Jane Austenová
překlad: Eva Kondrysová

ROZUM A CIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.část

 

37. Kapitola

Paní Palmerová se po čtrnácti dnech natolik zotavila, že její matička nadále už nepokládala za nutné věnovat jí všechen čas: spokojila se tím, že k ní jednou dvakrát denně zaběhla, a jinak se opět vrátila k obvyklému dennímu pořádku ve svém vlastním domově, který s ní slečny Dashwoodovy byly víc než ochotné znovu sdílet.

Někdy třetí nebo čtvrtý den poté, co se takto znovu usadily v domě na Berkeley Street, paní Jenningsová odešla jako obvykle navštívit paní Palmerovou, a po návratu vběhla do salónu, kde seděla Elinor sama, s uspěchaným a důležitým výrazem, který předem hlásal veledůležitou novinu, a než měla dívka čas zauvažovat, oč asi jde, potvrdila se její domněnka slovy:

„Božíčku nebeský, moje milá slečno Elinor! Už jste to slyšela?“

„Ne, milostpaní. Copak se stalo?“

„Něco neuvěřitelného. Ale já vám to všecko povím. Když jsem přišla k Palmerovým, vyváděla Charlotta jako blázen kvůli tomu malému. Byla přesvědčená, že se zle rozstonal – plakal, házel sebou a měl vyrážku. Já na chlapečka kouknu a povídám: ‚Propána, děvenko, to přece nic není, je trochu opruzený,‘ a chůva to říkala také. Charlotta ale nedala, a že pošle pro pana Donavana, a ten se naštěstí právě vrátil z Harley Street, takže byl u nás co nevidět, koukl na dítě a řekl totéž co my, že je opruzené, a pak se Charlotta uklidnila. Už byl na odchodu, a tu mě napadlo, ani nevím jak, abych se ho zeptala, jestli je něco nového. Nato se ušklíbl, uculil a pak zvážněl, zatvářil se, jako by tedy nějakou novinu věděl, a nakonec mi zašeptal: ‚Aby se ty mladé dámy, co jsou u vás, třeba nepoplašily, kdyby se čehosi doslechly o své švagrové, tak bych považoval za moudré je ujistit, že není důvodu k obavám, a podle mého se z toho paní Dashwoodová dobře vzpamatuje.“

„Cože? Fanny onemocněla?“

„Přesně tak jsem se ho zeptala, holčičko..Propána,‘ povídám, ‚snad paní Dashwoodová neonemocněla?‘ A pak to všechno vyšlo najevo. Zkrátka a dobře, věci se mají takhle: pan Edward Ferrars, ten mladík, kvůli kterému jsem si vás dobírala (teď jsem ale upřímně ráda, že jsem se mýlila), je už přes rok zasnouben se sestřenkou Lucy! – No co na to řeknete, děvenko? – A živá duše o tom nevěděla mimo Nancy! – Věřila byste tomu? – Nedivím se, že si padli do oka, ale že to mezi nimi došlo tak daleko a nikdo nic netušil! Tohle je mi divné! – Nikdy jsem je neviděla pohromadě, jinak bych to byla hned poznala. No a oba mlčeli jako hrob ze strachu před paní Ferrarsovou, a dodneška ani váš pan bratr se švagrovou neměli o ničem zdání – až chudák Nancy,’hodná holka, jak víte, ale žádný veleduch, všechno vyžbleptla. ‚Jemináčku,‘ pomyslela si, všichni se v Lucy jen vidí, tak jim to snad nebude proti mysli,‘ a šla za vaší švagrovou, když seděla sama s ruční prací – ta vůbec netušila, co přijde, a ještě krátce předtím vykládala vašemu panu bratrovi, že by chtěla panu Edwardovi dohodit dceru nějakého lorda, zapomněla jsem kterého. Při její pýše a domýšlivosti to byla hrozná (...)

(......)