Jindřich Šimon Baar

OSMAČTYŘICÁTNÍCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Měsíc duben chýlil se ke konci. Jaro rozvíjelo se den ode dne krásněji a chodská země oblékala své nejkrásnější roucho. První pouti se blížily. Dnes je sv. Vojtěcha, patrona kostela v Milavčích, zítra je sv. Jiří, patrona kostela v Koutě, pozítří je sv. Marka, evangelisty Páně, kdy koná se průvod do polí, aby Bůh úrodu zemskou dáti a zachovati ráčil. Do Milaveč na pouť určitě přijede principál Šmíd a po dlouhém postu ozvou se Chodskem opět muziky a zpěv…

To táhne hlavou lokalistovi Sládečkovi, když pospíchá ze své samoty u sv. Anny ke starobylé kapli svého patrona sv. Václava v Brůdku. Odsloužil si právě mši sv., při které mu ptáčkové v korunách stromů rozkošně zpívali, vypil hrnek kozího mléka a ve výborné náladě vydal se na cestu do Domažlic, kam ho zve jeho přítel, páter Jakub Faster. Forman ze Všerub přivezl mu včera od něho list, že už se paní komisarová Němcová z Prahy vrátila, aby tedy přijel, že ji mohou společně navštívit a že jistě uslyší nové zprávy o Praze a vlastencích pražských. Jak by tedy nepospíchal, když tak lákavé pozvání přišlo. Jistě se něco dozví i o osudu svých „nedělních a svátečních kázání“, líbila-li se panu rektoru Štulcovi a může-li se těšit, že vyjdou tiskem. Snad i o honoráři uslyší; alespoň několik zlatých stříbra kdyby dostal! Koupil by si určitě nový kabát šosatý, pěkně k tělu přiléhající s vysokým límcem a úzkými rukávy, jak se teď i kněží šatí, aby se nemusil stydět, když se o poutích a vizitacích s nimi sejde…

Seběhl dolů s příkré stráně, překročil hájecký potůček a až se zarděl hanbou, na jaké marnosti myslí na tak posvátné půdě. Stál právě na nejužším bodě Všerubského průsmyku a kostelík sv. Václava mračil se naň na protější stráni.

„To nic, příteli, odpusť a nehněvej se,“ šeptal si dobrácký Sládeček a pustil se po mezi rovnou ke kostelíčku. „Já vím, že na tebe teče a že potřebuješ kabát ještě naléhavěji nežli já. Dostanu-li ten honorář, celý ti ho dám, šindel v Koutě vyprosím a přikryju napřed tebe. Jen když jsi přečkal zimu! No, trochu tě pošramotila. Tuhle vítr odnesl řádku prohnilých šindálků, ajajaj, také omítka ti opadala, věžička se nahnula,“ obcházel kapli Sládeček a dobré srdce mu přitom pukalo bolestí. „Což svaté Anně, té je hej! Ta má patrona, a jakého! Hraběte Stadiona koutského! I hrobku si v ní postavili a hrabě Filip před šesti roky se do ní odstěhoval. Jak by nepečoval o sv. Annu koutský hrabě Bedřich, když tam odpočívá jeho tatínek a také jeho tam jednou odnesou. Ten přece nepřipustí, aby na ně pršelo. O sv. Annu se starat nemusím. Ale chudák sv. Václav! Jeho patroni jsou všerubští Němci a těm je vlastně trnem v oku. Ti by nedbali, kdyby ho vichřice rozsápala na tisíc kusů a roznesla do všech koutů světa tak, aby z něho nezbyl ani kámen na kameni. Ještě dnes skřípají zuby, když si vzpomenou, proč zde ten kostelíček stojí. Německý císař, takový panovník slavný, jako byl Jindřich III., toť hotový Goliáš proti Davídkovi, českému knížeti Břetislavu. Ale Břetislav, (...)

(......)