní techniku?“

„Že se ještě můžete ptát!“ vybuchl Harlan a zlost v něm dále narůstala. „Obléká se víc než výstředně. A...“

„Okamžik, okamžik. Zadržte, Harlane. Byl jste přece Pozorovatelem právě v tomhle období. To nevíte, že takhle se ženy ve 482. století běžně oblékaly?“

„Kdyby žila ve svém vlastním prostředí, neshledal bych na ní sebemenší chybičku. I když vám řeknu rovnou, že i ve 482. století by její šaty působily výstředně. Přiznal jste mi právo věc rozsoudit. A proto vám povím, že sem do Věčnosti taková osoba prostě nepatří.“

Finge pozvolna přikývl. Zdálo se, že se skvěle baví. Harlan ztuhl.

„Přivedli jsme ji sem záměrně,“ odvětil Finge. „Plní tu velmi důležité poslání. Navíc pouze dočasné. Pokuste se to s ní chvíli vydržet.“

Harlanovi se roztřásla brada. Takhle snadno se přece odbýt nenechá. K čertu s opatrností! Řekne jim, co si o nich ve skutečnosti myslí!

„Umím si představit, jaké velmi důležité poslání tady ta žena asi plní!“ vyjel. „Držíte si ji tu veřejně, jenže to vám nemůže jen tak projít!“ Prkenně se obrátil a pomalu kráčel ke dveřím. Zastavil ho příkrý Fingův hlas.

„Provozní techniku,“ řekl Finge, „váš blízký vztah k Twissellovi ve vás možná utváří mylnou představu o vlastní důležitosti. Měl byste si ji poopravit. A povězte mi teď, Provozní techniku, měl jste už někdy,“ Analytik zaváhal, jako by hledal přesný výraz, „milenku?“

Aby se zachoval co nejurážlivěji, Harlan se ani neotočil.

„Aby se příslušník Věčnosti nevystavil nebezpečí emocionálního závazku vůči obyvatelům Času,“ zacitoval, „nesmí se oženit, či vdát. Příslušníku Věčnosti rovněž není dovoleno mít děti, aby se vyhnul citovým závazkům k rodině.“

„Neptal jsem se vás ani na manželku, ani na děti,“ řekl mu Analytik chraplavým hlasem.

Jenže Harlan pokračoval: „Dočasné známosti s obyvateli Času mohou být navazovány až po schválení písemné žádosti podané k Ústřednímu plánovacímu výboru Časové rady. Žádost musí obsahovat návrh na vhodnou Změnu individuálního osudu příslušné osoby z Času. Poté smí být poměr navázán pouze v souladu s požadavky Časoprostorových směrnic.“

„Naprosto správně. Už jste někdy žádal o dočasný poměr, Provozní techniku?“

„Ne, pane Analytiku.“

„A nezamýšlíte to?“

„Ne, pane Analytiku.“

„Možná byste měl. Trochu by vám to rozšířilo obzor. Pak byste se méně zajímalo detaily ženského oblečení a méně by vás vyvádělo z míry, že by nějaká žena mohla mít osobní vztah k nějakému příslušníku Věčnosti.“

Harlan vyrazil ven, vzteky se nezmohl na slovo.

 

Připadlo mu téměř nemožné zvládnout každodenní cesty po 482. století. Nejdelší z nich trvala něco méně než dvě hodiny.

Byl dokonale vyvedený z míry, a věděl proč. Finge! Finge, který mu tak sprostě poradil, aby si udělal známost s nějakou obyvatelkou Času.

Takové svazky samozřejmě existovaly. Každý o nich věděl. Věčnost chápala, že se lidská přirozenost nedá obejít a že se lidským choutkám - Harlan se pokaždé zachvěl odporem, když to slovo zaslechl - musí vyhovět. Proto se omezení týkala jen volby milenek, jenže právě tady nebyl zákon příliš štědrý. A od těch šťastlivců, jimž se takové povolení podařilo získat, se očekávalo, že si to ze slušnosti a ohleduplnosti vůči většině ostatních nechají pro sebe.

Mezi nižšími vrstvami příslušníků Věčnosti, zejména mezi Údržbáři, neustále kolovaly drby, způli závistivé, napůl chtivé, že do Věčnosti jsou prakticky neustále dováženy ženy za zřejmým účelem. Drbalo se, že na své si přijdou především Analytici a Plánovači osudů. Oni a právě jen oni mohli rozhodovat o tom, která žena se dá vyprostit z Času, aby její nepřítomnost nezpůsobila nějakou podstatnou Změnu Skutečnosti.

Méně byli senzacemi opředeni pracovníci, které každá Sekce dočasně najímala k plnění různých úkolů - když to povolovaly časoprostorové analýzy. Kolem nich kolovalo mnohem méně drbů. Tihle zaměstnanci vykonávali nejrůznější pomocné činnosti jako vaření, úklid a těžké manuální práce.

