Eduard Bass

CIRKUS HUMBERTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, kteráš la za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdálnivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyždovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.

Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný spalík vyslchlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesmli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždyky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.

„To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře,“ vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, „on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou (...)

(......)