Jane Austenová

EMMA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Doufala, že se teď dočká odpovědi - aspoň pár slov na ujištění, že její chování už chápe. On však mlčel dál, hluboce zamyšlen, jak jí připadalo. Nakonec prohlásil docela vyrovnaným hlasem:

"Neměl jsem o Franku Churchillovi valné mínění. Při pouštím ale, že se mohu mýlit. Poznal jsem ho jen povrchně. A kdyby se i ukázalo, že jsem ho nepodcenil, třeba z něho ještě bude dobrý člověk. - Po buku takové ženy k tomu má šanci. - Nemám důvod na něho nevražit - a kvůli ní, jejíž štěstí závisí na jeho charakteru a počínání - mu rozhodně budu přát vždy jen to nejlepší."

"Nepochybuji, že spolu budou žít šťastně," poznamenala Emma. "Myslím, že je poutá oboustranná hluboká láska."

"Má to ten chlap štěstí!" prohlásil procítěně pan Knightley. "V tak mladém věku - ve třiadvaceti - když muž, pokud si už volí manželku, zpravidla volí špatně, a jemu spadne do klína taková výhra! - Kolik šťastných let má ve vší pravděpodobnosti před sebou! - Je si jist láskou takové ženy - nezištnou láskou, protože u Jane Fairfaxové při její povaze o tom není pochyby. Všechno mu hraje do ruky - jsou si společensky rovni - mám na mysli způsob výchovy, mravy a zvyklosti, na kterých tolik záleží. Jsou si rovni ve všem až na jedno - a tato položka, když o jejím bezelstném citu nemůže být pochyb - jen zdvojnásobí jeho štěstí, protože bude v jeho moci zajistit jí jedinou výhodu, kterou dosud postrádala. - Muž by měl mít vždycky ctižádost nabídnout ženě lepší domov než ten, odkud ji odvádí. A je-li tohle v jeho moci a zároveň se může spolehnout na její oddanost, pak si může skutečně připadat jako vyvolený mezi smrtelníky. - Frank Churchill je pravé dítko Štěstěny. Všechno se obrátí v jeho prospěch. - Seznámí se v lázních se slečnou, dobude si její lásky, neodradí je ani bezohledným chováním - a kdyby mu celá rodina se svíčkou ve dne hledala manželku, nenašli by mu lepší. - V cestě stojí teta. - Teta zemře. - Jemu stačí o něco si říct. Jeho příbuzní mají na mysli jen jeho blaho. - Zachoval se vůči kdekomu ohavně. A všichni mu s největší radostí odpustí. - Ten chlap má z pekla štěstí!"

"Říkáte to, jako byste mu záviděl."

"Vždyť mu také závidím, Emmo. V jedné věci mu upřímně závidím."

Na tohle mu Emma nedokázala nic říci. Zřejmě se ocitli na půl slůvka od Harriet, a v ní se všechno vzbouřilo a jen si přála tento námět odvrátit. Rozhodla se: zavede řeč na něco docela jiného, třeba na děti v Londýn; a už se nadechovala, když ji pan Knightley překvapil slovy:

"Neptáte se, v čem mu závidím. - Vidím, že jste si umínila neprojevit zvědavost. - Činíte moudře - ale já tak moudrý být nedokážu. Emmo, musím vám povědět, nač se nechcete zeptat, třebaže vzápětí možná budu litovat, že jsem to vyslovil."

"Ale to neříkejte, neříkejte nic!" zvolala překotně. "Posečkejte, abyste si mohl všechno rozvážit, nezavazujte se!"

"Děkuji vám za radu," odpověděl zcela zdrceně a už ze sebe nevypravil ani hlásku.

Emma nesnesla pomyšlení, že ho ranila. Touží se jí svěřit - možná se s ní poradit - ať ji to stojí co stojí, ona ho vyslechne. Může mu být oporou v jeho záměrech nebo ho s nimi smíří; může oprávněně vyzdvihnout Harrietiny přednosti nebo zdůraznit jeho vlastní nezávislost, a tím ho třeba vysvobodí z nerozhodnosti, která je pro člověka jeho povahy horší než jakákoli alternativa. - Mezitím došli k domu.

"Vrátíte se asi dovnitř," poznamenal.

"Ne," odvětila Emma, utvrzena ve svém rozhodnutí tím, jak nešťastně to říkal. "Ráda bych se ještě trochu prošla. Pan Perry je dosud uvnitř." Po pár krocích dodala: "Zarazila jsem vás před chvílí tak příkře, pane Knightley - bojím se, že se vás to dotklo. - Jestli si však přejete promluvit si se mnou otevřeně jako dávný přítel - jsem vám ve jménu toho přátelství k službám. - Vyslechnu, cokoli si přejete. A řeknu vám otevřeně svůj názor."

"Jako přítel -!" opakoval pan Knightley. - "Emmo, takové označení mně bohužel - Ne, nepřeji si nic - Ale jen - ano, nač váhat? - Zašel jsem už příliš daleko, abych měl co tajit. - Přijímám vaši nabídku, Emmo. - Jakkoli vám to může připadat podivné, přijímám ji a obracím se na vás jako přítel. - Povězte mi tedy: cožpak nemám naději jednou uspět?"

Závažnost otázky mu nedovolila pokračovat slovy. Zůstal stát, aby se jí zeptal pohledem, a výraz v jeho očích ji docela přemohl.

"Emmo má nejdražší," řekl, "protože nejdražší mi navždy zůstanete, ať tento náš rozhovor skončí jakkoli, má nejdražší, vřele milovaná Emmo - povězte mi to hned teď. Řekněte, ne, je-li to nutné." Nebyla s to ze sebe slůvka vypravit. "Nic neříkáte," zvolal ve velkém vzrušení, "neříkáte vůbec nic! Já od vás prozatím víc nežádám."

Emma byla v této vypjaté chvíli blízka mdlobám. Nad všemi pocity převládala hrůza, aby se z toho přešťastného snu neprobudila.

"Nejsem žádný velký řečník, Emmo," oslovil ji znovu po chvíli a z jeho hlasu zaznívala tak upřímná, hluboká a zjevná něha, že vypovídala sama za sebe. "Kdybych vás tolik nemiloval, snad bych o tom spíš dokázal mluvit. Ale vy mne přece znáte. - Neuslyšíte ode mne nic než pravdu. - Káral jsem vás, četl vám levity a vy jste to přijímala tak, jak by to nedokázala přijmout žádná žena v celé Anglii. Přijměte stejně tak i pravdy, které vám chci teď vyjevit, nejdražší Emmo. Působivým podáním si vás možná nezískám. Bůhví, že jsem se jako dvorný ctitel zrovna nevyznamenal. - Ale vy mne chápete. Ano, vidím, že chápete mé city - a budete je opětovat, pokud vám to bude možné. V této chvíli nežádám nic, než abyste na mne promluvila, jen abych jedinkrát zaslechl váš hlas."