Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Druhá část

1

V neděli po svatbě strojili u „Piksů" v Putimi „přátelský oběd". Svatba přešla tiše, jak se na vdovu sluší; ale zato k přátelskému posezení sešlo se celé příbuzenstvo.

Přišli bratří i sestry Cimburovy ze Semic, přišli i Piksové semičtí ukázat, že se nehněvají na rod Cimburův, jehož člen usadil se na části jejich zboží. I obě sestry Marjánčiny tu byly — podívat se na nového švakra a hlavně na jeho přínos do statku.

„Tak už třetí jméno ponese náš dvůr — u Soukupů se tu říkalo od stará — potom u Piksů — a teď tu bude u Cimburů," kousavě povídala Anka, vdaná až kdesi za vodou.

„Aby to tak tatínek viděli," zalomila ruce a pozdvihla oči k nízkému stropu druhá. Ale nikdo jim neodpověděl — mlčky prominuli jim všichni tu štiplavost; neboť věděli, že „přátelský oběd" žádnou kyselostí rušen býti nemá.

Na věži zvonili poledne. Všichni vstali a nový hospodář hlasitě se pomodlil „Anděl Páně". Už se zvolna domodlíval, už říkal slova „pro Ježíše Krista, Pána našeho" — jen jen říct „Amen" — když se ozvalo rázně „dost".

To sedlák Kovanda, co u něho Cimbura v Hradišti sloužil, pokročil doprostřed světnice a promluvil:

„Dřív než zasedneme svorně spolu k přátelskému Cimburovu stolu, přátelům, sousedům zdola i hora jasně a zřetelně buď pověděno, co nese hospodář do tohoto dvora. Bratře, polož mu věno na dřevo."

Na toto vyzvání vytáhl nejstarší Cimburův bratr modlitební knížky a z nich vysázel na stůl deset stovek. Několik jich ještě podržel v ruce a pohnutým hlasem promluvil:

„Bratře, otec náš, Bůh mu dej nebe, leží už ve hrobě, ale výbava ze statku patří též tobě. Po starém zvyku a právu si máš přivést na nový statek pár volů, dva pluhy a krávu. Obec to odhadla na pět set zlatek — tu si je vezmi" a do nové řádky položil peníze.

„Co řeknu, hanbou to dojista není," ozval se znovu Kovanda, drže také už v ruce modlitby. — „Cimbura u mne si naspořil jmění. — Spolu jsme dělali, spolu jedli, poctivě spolu účty jsme vedli — za práci peníze, za věrnost vzdávám mu čest. — Cimburo — bratře! Vezmi, co tvého jest," a za hlubokého ticha i Kovanda vypočítal patnáct set zlatých na čistě vydrhnutý javorový stůl.

Cimbura, aby neurazil, svého věna nepřepočítal. Shrnul i srovnal šustící papíry na hromádku a drže je v levici, jako by to byl obyčejný papír, prostě poděkoval: „Zaplať ti Pán Bůh, bratře, zaplať vám Pán Bůh, strejčku," obrátil se k ženě a poručil:

„Marjánko, podej mi klíče." Podala mu dva jako stříbro lesklé klíčky. Cimbura s nimi šel do kouta, kde pod křížem byla do zdi zapuštěna trojboká almárka. Otevřel dubová dvířka, jeden z klíčů pustil do kapsy a druhý podal ženě. „Marjánko moje! Všecko mé buď tvoje, abychom si spolu sloužit směli, nejenom jměním snad, ale i dušema, těly," řekl jí při tom vroucně a políbil ji na růžové čelo.

Tak bez kvitancí a obligací, bez svatebních smluv a kontraktů, bez podpisu, kolků a zvlášť dožádaných svědků, ale před tváří mužů, žen i dětí, ukončen byl tento důležitý právní akt. — Bílými ubrusy (...)

(......)