Ovšem zaměstnat obyvatelku Času, a navíc takovouhle, jako „sekretářku“, mohlo znamenat jen tolik, že Finge pošpinil veškeré ideály, které dělají Věčnost Věčností.

Ačkoli v praxi se mnozí příslušníci Věčnosti nedokázali oprostit od průvodních jevů fyzického života, stále zůstával v plné platnosti ideál příslušníka žijícího jen pro úkol, k němuž byl vyvolen: zdokonalit Skutečnost a učinit všechny lidi na světě šťastnějšími. Harlan se rád obíral pomyšlením, že Věčnost je něco jako klášter v Primitivních dobách.

Oné noci se mu zdálo, že o celé záležitosti vypráví Twissellovi a že Twissell, oddaný příslušník Věčnosti, se rozhořčil stejně jako on. Zdálo se mu, že Finga potrestali, že ho zbavili hodnosti. Zdálo se mu, že on sám, Harlan, má na klopě žlutý odznak Analytika, že instaluje v 482. století nový politický režim a velkoryse nabízí Fingovi nové místo v Provozní četě. Twissell seděl vedle něj a obdivně se usmíval. Harlan vypracoval nový organizační řád, bezvadný, jasný, dokonale skloubený, a požádal Noys Lambentovou, aby přítomným rozdala kopie.

Jenže Noys Lambentová vykročila vpřed nahá a Harlan se současně probudil, celý se chvěl a styděl se sám před sebou.

Jednoho dne potkal slečnu Lambentovou na chodbě a s odvráceným pohledem ustoupil stranou, aby ji nechal projít.

Noys Lambentová se však zastavila a zahleděla se na něj tak dlouho, až musel zvednout hlavu a pohlédnout jí do očí. Hýřila všemi barvami a byla plná života. Harlan slabě ucítil vůni jejího parfému.

„Vy jste Provozní technik Harlan, že?“ řekla.

V prvním návalu na ni chtěl křiknout, ať mu uhne z cesty, ale pak si řekl, že to přece nakonec není všechno jen její vina. Kromě toho kdyby se chtěl kolem ní protáhnout nyní, určitě by se jí dotkl.

„Ano,“ stručně přikývl.

„Slyšela jsem, že jste expert na naše století.“

„Pobýval jsem tam.“

„Strašně ráda bych si někdy o něm s vámi popovídala.“

„Jsem velmi zaměstnaný. Nemám čas.“

„Ale pane Harlane, někdy si jistě najdete malou chvilku.“

Usmála se na něj.

„Pokračujte v cestě,“ zašeptal úpěnlivě Harlan. „Nebo kousek ustupte, abych mohl projít. Prosím vás!“

Prošla kolem něj a boky se jí přitom mírně zavlnily. Harlanovi to vehnalo krev do žhoucích tváří.

Měl zlost na ni, že ho uvádí do takových rozpaků, měl zlost na sebe, že se do nich nechá uvést, a především se z jakési záhadné příčiny zlobil na Finga.

 

Finge si ho zavolal po dvou týdnech. Na psacím stole před ním ležela podivná dlouhá fólie se složitým kódem. Jakmile ji Harlan spatřil, ihned mu došlo, že tentokrát se nebude jednat o nějakou půlhodinovou vyjížďku do 482. století.

„Posaďte se prosím, Harlane,“ vyzval ho Finge, „a okamžitě se seznamte s tímhletím. Ne, text nepřečtete jen tak. Vložte to do mašiny.“

Harlan lhostejně zvedl obočí a opatrně vložil pruh fólie do štěrbiny čtecího zařízení na Fingově pracovním stole. Pomalu se zasunula do útrob přístroje, který současně začal zakódovaný text překládat do slov, která se objevovala na bělavé obdélníkové obrazovce.

Někde v polovině sdělení náhle Harlan vymrštil ruku a čtecí zařízení vypnul. Fólii s kódem vyškubl zevnitř tak prudce, až se pevná plastická hmota přervala.

„Mám několik kopií,“ klidně se ozval Finge.

Jenže Harlan svíral útržek pásky mezi palcem a ukazovákem, jako by měl každým okamžikem vybuchnout.

„Pane Analytiku, tady se někde stal omyl. Přece po mně nemůžete chtít, abych dům té ženy používal během týdenního pobytu ve 482. století jako základnu.“

Finge našpulil rty.

„A proč ne, když to vyžaduje Časoprostorový itinerář? Jestli mezi vámi a slečnou Lambentovou vznikly nějaké osobní problémy...“

„Ani nápad, jaké osobní problémy!“ skočil mu Harlan zuřivě do řeči.

„Něco tady bylo určitě. Za těchto okolností pro vás udělám dokonce tolik, že vám vysvětlím několik okolností, které se přímo dotýkají vašeho úkolu. Ale nesmíte počítat s tím, že to tak bude pokaždé.“

Harlan seděl jako pěna. Přemýšlel tak zuřivě, až se mu dýmalo z hlavy. Profesionální hrdost by vyžadovala, aby jakoukoli nápovědu odmítl. Pozorovatel nebo Provozní technik musí umět dělat svou práci bez zbytečného vyptávání. A Analytikovi by za normálních okolností nenapadlo ani ve snu, aby cokoli vysvětloval.

