<<< Literární doupě
Literární doupě

Richard Bach
překlad: Zdeněk Hron

JONATHAN LIVINGSTON RACEK

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Jonathan Livingston Racek - Bach Richard
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
Jonathan Livingston Racek - Bach Richard
Jediný - Bach Richard
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 83 Kč
Jediný - Bach Richard
Knihy fretek 3. - Fretky spisovatelky - Bach Richard
 
 
cena původní: 248 Kč
cena: 220 Kč
Knihy fretek 3. - Fretky spisovatelky - Bach Richard

 

   1   

 

 

Kapitola 1

Rozednilo se a svěží slunce zlatě pableskovalo po mírně zvlněném moři.
   Míli od břehu čeřila vodu rybářská loď a vzduchem se nesl křik svolávající Hejno k snídani; nakonec se tisíc racků slétlo a všichni se začali rvát o kusy potravy, přičemž nevynechali jediný úskok, jak napálit druhého. Začínal další perný den.
   Ale daleko odtud, úplně sám nad lodí i pobřežím, trénoval Jonathan Livingston Racek. Ve výšce třiceti stop spustil nožičky s plovoucí blánou, zvedl zobáček a celý se vypnul, aby udržel křídla v bolestivě prohnuté křivce. Ta křivka umožňovala létat tak pomalu, až mu vítr začal šeptat do tváře a moře se pod ním zastavilo. Přimhouřil oči soustředěním, zadržel dech a s námahou prohnul křídla o další ... jediný ... palec. Vtom se mu rozčepýřilo peří, ztratil rychlost a začal se propadat.
   Rackové, jak jistě víte, nikdy nelétají trhaně a nikdy neztrácejí rychlost. Ztratit rychlost ve vzduchu, to je pro ně veliká hanba a ostuda.
   Ale Jonathan Livingston Racek se nestyděl, raději znovu rozepjal křídla v té nezvykle ostré křivce - a znovu ztrácel rychlost a propadal se jako kámen. Nebyl to zkrátka obyčejný pták. Většina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létání. Stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout něco k jídlu a fr! zpátky. Většině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Našemu rackovi však šlo především o létání, a ne o jídlo. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal.
   Přitom si uvědomil, že mu jeho způsob uvažování nepřináší mezi ostatními ptáky žádnou zvláštní oblibu. Přece i táta s mámou kroutili hlavami, že jejich Jonathan nedělá od rána do večera nic jiného, než pořád dokola zkouší nízký klouzavý let.
   A měl co objevovat! Nemohl například pochopit, jak je možné, že při letu nad vodou ve výšce menší než poloviční rozpětí křídel vydrží ve vzduchu déle a nemusí se tolik namáhat. Klouzavý let v takovém případě nekončil obvyklým žuchnutím do vody; místo toho za ním nožičky, pevně aerodynamicky přitisknuté k tělu, zanechávaly dlouhou širokou stopu. A když začal podobně přistávat i na břehu a vyorával stopu do písku, rodiče už začínali být zoufalí.
   "Proč to, Jonathane, děláš?" vyčítala mu maminka. "Nemůžeš být jako všichni ostatní? Copak Je to tak těžké přenechat přízemní létání pelikánům nebo albatrosům? Proč nejíš, Jonathane? Vždy? jsi kost a kůže!"
   "Mně to nevadí, mámo. Mně zajímá jen jediné: chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. Chci to prostě vědět."
   "Podívej, Jonathane," domlouval mu otec po dobrém. "Blíží se zima. Rybářská loď se objeví jednou za uherský rok a ryby žijící na povrchu se stáhnou do hlubin. Když už chceš něčemu přijít na kloub, tak se, prosím tě, zajímej o potravu a nauč se ji shánět. Já proti tvému létání nic nemám, ale klouzavého letu se nenajíš, to si zapiš za uši. Pamatuj si, že létáš proto, aby sis sehnal něco do zobáku."

........................................

