<<< Literární doupě
Literární doupě

Jane Austenová

EMMA

kompletní kniha (e-book)

 

Emma - Austenová Jane
 
 
cena původní: 129 Kč
cena: 103 Kč
Emma - Austenová Jane
Jane Austenová bola moja najlepšia kamoška - Harrison Cora
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 175 Kč
Jane Austenová bola moja najlepšia kamoška - Harrison Cora
Jane Austenová a muž v kněžském rouchu - Barronová Stephanie
 
 
cena původní: 329 Kč
cena: 263 Kč
Jane Austenová a muž v kněžském rouchu - Barronová Stephanie

 

    1   >

 

 

1. kapitola

Emma Woodhousová, hezká, bystrá a bohatá, s útulným domovem a šťastnou povahou, jako by ve své osobě spojovala hned několik nejvzácnějších darů života; a za těch téměř jednadvacet let, co byla na světě, zažila jen moc málo zklamání a trápení. Byla mladší ze dvou dcer něžně milujícího, shovívavého otce, a když se její sestra vdala, stala se sama v útlém věku paní otcovského domu. Matka jí zemřela už tak dávno, že po ní zůstala pouze mlhavá vzpomínka na její laskání, a matčino místo pak zastávala jistá obdivuhodná žena jako vychovatelka, a ta jí citově matku téměř nahradila.

Tato slečna Taylorová prožila u Woodhousových šestnáct let, spíš jako člen rodiny než jako vychovatelka, a upřímně si zamilovala obě dcery, ale Emmu především. Mezi těmi dvěma vládl téměř sestersky důvěrný vztah. Ještě dřív, než slečna Taylorová přestala formálně zastávat roli guvernantky, nedokázala při své mírné povaze přitáhnout otěže a později, kdy se i poslední stín vychovatelské autority dávno vytratil, žily spolu v upřímné družné oddanosti, přičemž Emma dělala přesně to, co se jí zlíbilo: poctivě si vážila úsudku slečny Taylorové, avšak řídila se převážně podle vlastního rozumu.

Opravdu stinná stránka této situace spočívala v tom, že Emma měla přílišnou moc prosazovat svou vůli a v povaze sklon k přehnanému sebevědomí; tyto nepříjemné rysy jí hrozily zkalit mnohou pohodu. Prozatím však vnímala toto nebezpečí tak málo, že jeho možné důsledky rozhodně nepovažovala za neštěstí.

Přišlo trápení --mírné trápení --, nemělo však vůbec podobu drásavé bolesti. Slečna Taylorová se vdala. Ztráta slečny Taylorové přinesla zprvu žal. O svatebním dnu milované družky Emma poprvé seděla delší dobu ponořena do chmurných myšlenek. Když svatební obřad skončil a hosté se rozešli, osaměla u pozdního oběda s otcem, bez vyhlídky, že by jim někdo třetí svou společností poskytl rozptýlení v nadcházejících dlouhých večerech. Otec se jako obvykle chystal po obědě zdřímnout a jí tedy nezbývalo než sedět a přemítat, co ztratila. Všechno nasvědčovalo tomu, že přítelkyně udělala štěstí. Pan Weston byl muž přiměřeného věku, charakterní a spolehlivý, dost zámožný, ke každému srdečný a Emma cítila jisté zadostiučinění při pomyšlení, že se zachovala velkoryse a jako pravá přítelkyně, když nehledíc na sebe vždycky tomuto sňatku přála a napomáhala, ač jí to vyneslo tento černý den. Slečnu Taylorovou budou postrádat každičkou hodinu, každičký den. Vzpomínala, jak na ni bývala vždycky hodná --na všechnu její dobrotu a lásku za těch šestnáct let --jak ji učila a jak si s ní hrála od jejích pěti let, jak se ze všech sil snažila, aby se měla na koho upnout a aby se zabavila, když byla zdravá --a jak ji ošetřovala při různých dětských nemocech. Za to jí Emma dlužila hlubokou vděčnost; avšak spolužití v posledních sedmi letech, rovnoprávný vztah a naprostá otevřenost, která mezi nimi zavládla zakrátko po Isabellině sňatku, když zůstaly samy a neměly než jedna druhou --na to všechno vzpomínala ještě oddaněji a něžněji. Málokdo má štěstí na takovou družku a společnici: inteligentní, sečtělou, užitečnou, jemnou, která zná všechny zvyklosti v rodině, zajímá se o všechny její záležitosti, a především o svou svěřenkyni, o každou její radost, každý záměr --takovou, jíž je možno svěřit se s každou myšlenkou, hned jak se jí v hlavě zrodí.

