Jindřich Šimon Baar

JAN CIMBURA: JIHOČESKÁ IDYLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ediční poznámka

U hlavní postavy románu Jan Cimbura sáhl J. š. Baar,jako ostatně i v jiných svých knihách, pro předlohu ke skutečné osobě. Jan Cimbura, s nímž ho seznámil jeho strýc, putimský děkan Josef Baar, byl pro J. Š. Baara ztělesněním všech dobrých vlastností a ctností jihočeského sedláka, byl mu symbolem fyzického a duševního zdraví lidu.

J. Š. Baar se poprvé setkal s Janem Cimburou v roce 1886 a tento svérázný sedlák jenž byl pro svou neobyčejnou sílu téměř legendární postavou na českém jihu ho zaujal do té míry, že se rozhodl zachytit jeho osudy v románě. Na knize pracoval dlouho a těžce, přepracovával, vynechával, doplňoval. Zdálo se mu neustále, že on, rodák z Chodska, které tak důvěrně znal a nezapomenutelně vylíčil v jiných svých knihách, nedovede dobře postihnout zvláštnosti a kolorit Cimburova kraje. Postěžoval si příteli P. Františku Teplému: „Něco životného mi do Cimbury schází, něco, co v té Vaší krajině je příznačného, zvláštního, co jinde nemají.“ Teplý mu poradil: „A to přece naše — koně, vodňansko-neto-lická rasa. V Putimi je také chovají..." Vyprávěl mu o hřebečkovi, kterého doma chovali, a Baar toho použil k vylíčení osudů Běláčkových. Konečně 8. května 1907 napsal Baar-příteli Teplému: „Současně posílám (Dru Podlahovi) do Prahy Cimburu- Bude se mi stýskat po tom drahém dědovi, s kterým jsem více než rok chodil, spal, jedl — zkrátka žil. Uvidíš, jak otrocky jsem Tvých pokynů dbal, často i proti sobě; ale říkal jsem si, on to musí vědět, a škrtal „fest“... Mně je to až divné, jak mne chytlo tehdy Tvoje vypravování o Vašem šimlu - nebýt toho, zcela jiný Cimbura by se byl na svět vykloval.“

Za ta dlouhá léta, než v něm dozrál úmysl napsat o Cimburovi knihu, navštěvoval J. Š. Baar často strýce děkana v Putimi, scházel se s Cimburou, ověřoval si podrobnosti z jeho života i u putimských občanů. Vděčně na to vzpomíná v poděkování na konci knihy, v němž děkuje především svému strýci Josefu Baarovi, děkanu v Putimi, svému příteli Františku Teplému, archiváři v Jindřichově Hradci, a dobrým lidem v Putimi „za všechnu jejich lásku a ochotu“. Toto poděkování je otištěno ve všech vydáních knihy na rozdíl od věnování strýci, které je jen v prvním vydáni, kdežto v druhém a dalších je vypuštěno: „Putimské-mu (...)

(......)