Jindřich Šimon Baar

HANÝŽKA A MARTÍNEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Píše se asi rok 1845 a venku podzim počíná dýchat sychravě. Z lůna rybníků ráno vystupují šedivé mlhy, valí se chvíli údolím potoka Čerchovky, bloudí nalevo, napravo, až konečně nacházejí přímou cestu k lesům, kterou jim předtím sluníčko ukázalo. Cestu zlou, do kopců! Pomalu ubírají se po ní, chytají se stromů podél silnice, přelezou městečko a unavené usazují se konečně jako bílý čepec na třech hlavách Čerchova i na táhlém hřbetu haltravském.

Za dne si tam pohoví, ale k večeru počnou se znovu stěhovat. Potřetí hodině odpolední už utopí se v nich slunce a kotouče mlh po lesnatých stráních zvolna valí se zpátky na noc do údolí jako do lože.

Ty mlhy jsou jako hodiny. Pasáci pod lesem i na lukách pod Klenčím pilně je pozorují. Vidí, jak celý kraj náhle jako by zpopelavěl, všecko ztratí oheň a barvu, lesy nejprve zčernají, pak zmodrají, zešedivějí, řídkou mlhou jako závojem se potáhnou, až docela zmizí. Obzor se úží. Už nelze dohlédnout ani na Přimdu, ani na Sedmihoří, týnské háje zmizely, tak tak vidět ještě Dražinov a postřekovské vrchy... Čas zvednout se a hnát domů.

Na Dlouhé louce v kroužku leží pohůnci. Leželi, blahobytně zažívajíce turín a řepu, jejíž stružky a nať ležely na hromádce připraveny jako vnadidlo pro někdy vzdorovného býka.

Dobytčí stádo už se také nepase. Sem tam některá mlsná jalovice shání sice otávku na okraji stok a závodek, ale staré kusy šmahem leží a přežvykují. Čekají trpělivě, až páni pohůnci vstanou, biči zapráskají a počnou "volat".

"Poženem!" vstalo náhle v kroužku děvčátko asi jedenáctileté - Královic Hanýžka - a sbírala do zástěrky zbytky pastýřské hostiny.

tom ozvalo se od postřekovské strany:

 Hůja, hůja - hej, hej - hoja - hej -!
 Martine s chasou
 jakpak se vám krávy pasou?
 Hůja, hůja, hej, hej, hoja, hej!
 

Otázka zněla mírumilovně a zdvořile, pouze ve slově "Martine" skrýval se hrot posměšku. V Klenčí je totiž kostel zasvěcen památce sv. Martina, každý druhý mužský jmenuje se proto Martin a "klenckyj Martin" stalo se na Chodsku skoro nadávkou.

Postřekovským nutno odpovědět tónem, kterým se ptají. Jako jehla čile vyskočil se země Klikovic Martínek. Rozkročil se, obě dlaně přiložil k ústům a halékal:

 Hůja, hůja, hůja - hoj - hoj - hoj!
 My paseme krávy, ale vy kozy
 tratarům říkáte vozy!
 Hůja, hůja, hůj - hoj - hoj - hoj - dy - rý-á!
 

Chlapci ještě chvíli na sebe povolávali, ale Hanýžka si toho nevšímala. Věděla, že teď k večeru to nepůjde do tuhého. Pohůnci se jen tak dráždí a k boji dojde, až se setkají pastvou na obecních hranicích. Pak každá síla je drahá a ani Hanýžka by nesměla scházet.

"Bejku, bejku!" ozval se její dětský hlas a ručky natahovaly zástěrku se stružkami. Ocas v kotouči, hlavu u samé země skokem přihnal se býk, jako by chtěl dívenku na rohy nabrat, ale krotce jako beránek zastavil se u ní a mlsným jazykem smetal pochoutku do otevřené tlamy. "Poženeme domů," řekla mu malá pastýřka a ručkou drbala ho v chundelaté srsti mezí rohy. Zvíře (...)

(......)