Jak se jen vyrovná s tou změnou? --Pravda, nový domov drahé přítelkyně je vzdálen necelé půl míle; Emma si však dobře uvědomovala, že je veliký rozdíl mezi paní Westonovou vzdálenou půl míle a slečnou Taylorovou v domě; přes všechny své přednosti a výhody, od přírody vrozené i dané, se nyní ocitla ve velkém nebezpečí, že bude trpět duševní osamoceností. Draze milovaný tatíček jí v tomto ohledu nebyl přiměřeným společníkem. Nestačil dceři ani ve vážných úvahách, ani v hravém žertování.

Nesnáze, plynoucí ze skutečného věkového rozdílu mezi nimi (a pan Woodhouse se neženil mlád), značně ještě prohlubovaly jeho osobní vlastnosti a zvyky; byl celý život hypochondr a nevěnoval se žádné činnosti, ani duševní, ani tělesné; byl svým způsobem mnohem starší, než odpovídalo jeho věku; a třebaže si kdekoho získal svou dobrosrdečností a vlídností, sotva by se byl kde prosadil dary svého ducha. Emmina sestra sice neodešla za manželem daleko: usadili se v Londýně, pouhých šestnáct mil odtud; přece však byla z dosahu běžných denních styků; a tak se musí v Hartfieldu prokousat mnohým nekonečným říjnovým a listopadovým večerem, než přijede Isabella s manželem a dětičkami o Vánocích na návštěvu, dům ožije a Emma se znovu bude moci těšit z milé společnosti.

V Highbury, rozlehlé, hustě obydlené venkovské obci, která téměř přecházela v malé město a k níž Hartfield, přes vlastní louky, lesy a jméno vlastně patřil, nežil nikdo na její úrovni. Woodhousovi byli mezi místními rodinami nejváženější. Všichni k nim vzhlíželi. Emma tu měla četné známé, protože její otec byl ke každému tak vlídný a zdvořilý, avšak nikdo z nich nemohl ani na půl dne nahradit slečnu Taylorovou. Byla to žalostná změna; Emma ani nemohla nevzdychat a netoužit po nemožném, až se tatíček probudil a jí tím nastala nutnost být veselá. Jeho duševní rozpoložení vyžadovalo opory. Byl to člověk nervózní, lehce podléhající chmurám; visel na každém, komu přivykl, a nerad se s ním loučil: jakákoliv změna mu byla proti mysli. A jelikož manželství nevyhnutelně přináší změnu, hleděl na ně vždy jen jako na nepříjemnost; zdaleka se ještě nesmířil se sňatkem vlastní dcery, a kdykoliv si na ni vzpomněl, vždy ji litoval, třebaže se vdávala z lásky, a když nyní byl nucen se rozloučit se slečnou Taylorovou, usoudil z navyklé bezelstné sobeckosti a neschopnosti představit si, že by druzí mohli v něčem usuzovat jinak než on, že slečna Taylorová připravila smutný úděl jak sobě, tak jim, a že by bývala udělal mnohem lépe, kdyby byla zůstala až do smrti v Hartfieldu. Emma se usmívala a švitořila co nejveseleji, aby mu takové myšlenky zahnala z hlavy, avšak když mu nalila čaj, neodpustil si zopakovat přesně to, co už řekl u oběda:

"Chudinka slečna Taylorová! Kéž by tu byla zase s námi! Škoda, že na ni pan Weston kdy pomyslel!"

"V tomhle s vámi nemohu souhlasit, tatíčku, a vy to dobře víte. Pan Weston je tak dobromyslný, příjemný a charakterní člověk, že si zaslouží dobrou ženu, a přece byste nepřál slečně Taylorové, aby u nás žila až do smrti a snášela moje rozmary, když může mít vlastní domov."

"Vlastní domov! --Jaká je to pro ni výhoda, mít vlastní domov? Náš dům je třikrát větší. --A ty nikdy nemáš žádné rozmary, děvečko."

"Jak často k nim zajdeme a oni zase k nám! --Budeme se stále stýkat! Na nás je, abychom začali: musíme jim brzo vykonat posvatební návštěvu."

"Ale, děvečko, jak bych se tam dostal? Do Randallsu je to taková dálka. Nedošel bych ani na půl cesty."

"Kdepak pěšky, tatíčku, na to není ani pomyšlení. Pojedeme kočárem."

