Jindřich Šimon Baar

HANÝŽKA A MARTÍNEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Jako v Římě musí stát velechrám a ten musí být zasvěcen jen svatému Petrovi, tak v jediném městečku chodském -v Klenčí - musí stát starobylý chodský kostel a ten nesmí a nemůže být zasvěcen žádnému jinému než sv. Martinu. Důvodů k tomu máme plné náručí. Jako první a hlavní důvod uvádíme, že sv. Martin má po boku meč, na těle krunýř i přílbu na hlavě. Je to tedy silný svatý, který u Pána Boha něco zmůže, a žádný takový chudáček, co jedl na poušti kořínky a mrskal se někde v jeskyni důtkami. Chodové jaktěživi konali těžkou a přísnou službu vojenskou. Chodili na hlídky ovšem pěšky, neboť koňmo by se na haltravskou strážnici nedostali, ale jejich páni, čeští králové, jezdili na koních a bez koně nelze si krále vůbec představit. Proto i jejich svatý patron v nebi musí sedět na koni. V Klenčí kdekdo chová koně, slušno tudíž, aby i v kostele stál kůň, nejhezčí a nejbujnější, zrovna takový, jak ho malíř na oltáři vymaloval.

Měli-li se naši sedláci cítit v kostele jako doma, musili tam vidět i ostatní svoje čistá a milá zvířátka boží. Pán Ježíš nad kazatelnou nese na svých ramenech pěkného kudrnatého beránka; svatému Vítu na knize stojí kohout jako živý, jen jen otevřít zobák a zakokrhat. Nad hlavním oltářem jakož budníku vylétá holubička, celá stříbrná, křídla rozpíná, hlavičku natahuje, rýdovací péra v ocasu rozkládá do krásného vějíře, takže malý Jiřík Svatošovic, po tátovi ptáčník a holubář, musí na tu holubici v kostele ustavičně se dívat a přemýšlet, je-li to bublák neb stavák. I rohatého ďábla, podobného páchnoucímu kozlu, drží tam sv. Prokop na železném řetězu, jednou rukou ho drží, ale v druhé ruce třímá ještě pro jistotu pořádnou hůl opatskou, kdyby se mu ten zmetek chtěl vytrhnout, aby ho hned mohl přetáhnout a zkrotit. Proto se nemohl pan páter Faster ničím tak zavděčit osadě, než když o vánocích pustil na hlavní oltář pastýře a hned celá stáda ovcí, berany, psa, dva červené volky, všecko hezky vykrmené, čisté, zkrátka jako živé. Panynka Maria, sv. Josef i Ježíšek ovšem také se dívali z toho betlémského chléva dolů na děti i dospělé, ale sedláci si především prohlédli ten krásný dobytek vzorného chovu, který se tam pásl i poskakoval. jako na louce. Už když šli dnes na půlnoční, tušili, že je čeká v kostele nějaké velké překvapení, že ten anděl s Pannou Marií, co stáli na oltáři po celý advent, nemohou tam zůstat i přes vánoce. Oblouky že nenechá jistě Faster prázdné a malíř Víninger z Domažlic že také asi nežije nadarmo v Klenčí víc než doma. Ale to, co spatřili v kostele, převýšilo všecko jejich očekávání. Jak kostelník v jedenáct hodin v noci kostel otevřel, už se tam nahrnuli starší osadníci, aby jim nikdo nezasedí místo v lavicích a nemusili přes celý jitřin stát. Jako když plátno vleče, netrhla se od té chvíle cesta do kostela. Lehký poprašek sněhový spadl hned ráno na širý kraj, aby také on měl o svátcích čistou kmentovou košili, k večeru vyběhlo na nebe plno hvězdiček, takže selky už cestou na jitřin si (...)

(......)