Ovšem tady se dělo něco podezřelého. Harlan si stěžoval na tu ženu, na tu takzvanou sekretářku. Finge se obává, že by si mohl stěžovat i na vyšších místech. Viník prchá, i když mu nikdo v patách není, pomyslel si Harlan s trpkým zadostiučiněním a marně si lámal hlavu, kde jen ten citát zaslechl.

Tudíž Fingova taktika byla průhledná. Chce Harlana ubytovat u té ženštiny, aby mohl celou záležitost obrátit, kdyby mu teklo do bot. Takhle se snadno zbaví Harlana coby nepohodlného svědka.

Samozřejmě si připraví hodno věrné zdůvodnění, proč Harlana do toho bytu poslal, a tak ho má dokonale v hrsti. Harlan mu naslouchal s pohrdáním, které pomalu ani nedokázal skrývat.

„Jak je vám známo,“ hovořil Finge, „některá století vědí o existenci Věčnosti. Tuší, že kontrolujeme mezičasový obchod. Domnívají se, že je to naše hlavní role, což je dobře. Matně se dohadují, že jsme tu také proto, abychom ochránili lidstvo před jakousi hrozící katastrofou. Je to spíš pověra než cokoli jiného, ale v podstatě je to správné, a taky dobře. Pro mnoho lidí představujeme jakéhosi svatého otce, a to jim dodává životní jistotu. Tomuhle rozumíte, že?“

Copak si ten chlap myslí, že jsem Začátečník, zauvažoval Harlan.

Stručně přikývl.

„Některé věci se ovšem dozvědět nesmějí,“ pokračoval Finge. „Především samozřejmě to, že když je zapotřebí, měníme Skutečnost. Kdyby se to dozvěděli, ztratili by životní jistotu, a to by bylo nanejvýš škodlivé. Proto musíme ze Skutečnosti odstranit všechno, co by mohlo podobné domněnky vzbuzovat, abychom si s tím už nikdy nelámali hlavu.

Ovšem čas od času v tom či onom století vznikají nežádoucí pověry o existenci Věčnosti. Nejnebezpečnější jsou obvykle ty, které se šíří zejména mezi příslušníky vládnoucích tříd. Tedy v těch kruzích, které s námi udržují nejvíce kontaktů a současně mají rozhodující vliv na to, čemu říkáme veřejné mínění.“

Finge se odmlčel, jako by očekával, že Harlan k tomu něco poznamená, anebo že mu položí nějakou otázku. Harlan však neudělal ani jedno, ani druhé.

„Od poslední Změny Skutečnosti číslo 433-486, série F-2,“ pokračoval Finge, „která se odehrála asi před rokem - před jedním fyziorokem, máme důkazy, že se podobné škodlivé dohady v nynější Skutečnosti doopravdy šíří. Dospěl jsem k určitým závěrům stran podstaty těchto pověr a předložil jsem je Časové radě. Rada se je však zdráhá přijmout za své, poněvadž by to vyžadovalo uskutečnění Změny, která má nesmírně nízkou pravděpodobnost.

Trvají na tom, že dříve než Změnu schválí, mé výpočty musí potvrdit přímé pozorování. A to je nanejvýš choulostivá záležitost, kvůli které jsem si vás vyžádal, a Hlavní analytik Twissell mi vás pro ni zapůjčil. A dále jsem si vybral jednoho příslušníka dobové aristokracie, který se domnívá, že pracovat ve Věčnosti je vzrušující a napínavá záležitost. Posadil jsem ho do téhle kanceláře, abych ho mohl pozorovat zblízka a rozhodnout, jestli se pro náš účel hodí“

To ano, napadlo Harlana. Zblízka pozorovat! To je přesně ono!

Znovu se jeho zlost obrátila proti Fingovi: ta žena třeba za nic nemůže.

„Splňuje veškerá kritéria,“ pokračoval Finge. „Nyní ji vrátíme do jejího století. Jejího obydlí budeme používat jako základnu, budete moci studovat společenský život v podobě, jak jej vedou vládnoucí kruhy. Tak teď už chápete, proč jsem to děvče tady měl a proč chci, abyste se ubytoval u ní?“

„Ujišťuji vás, že všemu rozumím opravdu perfektně,“ pronesl Harlan a ironii prakticky ani neskrýval.

„Pak tedy úkol přijímáte.“

Když Harlan odcházel, v hrudi mu plálo bojové nadšení. Takový Finge ho přece nepřechytračí! Přece z něj nebude dělat pitomce!

Při pomyšlení, že se vydává na cestu do 482. století, náhle cítil dychtivost, ba přímo euforii. Jistě to způsobovalo žhavé odhodlání vytáhnout do boje proti Fingovi, dostat Finga jeho vlastními zbraněmi.

Samozřejmě že v tom nic jiného nebylo.

   4   >