"Kočárem! Jamesovi by se nechtělo zapřahat na takovou krátkou cestu. A kam by se chudáci koně poděli, zatímco bychom my byli na návštěvě?"

"Zavedou je k panu Westonovi do maštale, tatíčku. Víte přece, že tohle všechno už je dohodnuto. Včera večer jsme to s panem Westonem důkladně prohovořili. A co se Jamese týká, můžete se spolehnout, že do Randallsu pojede vždycky rád, když tam má dceru ve službě. Kdoví, jestli se mu vůbec bude chtít vézt nás někam jinam. A to je vaše dílo, tatíčku. Vy jste zaopatřil Hanně tak dobré místo. Nikdo na Hannu nepomyslel, dokud jste na ni nepřipadl vy. James je vám tak zavázán!"

"Jsem sám rád, že jsem si na ni vzpomněl. To bylo velké štěstí, protože bych za žádnou cenu nechtěl, aby si chudák James myslel, že ho přehlížíme. Však jsem přesvědčen, že se Hanna ve službě osvědčí: je to úslužné, zdvořilé děvče a já mám o ní nejlepší mínění. Kdykoli ji potkám, udělá mi pukrlátko a tak roztomile pozdraví. A když jsi ji tu měla na šití, všiml jsem si, že vždycky stiskne kliku opatrně, jak to má být, a nikdy nebouchá dveřmi. Jistě se osvědčí jako spolehlivá panská a pro chudinku slečnu Taylorovou to bude velká útěcha, mít u sebe někoho, na koho je zvyklá. Kdykoli zajde James za dcerou, tak o nás uslyší. Bude jí moct podat zprávu, jak se máme a co děláme."

Emma nešetřila námahy, aby udržela otce při těchto žádoucích názorech, a už začala doufat, že s pomocí Člověče, nezlob se, pomůže snesitelným způsobem překonat večer a nebude přitom muset čelit jiným projevům lítosti než svým vlastním. Rozložili hrací stolek, avšak vzápětí se ohlásila návštěva a nebylo ho už třeba.

Pan Knightley, rozvážný muž asi sedmatřicetiletý nebo osmatřicetiletý, byl nejen dlouholetým blízkým rodinným přítelem Woodhousových, ale navíc ho k nim poutal i příbuzenský svazek, neboť to byl starší bratr Isabellina manžela. Sídlil asi míli za Highbury, Woodhousovy často navštěvoval, vždy byl u nich vítán, a tentokrát dvojnásob, neboť se právě vrátil z Londýna od společných příbuzných. Přijel po několikadenní nepřítomnosti v podvečer domů, a sotva se najedl, hned se vypravil pěšky do Hartfieldu, aby oznámil, že v domě na Brunswickém náměstí jsou všichni zdrávi a dobré mysli. Díky této šťastné okolnosti se panu Woodhousovi vrátila načas dobrá nálada. Pan Knightley měl v sobě optimismus, který na starého pána vždycky dobře zapůsobil, a na jeho četné dotazy ohledně "chudinky Isabelly" a jejích dětí odpovídal velice uspokojivě. Když si tohle odbyli, podotkl pan Woodhouse vděčně:

"To je od vás moc milé, pane Knightley, že jste se k nám vypravil v tak pozdní hodinu. Bojím se, že to byla hrozná cesta, než jste sem došel."

"Ale kdepak, pane Woodhousi. Venku je překrásná měsíčná noc, a tak vlahá, že si musím odsednout od vašeho plápolajícího ohně."

"Přesto bylo jistě nepříjemné překonávat to vlhko a bláto. Jen abyste to neodstonal."

"Jaképak bláto? Podívejte se mi na boty, vždyť jsou docela čisté."

"Inu, to je zvláštní, protože jsme tu měli moc nevlídné počasí. Lilo jako z konve dobré půl hodiny, když jsme seděli u snídaně. Domlouval jsem jim, aby svatbu odložili."

"To mi připomíná --ještě jsem vám nepoblahopřál. Jelikož si umím tak dobře představit, jak tu radostnou událost prožíváte, nepospíchal jsem s gratulací. Doufám ale, že všechno proběhlo docela dobře. Jak jste to všichni přestáli? Kdopak naronil nejvíc slz?"

"Achich ach! Chudinka slečna Taylorová! To je trápení!"

"Chudáček pan Woodhouse a chudinka slečna Emma, chcete-li, ale rozhodně nemohu prohlásit o slečně Taylorové, že je chudinka. Velice vás i Emmu ctím, ale tohle je otázka závislosti a nezávislosti! --Rozhodně to pro ni bude příjemnější obskakovat jednu osobu namísto dvou."

