Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Plnému, zralému lusku podobala se po návštěvě u knížete hlava Cimburova. Plno nových, plodných myšlenek v ní stále rostlo, hýbalo se, s Cimburou žilo. Kudy chodil, myslil na knížecí řeči a plány, na to, co mu o hospodářství, o semenech a plemenech, o šetření časem a půdou, o strojích povídal. Ale ani knížeti nevykouřily se hned z hlavy námitky sedlákovy. Také o nich rozjímal a přemýšlel a v mnohém mu za pravdu dával. „Je to tak, jak pověděl," přiznával se, „málo českého mám na panství. — I já i moje rodina mluvíme tvrdou češtinou, ale zato plynně německy i francouzsky, nedbáme o to, co je českého, jen pro cizí hoříme. Co o chudině řekl, co o rybnících mluvil — mnoho pravdy má."

A tak oba byli sebou navzájem spokojeni, vzájemná upomínka mile je hřála. — Časem, ovšem, bledla, nové starosti stěhovaly se do hlav, vytlačovaly a dusily, co dřív v nich kvetlo a zrálo. Zlá zima minula, a sotvaže sníh sešel, chápali se sedláci práce. Jarní síje nečeká. Ovsy, hrachy i ječmeny musí do země. Pozdě slavili jsme velikonoce, a proto i pozdě lovily se rybníky vejtažné, potěrné i kaprové. Cimbura vždy sledoval s velkým zájmem lov a radoval se, když zátahy se dařily, když vylovili třeba sto i více centů ryb, nejvíce kaprů, hladkých i šupinatých. Ale i candát, bělice, tu a tam úhoř, okoun, lín, cejn a mník třepali se v síti, nevodu anebo vrši, podle toho, čím loviti porybný rozkázal. Ale hlavně na štiku těšili se Putimáci. — O „putimské štice", proslavené rybě, vědělo se po celém širém okolí. Na sáh dlouhá byla a v ocasní ploutvi měla vypálený letopočet 1848. Ten rok ji po prvé vytáhli a Bůh ví, jak už starou. Při každém lovu po ní pásli, na břeh ji vyhodili, obec si ji prohlédla, změřila a zase znovu do vody hodila. — Po rybách přišly na řadu ovce. — Obahnily se a matky bahnice i skopci k jarní stříži se chystali. Ovčín se vyveze pod zelí, vystele se čerstvou slámou, ovce vyplaví a vyperou dvakrát po sobě a pak rouno se jim vezme.

O tom přemýšlí Cimbura, sedě za nedělního odpoledne před chalupou. — Vyšel si po obědě na boží slunečko. Vylákal ho teplý jarní den. Dýmečku drží v levičce a pravicí vytahuje měchuřinku, zle ohmatanou, odřenou a popraskanou.

„Však už prásko ve chlívku zraje," myslí si Cimbura a vzpomíná na podsvinče určené na zabijačku. Měchýř z krmníka náleží hospodáři. — Nadme jej, pověsí pozorně nad kamna k vysušení a pak pečlivě vymne. Marjánka tkaničkou jej ovroubí a hospodář má skrývačku na tabák po celý rok.

Nacpal dýmku, zapálil a nádvořím i návsí se rozhlédl. Jabloň hubička, soudek i řehtáč, hruška ovesnička, děkanka, čáslavka i raná jakubka, které sám vysázel, jsou poseté pupenci.

Na první pohled poznává, že to nejsou jen listové pupence, ale květové puky, okrouhlé, nabouchané, květ i plod v zárodku chovající. „Hle, jak míza hrne se do letorostů," — myslí si spokojeně Cimbura.

Se stromu na strom přeskakují myšlenky jeho a navštívily i stromy knížecí. Nezapomněl kníže pán! Ovršený vůz jich v pozdním podzimu poslal, (...)

(......)