Když se Jonathan Racek vrátil k hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc. Únavou se mu točila hlava, ale samou radostí si před přistáním dal ještě jeden přemet a kopaný výkrut. Až uslyší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalostí. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat!
   Viděl před sebou skvělou a zářivou budoucnost.
   Když přistál, rackové seděli shromážděni v Radě. Bylo vidět, že tam sedí už nějakou dobu. A ona na něj opravdu čekali!
   "Jonathane Livingstone Racku, postav se doprostřed!" Z hlasu staršího zněl nejpřísnější úřední tón. Postavit se doprostřed mohlo znamenat jediné: nejhlubší zahanbení nebo krajní zneuctění! Kvůli poctě bývali doprostřed povoláváni výhradně vědcové Hejna. Už vím, blesklo mu hlavou, to bude kvůli té snídani, určitě viděli ten Převratný krok! Ale já o pocty nestojím. Netoužím po tom, abych se stal vůdcem. Chci se se všemi podělit o své poznatky, ukázat jim obzory, které se před námi otvírají. Pak vstoupil doprostřed kruhu.
   "Jonathane Livingstone Racku," oslovil ho Starší. - "Postav se doprostřed kruhu, a? tě všichni rackové vidí!"
   Bylo mu, jako by ho někdo praštil klackem do hlavy. Nožičky se pod ním třásly, křídla se naježila a v uších mu začalo hučet. Cože? Má tu stát na hanbě? To není možné! A co Převrat? Oni to nechápou! Všichni se mýlí! Mýlí!
   "...za bezohlednost a nezodpovědnost," hřměl slavnostní hlas, "která se neslučuje s důstojností a tradicí všech racků..."
   Být postaven na pranýř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné Vzdálené útesy.
   "...jednoho dne, Jonathane Livingstone Racku, poznáš, že neodpovědnost se nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelno; stačí, když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle."
   Racek Radě nikdy neodmlouvá, ale Jonathan pozvedl hlas: "Jakápak neodpovědnost, bratři? Znáte snad odpovědnějšího racka, než je ten, který objevuje a následuje smysl a vyšší cíle života? Tisíc let jsme se honili za rybími hlavami, ale teď konečně máme proč žít - učit se, objevovat, být svobodní! Dejte mi poslední příležitost, dovolte, abych vám předvedl, co jsem objevil..."
   Jako by mluvil do kamene.
   "Bratrství mezi námi pominulo," zaskřehotalo Hejno jednohlasně a jakoby napovel ho všichni přestali poslouchat a obrátili se k němu zády.

........................................

Jonathan racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty za Vzdálené útesy. Netrápilo ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létání, která se jim nabízela - odmítali prostě otevřít oči a vidět.
   Denně se naučil něco nového. Zjistil, že při bleskovém střemhlavém letu dokáže ulovit vzácnou a chutnou rybu, která žije deset stop pod hladinou: nebyl už odkázán na rybářské lodě ani na nabobtnalý chleba, aby si opatřil nutnou potravu. Naučil se spát ve vzduchu, udržovat směr ve větru vanoucím v noci od pevniny a urazit mezi soumrakem a svítáním sto mil. Díky vnitřní sebekontrole dokázal létat v husté mořské mlze nebo se vznést až do oslňujícího jasna nad ní... to všechno ve chvíli, kdy ostatní rackové nečinně přešlapovali na břehu a tupě zírali do mlhy a deště. Naučil se létat a cena, jakou za to zaplatil, mu nevadila. Jonathan Racek přišel i na to, že nuda, strach a vztek zkracují rackům život s protože se jich sám zbavil, dožil se opravdu vysokého věku.

........................................

Přiletěli večer a zastihli Jonathana, jak v klidu a míru krouží po své milované obloze. Oba rackové, kteří se zčistajasna objevili vedle jeho křídel, svítili čistotou jako hvězdy a jejich záře něžně a přátelsky osvětlovala temnou noc. Nejkrásnější však na nich bylo umění, s nímž letěli; jejich letky se pohybovaly přesně palec od špičky Jonathanových křídel.
   Jonathan je mlčky podrobil zkoušce, v níž žádný racek ještě neobstál. Prohnul křídla a snížil rychlost na pouhou míli, až se téměř zastavil. Oba zářiví ptáci udělali totéž a přesně zachovali místo ve formaci. V ukázkovém létání se tedy vyznali!
   Jonathan přitiskl křídla k tělu, zvrátil se a přešel do střemhlavého letu rychlostí sto devadesáti mil za hodinu. Řítili se za ním v bezvadné formaci.
   Nakonec v plné rychlosti přešel do dlouhého vertikálního pomalého výkrutu. Udělali s úsměvem totéž!
   Vrátil se k vodorovnému letu, chvíli mlčel a nakonec promluvil: "Kdo vlastně jste?"
   "Patříme také k tvému Hejnu, Jonathane. Jsme tví bratři." Mluvili rozhodným a klidným tónem. "Přišli jsme ti ukázat cestu do větších výšek, dovedeme tě domů."
   "Já ale žádný domov nemám. Ani Hejno. Jsem Psanec. Navíc právě letíme na samém vrcholu Velkého horského větru. Výš než ubohých pár set stop své tělo nevynesu."
   "Ale vyneseš, Jonathane. Proto ses přece učil. Jednu školu máš za sebou a teď začneš jinou."
   Jonathana celý život provázely záblesky poznání, ale teprve teď se mu rozsvítilo. Mají pravdu. Dá se přece létat rychleji a také je čas jít domů.
   Naposledy se rozhlédl po obloze i po nádherné stříbřité zemi, nad níž se toho tolik naučil.
   "Můžeme vyrazit," řekl nakonec.
   A Jonathan Livingston Racek vzlétl se dvěma hvězdnými racky a zmizel na naprosto temné obloze.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist