Eduard Bass

KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Nestor českých básníků Vincenc Kabrna tlel již dávno pod tíhou náhrobního kamene ve Slavíně, ale jeho hymna, věnovaná Klapzubově jedenáctce, hřměla ještě vítězně po všech hřištích Evropy a Ameriky. Klapzubové žili a byli hrdiny všech národů Starého i Nového světa.

„Na zelené trávě

svítí bílé linie,

kdo chce s námi hráti,

ten si to vždy vypije...“

Do kolika větrů zazněl tento zpěv jedenácti Klapzubích hrdel? Kolik milionů lidí se zachvělo předtuchou porážky, když se nad trávníkem nesla ne zrovna jemná, ale působivá slova Kabrnova:

„Nežli cizí brankář

natáhne svá klepeta,

zazvoní už rána,

míč se v síti třepetá...“

A kolik mužstev na pevnině i ostrovech cítilo, jak jejich šance klesají, když se ze sloky rozvinul neúprosný refrén:

„Stopp!

Šut!

Už to piš!

Raděj níž nežli výš!

Stopp!

Šut!

Už to piš,

ať gól uvidíš!“

Nebylo nejmenší naděje, že by se kdy podařilo Klapzuby porazit, ale věcná a neuhasínající touha dokázati nemožné, která je nejkrásnějším rysem sportovního ducha, hnala všechna mužstva do nových a nových pokusů. A pak obecenstvo je chtělo mít, chtělo je vidět, chtělo se dát unésti jejich hrou a uměním. Proto byla v zákulisí kopané neustálá tahanice o to, který klub bude hrát s bukvičkovskými hochy a který o tuto čest i slávu přijde. Všichni se předbíhali v nabídkách a předstihovali v honorářích, a tak se starý Klapzuba brzy zubil na celé kolo, když přepočítával penízky, které se z celého světa sbíhaly do jeho zásuvky.

Jejich rodná chalupa na kraji lesa stála ještě jako tenkráte, když začal hochy trénovat, jenom že byla teď pěkně opravena, vyčištěna a vypiplána jako nejroztomilejší hnízdečko. Ale její nejbližší okolí se znamenitě změnilo. Z loučky, kde před lety po prvé zaduněl míč, kopnutý Klapzubí nohou, upravilo se vzorné treningové hřiště se šatnami, tělocvičnami a sprchami, kam tajemníci a předsedové všech klubů dojížděli si prohlédnout dokonalost všeho zařízení. Pozemky kolem starý Klapzuba postupně skoupil, aby na nich vystavěl pro každého syna domek. Byly to malé veselé klícky o několika místnostech, se zahrádkou i dvorkem, celá rodinná kolonie, o níž se mnoho v kraji hovořilo a jejíž fotografie prošly obrázkovými časopisy celého světa. Hoši sami nechápali, proč se otec do těchto staveb pouští. Jim bylo nejlépe, když byli pohromadě a nikdy jim nepřišlo na mysl, že by se jednou roztrhli a každý bydlil na vlastní pěst. „Tomu vy ještě nerozumíte,“ říkal starý Klapzuba na jejich námitky, „však ona přijde chvilka, kdy nám budou domky jako když je najdem!“ A stavěl, zdil a upravoval je dále, nic se neohlížeje, že kluci jsou nejšťastnější, když se mohou společně natáhnout v seně nebo přespat ve stodůlce na mlátě. Dorostli zatím do mužných let a i ten nejmenší dotáhl to vzrůstem a ramenatostí na nejstaršího Honzu. Teď už na nich tatík tolik neseděl s treningem, ale oni sami jej udržovali skoro v stejné míře jako tehdy, když bylo jejich úkolem prodrati se první třídou. Jen někdy, obyčejně den před (...)

(......)