"Zvlášť když jedna z těch dvou je tak náročná a vrtošivá!" zalaškovala Emma. "To jste přece měl na jazyku, viďte --a byl byste to jistě i vyslovil, nebýt tu tatíček."

"Bojím se, že je to až příliš pravda, děvečko drahá," povzdechl si pan Woodhouse. "Bývám skutečně někdy náročný a mám své vrtochy."

"Tatíčku můj nejdražší! Snad byste nevěřil, že jsem tím myslela vás anebo že chtěl něco takového naznačit pan Knightley! Co vás to napadá! Kdepak! Myslela jsem tím jen a jen sama sebe. Pan Knightley mi přece moc rád vytýká chyby --žertem. Je to všechno jen žert. My dva si mezi sebou můžeme říct, co nás jen napadne."

Pan Knightley byl ve skutečnosti jeden z mála lidí, kteří dokázali i na Emmě Woodhousové najít chyby, a jediný, jenž se tím před ní netajil, a třebaže se tím Emmě zrovna dvakrát nezavděčil, věděla, že by to ještě hůř snášel její otec, a tak nedopustila, aby pojal i jen stín podezření, že ji každý nepokládá za zosobněnou dokonalost.

"Emma dobře ví, že jí nikdy nelichotím," pravil pan Knightley, "ale tentokrát jsem neadresoval nikomu žádnou výtku. Slečna Taylorová byla zvyklá pečovat o dvě osoby, a teď jí zůstane jen jedna. Je tedy dost pravděpodobné, že to pro ni bude výhodnější."

"Jistě chcete slyšet o svatbě," řekla Emma, ve snaze přenést řeč jinam, "a já vám to ráda vylíčím, protože jsme se všichni krásně drželi. Nikdo se neopozdil, všem to krásně slušelo. Ani slzu byste byl nespatřil, a vážný obličej jen vzácně. Ne, ne, všechny nás utěšovalo vědomí, že nás bude dělit jen půl míle, a jistota, že se každý den uvidíme."

"Drahá Emma se statečně se vším vyrovnává," řekl její otec. "Ale víte, pane Knightley, ve skutečnosti ji moc trápí, že přišla o chudinku slečnu Taylorovou, a já jsem přesvědčen, že se jí po ní bude stýskat víc, než zatím tuší."

Emma odvrátila tvář, zpola v slzách, zpola s úsměvem.

"Je vyloučeno, aby Emma nepostrádala takovou společnici," pravil pan Knightley. "Nebyla by tak blízká našemu srdci, kdybychom si to o ní měli myslet. Ona však dobře ví, co slečna Taylorová tímhle sňatkem získala. Ví, jak vítaná je nepochybně pro slečnu Taylorovou skutečnost, že ve svém věku nalezla vlastní domov, a jak důležitá je pro ni jistota dobrého zabezpečení, a proto sama nepřipustí, aby se nad tím víc trápila, než radovala. Všichni přátelé slečny Taylorové musí být rádi, že se tak výhodně vdala."

"A já mám ještě jeden důvod k radosti navíc, a ten jste zapomněl uvést: vždyť jsem to manželství dala dohromady. Vymyslela jsem si je už před čtyřmi lety; a že se uskutečnilo, že jsem měla pravdu, jak se potvrdilo, přestože se tolik lidí dušovalo, že se pan Weston znovu neožení, to mi vynahradí skoro všechno."

Pan Knightley nad ní káravě zavrtěl hlavou. Otec jí láskyplně odpověděl: "Má děvečko drahá, jenom prosím tě už žádné svatby dohromady nedávej a nic nepředvídej, protože co ty řekneš, to se vždycky splní. Prosím tě, ušetři nás dalších svateb."

