Jindřich Šimon Baar

OSMAČTYŘICÁTNÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Nad kovárnou v poledne o Bílé sobotě zazelenal se košatý smrček a zašustily papírové fábory. Když tesařský mistr sepjal dlaby^[96] a dřevěným hřebem spojil poslední pár krokví, podal mu tovaryš napřed stromek, který mistr přibil laťovákem na hřeben, ale pak mu podal sklenici vína, mistr se vzpřímil v té výši, pozdvihl sklenici nad hlavu, vykřikl: „Piju na zdraví kováře Psutky, haby pod tutim krovem vostávaly s nim samý radostě, ha žádný smutky!“ vypil víno jedním douškem a odhodil sklenici, jež letěla velkým obloukem, dopadla až doprostřed silnice a tam se v blátě rozstříkla na tisíc kousků.

„Dejžto Pámbů,“ poděkoval mu zdola hned mladý kovář, jenž tu stál obklopený zedníky i sedláky, kteří všichni pomáhali zvedat tento krov, „ale nesmí pít jenom mistr, musejí pít i jeho tovaryši, zedníci a všichni pomocníci. Dnes už máme času namále, ale pozítří odpoledne sejdeme se u Bartošů na sále. Objednám muziku svižnou. Přijďte všichni! Budeme pít zdvižnou!“

Pršelo, jen se cedilo. Ale všichni stáli nepohnutě a hrdě dívali se na bílou kostru těžkého krovu, jenž bezpečně spočíval na cihlových zdech, ač ještě dnes ráno zdál se být beztvárnou hromadou otesaného dříví, pouze papírové pentle zplihly a visely teď na smrčku smutně jako hadry.

„Měl jsem z toho strach,“ rozhovořil se tesařský mistr, když ze svého „vysokého postavení“ snížil se opět až dolů na zemi, „ale šlo to jako karty, nikdo si ani třísku nezadřel, chlapíci jste,“ pochválil všecky a podal jim ruku. Při práci necítili hladu ani únavy, nevšímali si deště a jen dávali napjatě pozor na stručné, úsečné povely mistra, jenž stál jako generál na čelní zdi a všude měl oči. Teď však, když napětí povolilo, roztřásli se sychravým chladnem a také žaludek dotěrně se hlásil ke svému právu, neboť nikdo z nich nesnídal a neporušil velkého postu.

Také Král přiběhl domů prostydlý, hladový, a jak se blížil k svému gruntu, už mu až do vrat zavoněl čerstvě pečený chléb i libá vůně mazanců. Sliny sbíhaly se mu v ústech a první, koho potkal, byla Hanýžka. Proslídila kurník, kůlnu, perny ve stodole, všecko, kam by mohly slepičky zanášet, a povedlo se jí! Na slámě padla na hnízdo, ze kterého sletěla právě chocholatá slepička a kde se bělalo osm vajíček. Vypískla radostí, hned si je přidala do zástěrky a běžela se pochlubit matce, když vtom potkala otce. Roztáhla před ním hned fěrtoušek a vykřikla: „Táto, podívejte se!“

„I ty nezdárnice, tys nás šidila,“ zahrozil jí otec, když spatřil plný klín vajíček.

„Pámbů ví, že nešidila,“ zvážněla Hanýžka a pravda se jí přitom dívala z očí, „poctivě jsem vám i mámě přinesla celé vaše nadělení.“

„Jak je to tedy možné? Vždyť máš víc vajíček, než máme slepic, žádná slepice nesnese dvě vejce za den.“

„Našla jsem hnízdo v perně na ovesné slámě.“

„Tak vidíš, falešnice! Kolik v něm leželo vajec?“

„Osm.“

„Ta se musejí odpočítat.“

„Táto, prosím vás, nechte nám je, vy jste sám na svůj podíl, máma také sama, ale my jsme na to tři, a tak ještě (...)

(......)