Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ukázka z knihy

Chvíli je měřil pohledem - jako by uvažoval, má-li promluvit - či nemá.

"A že vám hanba není!" řekl konečně a postavil se proti všem.

"Hanba? Jaká hanba? A proč hanba?" zvedali se sedláci.

"Ano hanba - hanba proto, že tak dychtíte po krvi, hoříte zrovna touhou slyšet, jak naši vyhráli - kolik jich pobili - postříleli - koni pošlapali - a to jste křesťané? Až zlost máte, křivě podezříváte - na cti utrháte, když s vámi netáhne kdekdo za jeden provaz..."

Cimbura přicházel do ohně. Dlouho v něm jiskra doutnala - až nyní oheň plamenem vyšlehl - a pokračoval:

"Ano mlčím - ze soucitu mlčím - nebo mně se k smrti rovná, vidím-li, jak se těšíte na krev a na smrt svých vlastních i cizích lidí. Pamatujete se, jak nám před rokem potlouklo? Pamatujete jistě, já také. Tamhle Jaroš měl pšenici hustou jako břeh, vedle stále Keclíkovo žito - krása žito, stébla na sáh - klasy na píď dlouhé - za ním Černochův oves - brunátně zelený - po pás jako kapradí vysoký - tak střídaly se naše lány - úroda na nich tiše stála a zrála. Tu nad Pískem na jedné a nad Protivínem na druhé straně vytáhla na nebe šedivá mračna - letěla - letěla, až slunce pohltila a blesky za to porodila. Vítr se ozval - zatočil se a už ve vichr se proměnil - hrom se rozburácel a z mračen teď zelenavých, zkázou hrozících, sypaly se kroupy."

"Ano - tak to bylo," přisvědčili všichni - a hádali, kam Cimbura tím míří, nač to povídá...

"Která kroupa klas trefila, také ho přerazila" - jako by neslyšel, unášem citem, mluvil dál Cimbura - "vyšli jsme do polí po bouři - a já vidím - bratři - vidím, jak jsme tenkrát v poli plakali. Plakali jsme nejen pro tu škodu a ztrátu, kterou jsme utrpěli, ale i pro tu krásu zmařenou - naše selská srdce lítostí se třásla při pohledu na ta obilná pole zničená."

"Tak! Tak!"

"Hle, taková je navlas i vojna. Prožil jsem v ní řadu let. V ohni jsem stál u Volty a Milána, u Komárna a Szoregu - po Itálii i Uhrách vodili mě z bojiště na bojiště - a stále vidím, jak v širém poli nestojí tam klasy obilné, ale živí lidé. Tu lán pšenice - pěchota - tam lán žita - myslivci; tu kus ovsa - jízda; tam kus kulatiny, hrachu nebo čočky - dělostřelci; všecko v šiky sraženo - seřaděno. - Dva potentáti jako dva mraky vystoupí vtom na obzoru proti sobě - jako mračna hnou se armády - intrádami zaduní děla, zarachotí pušky, jako kroupy zahvízdají olověné kulky a která trefí, nepřerazí klas - ale zabije anebo zmrzačí člověka. Půl roku roste obilí - dvacet let a ještě víc musí růsti lidský klas a tam ho kroupa přerazí..."

Sousedé svěsili hlavy a mlčeli jako zařezaní. Z místa nikdo se nehnul a oči pozdvihnout k Cimburovi se hanbou neodvážil - tak už se styděli všichni.

"Když dřevo zabilo na Hůrkách pasekáře - pro jednoho člověka širé okolí si naříkalo - když Hamákovi v tůni utopil se kůň, jediného koně celá naše ves litovala - marně stromku nezlomíte, květu nezmaříte. A nač se to teď těšíte? O čem s takovým nadšením mluvíte? Ne jeden, ani deset, ale sta, ba tisíce mrtvých snad bude... To naši synové a naši bratři zůstanou tam kdesi ležet s hlavou roztříštěnou, s hrudí prostřelenou, anebo se vrátí po čase místo synka zdravého jako javor - mrzák s jednou rukou anebo bez nohy... A proč, proč jen vraždí se a střílí po sobě lidé, kteří se jakživi ani neviděli, stéblo křížem do cesty si nepoložili? ... Ne jeden kůň, ale sta, ba tisíce těch krásných zvířat dodělá tam po bojištích - a vy dočkat se nemůžete zprávy o tom krvavém a smutném div......adle…"

Hlas Cimburův zněl kazatelsky - nezvykle - ale nesmírně vážně. "Kde se to v nemluvovi jen vzalo?" divil se pan otec Rouček - "tak pěkně nám to rozložil a tak důkladně nás rozebral," chválil si Černoch, když Cimbura nedokončil pro zřejmé pohnutí, náhle se od nich odtrhl a odešel.