"Slibuji, že vás ušetřím své vlastní svatby, tatíčku, ale jiné lidi dávat dohromady musím. Je to ta nejskvostnější zábava pod sluncem! A to víte, po takovém úspěchu! --Každý tvrdil, že se pan Weston už znovu neožení. Ne, kdepak! Pan Weston? --Vždyť už je taková léta vdovcem, vždyť se zdá tak dokonale spokojený bez ženy, vždyť je stále zaneprázdněn buď obchodními záležitostmi ve městě, nebo tady mezi známými; kamkoli přijde, všude ho rádi vidí, vždycky je dobře naložený --pan Weston přece nemusí strávit jediný večer v roce sám, nebude-li chtít. Nene, kdepak! Pan Weston se rozhodně už znovu neožení. Někteří lidé dokonce měli všelijaké řeči, že to slíbil své choti na smrtelné posteli, a jiní zastávali názor, že by mu to syn a strýc nedovolili. Namluvilo se kolem toho plno důležitých nesmyslů, ale já jsem nevěřila ani slůvko. Jednoho dne asi před čtyřmi lety jsme ho se slečnou Taylorovou potkaly v Broadwayském úvozu, a on, protože začínalo mžít, galantně odběhl a vypůjčil si pro nás dva deštníky na farmě u Mitchellových. A tehdy jsem se v duchu rozhodla. Od té chvíle jsem tu svatbu plánovala, a když se teď šťastně dostavil úspěch, nemůžete po mně, tatíčku drahý, chtít, abych přestala dávat lidi dohromady."

"Nevím, čemu říkáte ,úspěch ," podotkl pan Knightley. "Úspěch předpokládá úsilí. To jste strávila čas případným a vybraným způsobem, jestli jste po čtyři roky usilovala, aby se tihle dva lidé vzali. Zaměstnala jste svůj rozum, jak se na slečinky sluší. Avšak pokud to vaše ,dávání dohromady , jak tomu říkáte, znamená pouze --a to se mi zdá nejspíš pravděpodobné --, že jste pojala takový úmysl, že jste si jednou z dlouhé chvíle řekla: ,Slečna Taylorová by dobře pochodila, kdyby si ji pan Weston vzal, a později jste si to občas opakovala --proč mluvíte o úspěchu? V čem spočívají vaše zásluhy? --Náhodou jste dobře hádala. Jinak se to nazvat nedá."

"A to jste nikdy nezažil ten radostný a vítězoslavný pocit, když člověk dobře hádá? --Chudáčku! --Měla jsem vás za chytřejšího --a věřte mi, že dobře hádat není jen dílem šťastné náhody. Vždycky při tom sehraje svou roli i talent. A co se týká mého ubohého slůvka ,úspěch , proti němuž jste vytáhl do boje, pochybuji, že bych si na něj nesměla osobovat vůbec žádné právo. Načrtl jste tu dva krásné obrázky --já se však domnívám, že je možný i třetí --něco mezi ruce pryč a to všecko já. Kdybych sem pana Westona často nezvala, kdybych ho mnohokrát nebyla trošku povzbudila nebo neodstranila z cesty drobné překážky, možná že by z toho nakonec nic nevzešlo. Jistě znáte Hartfield natolik, abyste tohle pochopil."

"Přímočarý, charakterní chlap jako Weston a rozumná, neafektovaná žena jako slečna Taylorová jsou zcela schopni vyřešit své vlastní záležitosti bez cizího zasahování. Tím jste spíš sama sobě uškodila, než jim prospěla."

"Emma nikdy nemyslí na sebe, pokud může prospět druhým," vložil se do rozhovoru pan Woodhouse, který dobře nepochopil, oč jde. "Jenom už nedávej dohromady žádné svatby, děvečko zlatá, jsou to všecko samé hlouposti a žalostně se tím rozbíjí okruh rodiny."

"Jen ještě jednou, tatíčku: musíme oženit pana Eltona. Chudáček pan Elton! Vám se přece pan Elton zamlouvá, tatíčku --a já mu musím najít ženušku. V Highbury není žádná, která by si ho zasluhovala --a on už tu žije celý rok a zařídil si dům tak pohodlně, že je to škoda, nechat ho nadále svobodného. Když jim dnes svazoval ruce, tvářil se, jako by byl moc rád, kdyby někdo prokázal touž laskavou službu jemu. Pan Elton je mi velice sympatický, a tohle je to jediné, co pro něho mohu udělat."

"Pan Elton je dozajista pohledný mladík i mladík šlechetný, a já si ho vysoko cením. Chceš-li mu ale prokázat nějakou službu, děvečko, pozvi ho některý den na večeři. To uděláš mnohem lépe. Pan Knightley jistě bude tak laskav, že se k nám přidruží."

"S radostí, pane Woodhousi, kdykoli," zasmál se pan Knightley, "a naprosto s vámi souhlasím, že tak mu Emma poslouží mnohem lépe. Pozvete ho na večeři, Emmo, vyberte mu nejlepší porce z ryby i kuřete, ale dopřejte mu, aby si ženu vybral sám. Spolehněte se, že v tomhle se šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý muž dokáže o sebe postarat."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist